Jaká je historie vašeho vydavatelství?
Nyní je to vlastně historický okamžik, protože jsem si právě uvědomila, že moji první audioknihu, což byla moje vlastní kniha, jsem vydala v roce 2015, takže Wisteria slaví letos desáté narozeniny. A na to, že to dělám tolik let, je to vlastně fajn. Mám pocit, že toho vzniklo docela dost. Asi jsem byla jedna z těch prvních, možná ne-li úplně první na Slovensku, která nevydala jen nějakou sólo audioknihu. Bohužel jsme malá země a každá země trpí tím, že jen jisté procento obyvatel z té země vůbec čte. A když začnou poslouchat, tak už je to zázrak. Ale poslouchání knih se trošku nastartovalo. Asi nebudu první, kdo to řekne, že během covidu se toto odvětví opravdu rozjelo lépe. Pro audioknihy to bylo příjemné a nastal možná takový boom. Neznamená to ale, že by trh vzrostl nějakým šíleným způsobem a že jsem z tržeb za audioknihy třeba mohla jet na dovolenou. (Ale přestala jsem si do vlastní firmy půjčovat svoje vlastní peníze).
Stále je to pro mě víc koníček, než byznys, ale už to má svou úrodu. Myslím tím i fanoušky, protože je pro mě velmi příjemné, když sem přijdou rodiče, kteří mě už znají, a dívají se, co ještě nemají. Je to strašně fajn, protože já sama jsem autorka a většinou dělám pro děti, takže to opravdu dělám s takovým osobním vkladem, kdy vybírám věci tak, aby byly vícevrstvé, aby to nebyly jednoduché příběhy, které vlastně nic tomu dítěti nedají. Ráda bych, aby to něco řeklo rodičům, ale hlavně dětem a nastartovalo je to ke zvědavosti ke čtení.
Jak si vybíráte tituly ke zpracování?
Tím, že jsem sama, že se nemusím nikoho ptát, jestli můžu nebo nemůžu, tak to má hodně výhod i nevýhod. Samozřejmě se musím obklopovat i spolupracovníky, kteří mi pomáhají ty audioknihy tvořit, ale já je vybírám dramaturgicky. Dá se říci, že se snažím pořád mít nad tím takový dohled, abych neztratila takové dobré jméno v tom smyslu, že jak mě už znají rodiče i jiní fanoušci, tak vědí, že když si u mě něco koupí, že to bude kvalitní.
Vydáváte tituly pro děti i dospělé. Stále je ještě nabízíte všechny na CD?
Cédéčka jsem dělala ještě možná rok či dva nazpět, od té doby už jsem přestala dospělácké tituly lisovat. Dětské nahrávky zde na stánku vidíme proto, že opravdu roste počet rodičů, kteří nechtějí dávat dětem do ruky mobil a ten online svět jim tak už od čtyř nebo pěti let servírovat na talíři. I mě samotnou překvapilo, že řekli, že raději koupili maličký přehrávač, aby si to dítě umělo něco samo pustit. Ale tituly pro dospělé už vyrábíme jen jako mp3, máme svou vlastní Appku WisteriaBooks, jsou přístupné jako downloady i na Audiolibrixu a úplně to postačí. Podle reportů, které mi chodí každé tři měsíce, je vidět, že počet downloadů je o hodně vyšší. Chvíli to vypadalo, že cédéčka pro děti na tom budou lépe, ale nakonec i u nich poslední dva roky vládne ten download, takže to je asi ta budoucnost.
Co je tématem vaší produkce pro dospělé?
Těch je víc. Mám takovou sekci, kterou si pomaličku tvořím, a to je edice Rodinné stříbro, což je vlastně posun od dětské literatury ke studentské literatuře, k maturitám. Ale vyhýbám se slovu povinné, protože to, co je povinné, nikoho nebaví. A hlavně se snažím z těch knih, které jsou například z klasiky naší slovenské literatury, vybírat takové, které mají co říci i dnes. Takže máme v katalogu například od satirických Demokratov Janka Jesenského, které jsme paradoxně nahrávali právě, když vznikla strana Demokraté na Slovensku, až po knihu Ako chutí moc Ladislava Mňačka, kterou nyní nahrávám, což je také velmi aktuální. Až se ve studiu chytáme za hlavu, že to není možné, že to vypadá, jako by to bylo napsáno dnes. Stejně jako pro tu dětskou literaturu, tak i pro tu dospělou mám klíč, že v ní musí být něco jako přidaná hodnota, že ta kniha má smysl. Aby to nebyla jen detektivka. Neříkám, že takovou neděláme, mám roztočené Podivné prípady Urbana Baránika, což je velmi specifická slovenská detektivka z magického prostředí. Takže vždy je to šmrncnuté něčím jiným, neboť těch, kteří vydávají tu klasiku ve smyslu komerce, tak těch je dost.
