Fanoušci díla Adler-Olsena mohli s týmem oddělení Q prožít neuvěřitelné dvě desítky let. První z románů je zasazen do roku 2002 a děj posledního desátého dílu do pocovidového období v roce 2022. Jako narátor jste s těmito hrdiny strávil rovněž podstatnou část života. Vzpomenete na první setkání s tímto autorem?
Jako první jsme natáčeli Složku 64, což je čtvrtý díl, a podle mých informací si autor nepřál, aby vyšla, protože nepovažoval za šťastné vytrhnout z konceptu desetidílného díla jen tuto část. Nenaplnila by se tak jeho představa, kdy se celým dílem táhne jeden sjednocující příběh. Projevil přání, aby Složka 64 vyšla v pořadí čtvrtá, tak jak zamýšlel. Naštěstí vydavatelství OneHotBook jeho vůli respektovalo. Při natáčení posledního dílu Sedm metrů čtverečních jsem pochopil, o co autorovi šlo, protože se v něm silně odkazuje na nikoliv první případ, ale na nultý. O tom se v prvním díle hovoří, v desátém získává konkrétní obrysy a ovlivňuje život hlavních postav po celou dobu, ať už je to Carl, Asad, Rose nebo další vyšetřovatelé z oddělení Q, které je částí celého oddělení vražd. Nakonce jsem musel dát Adler-Olsenovi za pravdu, že to bylo šťastné rozhodnutí.
Jaký je váš vztah k severské krimi?
Každopádně jde o fenomén. Když jsem byl mlád, nebyli jsme v dobách totality s tímto druhem literatury konfrontováni, maximálně byly k dispozici romány švédské autorské dvojice Maj Sjöwall a Pera Wahlöö, které jsem si nedávno sháněl po antikvariátech, abych je měl kompletní. Současný severský kriminální román, včetně Adler-Olsenových, se vyznačuje velkým rozsahem, který je však možné dobře převést do filmové podoby díla, které má hodinu a půl. Viděl jsem film Žena v kleci a také Marco, kde jsem sám daboval Carla Mørcka, a dá se říct, že dobře odpovídá předloze, přestože je velmi rozsáhlá. Já sám jsem spíše nepozorný posluchač audioknih, dovedu soustředěně poslouchat půl nebo tři čtvrtě hodiny, a víc ne. I jako čtenář preferuji literární díla kratšího formátu, tedy povídky či novely, a rozmyslím si pouštět se do rozsáhlého románu, jako je například Bílá voda od Kateřiny Tučkové, kterou jsem nedávno potěžkával v ruce. Tato látka se shodou okolností hraje zde ve Stavovském divadle, kde se zrovna setkáváme, a i téma je mi blízké, protože jsem shodou okolností ze Severní Moravy a místo, kde se děj odehrává, dobře znám.
Asi nejvíce mi utkvěl v paměti román Složka 64, nejen proto, že jsem ho načítal jako první, ale i kvůli postavě handicapované ženy, která si balzamovala své oběti a rozestavěla si je kolem stolu.
Zpět k Případům oddělení Q: jak hodnotíte jednotlivé díly psané v průběhu času?
Například 5. díl s názvem Marco se podle mne velmi vymyká, až natolik, že to vypadá, jako by ho psal někdo jiný. Je velmi akční s jednoduchou zápletkou. V dalších dílech jsem byl místy naprosto dojatý, jako například v Sedmi metrech čtverečních ve scéně vyprávějící o Asadovu synovi. V jiném díle mě zaujala dějová linka s Rose, která trpěla rozdvojením osobnosti – někdy chodila do práce jako Rose, jindy jako Yrsa, byla navíc také unesena a šlo jí o život. Tyto dějové odbočky činí literaturu pestrou a z papírových postav činí živoucí. Do jisté míry mi bylo líto, že celá série končí, nicméně pochopil jsem, že je to nutné vzhledem k tomu, že poslední díl koncepčně uzavírá dokonale celek. Úplně mě fascinuje, že je někdo schopen rozvrhnout si práci na takové masivní časové údobí s pečlivě vystavěnou jednotící linií. Celkově mě okouzluje schopnost autora do půlky knihy ponechávat čtenáře v nejistotě. S tím jsem se také setkal v případě autora Tima Weavera, jehož knihy také interpretuji (s nímž jsem měl tu čest se potkat na letošním veletrhu Svět knihy), který se specializuje na fenomén zmizelých lidí. Vyprávěl, že jen ve Velké Británii zmizí za pouhý rok dva tisíce osob z nejrůznějších sociálních úrovní a příčin. Jeho způsob vyprávění obsahuje několik dějových rovin, kdy něco se odehrává před deseti lety, něco ještě dříve a něco v současnosti, což vede k tomu, že čtenář velmi dlouho nemůže najít jednotící prvek těchto scén. Počkat si, kdy se tyto roviny protnou, je pro mne jako pro narátora velkým dobrodružstvím.
