Radioservis má většina posluchačů spojený s vydáváním rozhlasových nahrávek. Jak a kdy vznikla myšlenka na zpřístupňování titulů z rozhlasového archivu touto cestou?
Takový nápad vznikl už dávno, dokonce ještě před revolucí, a to ve spolupráci se Supraphonem. Ten tehdy přebíral část rozhlasových nahrávek a vydával je na elpíčkách. V devadesátých letech pak vzniklo vydavatelství přímo v Českém rozhlase. Když se pak změnily zákony a rozhlas už sám nesměl obchodovat, včlenil vydavatelství do své dceřiné společnosti Radioservis, kde už v té době vycházel Týdeník Rozhlas. A právě od chvíle, kdy v roce 1999 toto audio vydavatelství vstoupilo do firmy Radioservis, nastalo jisté zmatení.
Můžete to blíže rozvést?
Dodnes si spousta zákazníků a někteří konkurenti myslí, že si žijeme na krásném obláčku a živí nás koncesionáři. Ráda bych zdůraznila, že jsme naopak asi nejkontrolovanější a účetně nejsvázanější vydavatelství v segmentu audioknih. Když si třeba velký nakladatelský dům zřídí vlastní audio vydavatelství, je prakticky jen na něm, do jaké míry podpoří jeho existenci. Kdežto Český rozhlas je svázaný pravidly veřejnoprávní instituce, takže i když mu patříme, musí k nám přistupovat jako k jakémukoliv jinému cizímu právnímu subjektu. To znamená, že nás nesmí žádným způsobem zvýhodnit.
Jak to tedy vypadá v praxi?
Radioservis nakupuje od rozhlasu licence na základě ceníku jako kdokoliv jiný. V prostorách ČRo samozřejmě platíme i komerční nájem. A podléháme stejné auditorské firmě, která kontroluje celý rozhlas. Ta představa, jaké máme výhody, je sice krásná, ale opravdu to tak není. Český rozhlas nesmí nikoho zvýhodňovat a je to tak dobře.
Pro nás je to ale někdy trochu nepříjemné, když se třeba v anketách typu Audiokniha roku setkáváme s tím, že někdo může chtít podpořit spíše soukromé vydavatele, protože nás vnímá jako „ten rozhlas“, který si přece žije dobře. Málokdo si uvědomuje, že jsme ve skutečnosti v trochu jiné pozici. Navíc se spolu se Supraphonem lišíme tím, že nevydáváme jenom audioknihy. Ty u nás tvoří ani ne polovinu portfolia, protože vydáváme i hudbu různých žánrů od klasiky až po jazz a pop.
S jakým posláním tedy Radioservis v oblasti mluveného slova vznikl a jak je to dnes?
Radioservis začal fungovat jako vydavatelství, které mělo za úkol vydávat to nejlepší z archivní i současné produkce rozhlasu. To se spolu s přibývající konkurencí pochopitelně změnilo. Z aktuální produkce dnes vydáváme to, na čem se buď dohodneme s rozhlasem, nebo co si vybereme sami, a co není blokováno právy u jiného vydavatele. Stává se tak, že někdy pro vysílání vznikla pěkná četba, ale my ji nemůžeme vydat, protože daná látka je už vydaná, nebo na ni má někdo alespoň zakoupená práva k vydání.
Tím se nám smrskla nabídka ze strany rozhlasu, což doplňujeme vlastní produkcí, u které očekáváme návratnost investice. V některých případech tituly koprodukujeme třeba s Témbrem. A také vyrábíme pro některé menší vydavatele audioknihy a děláme jim i výhradní distribuci. Je to někdy trochu patchworková činnost, protože Radioservis postupně přestal vydávat Týdeník Rozhlas, kvůli finančním nákladům provozujeme prodejnu na Vinohradské spolu s Fermatou a produkci doplňujeme vydáváním knížek navázaných na rozhlasové vysílání. Spolu s rozhlasem také provozujeme e-shop Radiotéka.
S jakými tituly Radioservis začínal?
To si vybavuji naprosto přesně, protože jsem nastoupila krátce poté, co byla audio divize zřízena. Tehdy v devadesátých letech byly některé sklepy na Vinohradské třídě naplněné magnetofonovými kazetami a CD s dechovkou a popem a mezi nimi bylo i pár audioknih. Do současnosti z nich přežila jedna, a to Staré pověsti české v podání Zdeňka Svěráka. Tento výběr z pověstí vydáváme stále dokola, protože se zdá, že posluchači by poslouchali pana Svěráka, ať by načetl cokoliv. V dalších letech audioknih postupně přibývalo a nad hudbou převažovaly, teď zase naopak děláme víc hudby.
Reflektujete nějak v přípravě titulů aktuální trendy?