A jak vybíráte interprety a interpretky?
To je taková moje super schopnost, ačkoli to souvisí s něčím, co jsem měla pocit, že je moje slabá stránka, což bylo rychlé čtení. Na vysoké škole jsem zjistila, že moji spolužáci dokázali přes týden přečíst strašně mnoho knih a já jsem byla oproti nim hrozně pomalá. Tak jsem si nakoupila učebnice, jak číst rychleji, a tam se dozvěděla, že pokud uslyšíte svůj hlas, tak vás to zpomaluje. To jsem nikdy nevěděla a vždy jsem při čtení v duchu slyšela ten hlas. A to je ta odpověď, že já prostě když čtu knížku, tak už tam slyším nějakého herce, který mi to umí hezky přečíst. Jdu potom za ním a zeptám se ho, jestli by to nechtěl zkusit. Někdy je dotyčný překvapen, protože nikdy nic nenačetl, ale nakonec to dopadne fajn. Například Lukáš Latinák byl jedním z nich. Když jsem dělala ještě úplně první knížku Denis a jeho sestry, tak přišel ke mně do studia a řekl mi: „Nevím, jestli víš, ale já jsem spíše pantomimický herec, raději ukazuji, než mluvím.“ Řekla jsem mu, aby to vyzkoušel, že vypravěčem je kluk a to se k němu bude určitě hodit a opravdu jsme se v tom našli. A je to jedna z nejoblíbenějších knížek, takže když si to sedne, tak je to paráda.
Audioknihy tedy natáčíte sama ve vlastním studiu?
Ano, mám jedno své studio, je to v podstatě moje pracovna, kde i píšu knížky. Vzniklo v rámci mé krize, kdy jsem přemýšlela, jestli budu ještě vůbec dělat pro komerční televize, protože jsem měla prostě takovou chvíli vyhoření a tehdy jsem si řekla, že tohle bych chtěla v životě zkusit. Můj muž, jelikož je zvukový mistr a dělal mnoho let dabing, tak mi tu pracovnu předělal na studio, ale on sám má také studio, takže máme dvě studia, ve kterých se dá natáčet. Mám ale také několik režisérů, které se snažím naučit být i zvukaři. Sama jsem v podstatě multipotenciál, umím natočit reklamní spot, napsat knihu a umím i ozvučit audioknihu. (směje se)
Jen na obálkách se snažím dohodnout s autory těch papírových, pokud ten obal je pěkný, ale třeba Annu zo Zeleného domu jsme si udělali vlastní, protože se mi knižní obálka pro audioknihu nehodila. Nebyla by podle mě pro děti zajímavá. Nebo když jsme měli nějakou starší knížku, například Majka Tárajka, tak jsem oslovila ilustrátorku a také jsme vyrobili obálku.
Co je pro vás osobně nejoblíbenější titul?
To bude asi série Traja kamoši, neboť všechno začalo vlastně těmito knížkami. Jsou stále úspěšné a stále se i dotiskují, dokonce jsem i lisovala nově cédéčka, protože to děti chtějí. Je v tom kus mého dětství a dětství mých dětí, takže to bude vždy taková moje srdcovka. Ale skvělé také bylo, když jsme dělali Medvedíka Pú se Zuzkou Fialovou, která mi už dopředu říkala, že neumí zpívat. Ale ten medvídek zpívá jen takové ulítlé písničky jako děti, když si vymýšlejí, takže to nakonec dopadlo skvěle. Mně se to strašně líbí, asi je to i hudbou, kterou dělal můj muž. Pippi Dlhú pančuchu jsme nahrávali s tím, že jsme se při tom s interpretkou Slavkou Halčákovou hodně nasmály. Čili mě to nekonečně baví a mám takovou zkušenost, že když vás něco baví a děláte to srdcem, tak pak se to projeví i na tom, že se to líbí i jiným lidem.
A co je váš bestseller?