Tím, že Radioservis patří Českému rozhlasu, tak samozřejmě nemůže jít pod určitou laťku, třeba nahrávat audioknihy umělým hlasem Myslíme si taky, že je docela fajn, když je u natáčení režisér, protože i ten nejlepší herec je rád, když má ve studiu druhé ucho. Různé trendy, které teď pronikají do mainstreamu, jako například erotická literatura, jsou také oblastmi, kam my prostě nemůžeme. Přeci jen se hlásíme k rozhlasu a ten má nějakou představu o tom, co bychom měli produkovat. Máme zároveň dramaturgickou radu, která nám schvaluje ediční plán. Občas ale trošku vystrčíme nějaký růžek, třeba když do edičního plánu dáme něco provokativnějšího z produkce Radia Wave. Snažíme se to tedy nějakým způsobem vyvažovat, i když máme jisté limity.
Pojďme se teď přenést blíže současné tvorbě. Jaký tvoří podíl vůči tomu, co vydáte z archivu?
Co se týká mluveného slova, tak tam zhruba třetinu natáčíme sami. Musíme být velmi opatrní, protože právě vzhledem k oněm pravidlům a auditům si nemůžeme dovolit úvahu, že uděláme titul, který se nám hrozně líbí, ale koupí si ho jenom pár lidí. A nevyvážíme to ani tím, že k tomu uděláme tři jiné audioknihy, které by ho zaplatily. Musíme hlídat návratnost u každého jednotlivého titulu, takže někdy musíme zapomenout na vlastní vkus nebo preference. Občas něco zkusíme, ne vždy to má ale odpovídající efekt. Pak jsou samozřejmě věci, které fungují pořád, jako jsou třeba detektivky. Teď například budeme natáčet Bránu osudu od Agathy Christie, což je příběh z řady s Tommym a Pentličkou, kterou pro nás čte Jana Stryková.
Co jsou hlavní taháky letošní produkce?
To jsou tituly, u nichž navzdory vysokým produkčním nákladům očekáváme, že se nám investice postupně vrátí. Týká se to třeba třetího dílu Šikmého kostela Karin Lednické. Vzhledem k tomu, že románovou formou popisuje skutečné události, přidali jsme do audioknihy i autentické ukázky z dobového rozhlasového vysílání, například projev prezidenta Zápotockého nebo dobovou reportáž ze zinscenovaného soudního procesu. V tomto ohledu máme jistou výhodu, protože se v archivech orientujeme, takže víme, kde hledat. Ocenila to i Karin Lednická, která sama některé záznamy neznala, protože často nejsou digitalizované. Takové hledání je práce navíc, kterou nám sice nikdo nezaplatí, ale máme z výsledku dobrý pocit.
Co dalšího z aktuální produkce nejvíce táhne?
Kromě Šikmého kostela 3 má teď velký ohlas novinka Niny Špitálníkové Svědectví o životě v KLDR 2. Respondenti, uprchlíci ze Severní Koreje, jsou v ní opravdu velice dobře vybraní, je to celá paleta lidí od obětí totalitního režimu, přes ty, kdo byli v šedé zóně až po osoby, které režimu aktivně pomáhaly, přesto v nějakém okamžiku odešly. Například jeden úředník, který neutekl kvůli postihům, ale kvůli měnové reformě. V KLDR nechal celou svou rodinu a děti, které pravděpodobně následně skončily velmi špatně, ale jeho to, zdá se, vůbec nevzrušovalo. Když se dnes relativizují pojmy jako totalita, je užitečné si o takovémto tématu poslechnout.
Jinou zajímavou novinkou jsou Toulky první republikou, což je projekt rozhlasu, který navazuje na úspěšné Toulky českou minulostí, takže jsme se rozhodli jej také vydávat a to i na CD. Zatím vyšlo prvních pětadvacet částí. Jsou to takové ochutnávky, jak se žilo za první republiky, od politického prostředí až po nevěstince. Posluchači v seriálu uslyší Jaroslava Plesla, Jiřího Vyorálka a Janu Strykovou. Na jaře plánujeme vydat dalších dvacet pět dílů a stovku ukončit na jaře 2027. Je to dost náročný projekt, pracuje na něm v archivech rozhlasu několik rešeršistů. A dát pak dohromady na natáčení všechny tři interprety, to je vzhledem k jejich nabitým kalendářům také oříšek.
A máte tipy pro posluchače, kteří dávají přednost beletrii?