Paradoxně je super, že jsou to právě ti Traja kamoši, i ta Pippi. A pokud jde o dospělé tituly, tak tam máme absolutní bestseller, a to i v Čechách za poslední období, kterým je Odvaha k ľudskosti Petera Bárdyho. Zuzana Čaputová, to je vlastně téma, které tu stále pulzuje, a myslím, že i v Čechách. Pro mě je to zážitek, poslouchat to i dnes, protože jsme to udělali tak, že vypravěčem celé té knihy je interpret Milo Král, představující autora, který to celé napsal. Ovšem všechny citace paní prezidentky Čaputové načetla Helena Krajčiová tak, že máte pocit, že mluví sama Zuzana Čaputová. Také se fantasticky prodává. Dále je to z dospělých Slovutný pán prezident, tam je celé Národní divadlo, ale také Ruské storočie vojen, to je takový bestseller, který vyšel přesně v době, kdy vypukla válka. Vtipnou historkou je vznik té nahrávky, protože autor je amatérský historik a můj soused. Já jsem mu kdysi na sousedské grilovačce řekla, že by mi jako historik mohl také něco podsunout, co stojí za to. On se mi pak ozval s tím, že má jednu takovou věc, ale jestli mi nebude vadit, že je jeho.
Čím si vysvětlujete, že je situace na slovenském trhu jiná, než v Čechách?
Největší odpověď mám v tom, že náš slovenský čtenář a posluchač je schopen číst a poslouchat s porozuměním česky a dělá to rád. I menší děti jsou zvyklé dívat se na různé programy, kde rozumějí českému dabingu, kdežto mám pocit, že české děti už slovenským titulům nerozumí. Asi tam v rámci televizí vznikla nějaká bariéra, a to je ta odpověď na všechno. Ovlivňuje to i naši produkci. Například téměř roční práce na Mengeleho dievčati, pro které jsem složitě sháněla práva, a knížku pak skvěle načítala Božidara Turzonovová. Na audioknihu mám skvělé ohlasy a pořád se kupuje, jakmile ale vyšla česká verze, tak se pro nás stalo její vydání neekonomickým. Platí to i pro sérii Warrena Trinásteho, což mě velmi zklamalo. Slovenská verze je geniálně načtena Richardem Stankem, odezvy máme dobré, ale prodeje jsou slabé. Agent mě sice neustále přemlouvá na druhý díl, ale je za tím tolik práce a pak se prodá jen pár kousků, to je velká škoda. Chválabohu mám už vlastní produkční. Někdo mě musí hlídat, abych věci někdy nevydávala i bez rozmyslu (jen s láskou), ale je třeba si to umět spočítat. (směje se)
Jak se tedy snažíte zaujmout?
Hlavně sázím na kvalitu. Nechci ze svého studia pustit něco, za co bych se musela omlouvat: Víte, ale nevyšlo to, ten hlas není úplně bůhvíco. V životě bych takovou věc nevydala, zkrátka musí to být kvalitní i po té zvukové stránce. Můj muž je na konci všeho, dělá i výsledný mix, spolu vybíráme hudbu, vytváříme dramaturgii, i tu hudební, takže si myslím, že zkrátka nepustím něco nepovedeného. Protože velmi mnohokrát dostávám, čeho si velmi vážím, nabídky i od autorů, i od interpretů, kteří by to u nás chtěli vyzkoušet. Velmi mnoho z nich jsou všelijací redaktoři, kteří pracují s hlasem. Já si je slušně vyslechnu, založím si i ten hlas a vím, že ho možná použiji, když narazím na nějakou knížku, která bude vysloveně potřebovat žurnalistický tón. Je také mnoho vynikajících herců, kteří nejsou schopni číst, nebo mi píší neherci s neškolenými hlasy. Ty většinou slušně odmítám, protože chci pracovat s těmi nejlepšími, aby byl i výsledek pro posluchače co nejlepší.
Moje otázka na závěr zní: Máte nějaké statistiky o tom, kdo vás poslouchá?
Mám analýzy, které jsou z naší webové stránky. Jsem vděčná za návštěvníky, i když jsme pořád ten maličký hráč. Velmi si vážím i všech recenzí, protože tam vidím i to, že nás neposlouchají jen Slováci. Jsem ráda, že se nějaké české posluchačstvo najde, i když samozřejmě většinu tvoří Slováci. Nám všem bych pak ráda na závěr popřála, abychom zde měli kulturní kulturu, aby byla pro všechny bez cenzury. Abychom vedli děti k příběhům čteným či poslouchaným, protože díky kvalitním příběhům můžeme poznat svět takový, jaký je a neztratit se v něm. Zastávám názor, že příběh je nade vším, a když je ten příběh kvalitní a díky němu například držíme hrdinovi palce, dostáváme do těla nepozorovaně kus empatie navíc, díky čemuž se stáváme více lidskými, což tento svět rozhodně potřebuje. A při tom se nenápadně stáváme moudřejšími (usmívá se). To je moje vlastní statistika z besed v knihovnách, booklubech a ze škol.