Ráda bych upozornila na román Eliho Beneše Nepatrná ztráta osamělosti, který loni získal Magnesiu Literu jako debut roku. Je to sice těžké čtení, ale vlastně optimistické. Autorův dědeček totiž byl v koncentračním táboře, jako dvacetiletý uprchl z pochodu smrti a vrátil se do Prahy, kde ale zjistil, že je úplně sám, protože z jeho rodiny nikdo nepřežil. V jejich bytě už bydleli cizí lidé a tak musel začít úplně od začátku. Je to velmi dobře napsaný román a my jsme v tomto případě převzali povedenou rozhlasovou nahrávku v podání Matouše Rumla.
S Témbrem pak koprodukujeme sérii irských detektivek Patricie Gibneyové Případy inspektorky Lottie Parkerové. Lukáš Hlavica je čte tak, že hned co posluchači doposlouchají nový díl, už už čekají na další. Nyní vyšel devátý příběh Tiché hlasy, autorka je ale naštěstí plodná, takže máme co točit i v budoucnu. Další díl vyjde někdy na jaře.
Co tvorba pro mladší posluchače?
Hezká rodinná nahrávka je příběh nazvaný Kost od Báry Dočkalové, který rozhlas zpracoval jako dramatizaci. Malý kluk objeví ve vykopaném hrobě kost, kterou si odnese. Zjistí, že jde o kost jeho dědečka, a ten mu pak ve snu přikáže, že ji musí vrátit do hrobu. Kolem toho se pak nabalí zajímavé situace, které dají celou rodinu dohromady. Je to titul dobře poslouchatelný i pro rodiče, není to jednoduchý nebo naivní příběh. A onoho dědečka výborně hraje Igor Bareš. V této edici jsme letos vydali ještě horor pro děti všeho věku Lyžák s Pavlou Tomicovou a Jiřím Lábusem. Na jaro naopak chystáme klasické české pohádky v podání výborných interpretů, jako třeba pana Javorského nebo paní Medvecké.
Především starší posluchači mají rádi dramatizace, jejich produkce ale poslední léta klesá. Jak se k nim stavíte?
Dříve se rozhlasové hry a dramatizace prodávaly hodně. Byl o ně veliký zájem, ale postupně upadá spolu s tím, jak se rozvíjí trh. Přitom to jsou často velmi podařené nahrávky i zahraničních autorů, třeba Přelet nad kukaččím hnízdem, ale posluchače se nějak podařilo zmasírovat, že audiokniha má být četba na jeden hlas. Občas to zkoušíme, ale problémem jsou náklady. Ale věřím, že časem hrám a dramatizacím posluchači zase přijdou na chuť.
Co naopak nabídnete generaci posluchačů, která má ráda progresivnější tituly?
Snažíme se ukázat, že rozhlas nenatáčí jen věci pro starší a konzervativní posluchače. Od stanice Wave jsme tak třeba převzali zajímavý titul Piko, příběh pervitinu v Česku, který by dobře mohl posloužit i v rámci prevence u mladších posluchačů. Knižně vyšlo u Alarmu a získalo i pár ocenění. Autoři mají vše ozdrojované a užívání pervitinu samozřejmě neadorují, ale ani prvoplánově neodsuzují. Také samotná nahrávka je zpracována velmi dobře, má svižné tempo a k příslušné komunitě odkazuje i použitá rapová hudba.
A jak se posluchači staví ke krácení?
Když přebíráme rozhlasové nahrávky, tak jsou nějakým způsobem krácené, což přiznáváme. Někdy naopak chybějící pasáže dotáčíme, což byly třeba ŽivoticeKarin Lednické. Vždycky dáváme do popisku, že to je rozhlasová nahrávka nebo četba z knihy, a uvádíme i autora úpravy a tak se jen málokdy stane, že se někdo ozve. Pokud jde o objemné knížky typu Jan Žižka, tam problém s krácením nemáme vůbec. Naši posluchači jsou zvyklí na produkci Českého rozhlasu a vědí, že většinou neuposlouchají víc než nějakých deset nebo patnáct půlhodinových dílů. Takové nahrávky pak už jen upravíme, aby se v nich neopakovaly znělky a podobně. Když ovšem nějaký titul natáčíme sami, tak samozřejmě v plné délce.
A co bude váš nejbližší titul?
Před Vánocemi už se soustředíme jen na hudbu, takže první novinka bude až příští rok. Půjde o dobovou detektivku z osmdesátých let. Jmenuje se O čem skály mlčí a napsala ji Kateřina Surmanová.
Vzkázala byste něco na závěr posluchačům?
Poslouchejte audioknihy, nejlépe ty z Radioservisu. Podpoříte tím i Český rozhlas, protože mu platíme nemalé částky na licencích, čímž zase podporujeme uměleckou tvorbu. Není to tak, že by si za to někdo koupil luxusní auto, ale aby se pomyslné perpetuum mobile mohlo točit dál a bylo co nahrávat a vydávat.