Jakým způsobem se připravujete na látku, kterou budete interpretovat?
Přestože nejsem žádný lajdák, tak se musím přiznat, že se na čtení nepřipravuji dopředu. Každý z mých kolegů má trochu jiný systém práce, já ten svůj vysvětluji takto: žánr krimi je lehčí literatura, než je například Vančura, Zeyer nebo můj oblíbený Vladimír Körner. Kdybych věděl dopředu, kam se děj bude ubírat, musel bych předstírat svůj zájem to zjistit, a to by mne unavovalo, nicméně hlavně jsem přesvědčen, že mikrofon pozná, jestli jsem tím, co čtu, sám překvapován a případně i zasažen.
Které zápletky, postavy z řad vyšetřovatelů, obětí a pachatelů vám nejvíce utkvěly v paměti?
Asi nejvíce mi utkvěl v paměti román Složka 64, nejen proto, že jsem ho načítal jako první, jak jsme zmínili, ale i kvůli postavě handicapované ženy, která si balzamovala své oběti a rozestavěla si je kolem stolu, přičemž musela prokázat silnou řemeslnou zdatnost. Baví mě množství vedlejších postav, ke kterým se autor vrací v posledním díle a dává jim znovu příležitost ožít, jako například Merete Lyngaard z Ženy v kleci.
Které další dílo z žánru severské krimi je pro vás atraktivní a čím?
Například jde o autorku Kristina Ohlsson, jejíž rovněž rozsáhlý román Bouře jsem také měl tu čest načíst, a ona po třech letech navázala knihou, v níž vyvrátila rozuzlení prvního příběhu a zcela jej tím proměnila. Pokud napíše něco, čím to celé opět překope, pak klobouk dolů.
Lze rozlišit narátorský přístup minimalistický anebo velmi expresivní, kdybychom si vzali příklad z výtvarného umění, pak někteří interpreti vypráví ve stylu maleb Vasilije Kandinského a jiní vykládají s takovou mírou výrazových prostředků, jakými maloval Hieronymus Bosch. Jak se rozhodujete o stylu interpretace u jednotlivých děl?
Je to titul od titulu. Dá se říci, že do jisté míry mám velmi volnou ruku, zejména v případech, kdy se mně samotnému podaří titul prosadit. Jinak se čte látka určená dětskému posluchači, jako byla Alma Thimotée de Fombellea. Ta je mimochodem velmi zvláštně psaná, málo popisná, v krátkých větách, jako bývá psána poezie, a to se mi stalo vodítkem, jak ke čtení přistoupit. Jiný přístup vyžadovala třeba práce na románu Egon – děsná psina, což jsou historky vyprávěné z pozice psa. Musel jsem obdivovat umění interpretace Oldřicha Kaisera, když četl audioknihu Blaničtí rytíři Zdeňka Zapletala, kde je obrovské množství postav a on je čte všechny jiným hlasem a přesně si jejich styl promluvy pamatuje. Hordubal Karla Čapka je proti severským krimi velmi emoční text, a to je pak ve výsledku potřeba zohlednit.
Zmínil jste, že některá divadelní díla si u vydavatelů prosadíte k realizaci. O která příkladně šlo a kteří autoři jsou pro vás samotného zásadní?
Byl to třeba Stín kapradiny Josefa Čapka a také mnou teprve nedávno objevený autor Jaroslav Havlíček, autor románů Helimadoe, Neviditelný a také Petrolejové lampy, které byly zfilmovány s Ivou Janžurovou v titulní roli, s níž mimochodem právě zde ve Stavovském divadle hrajeme společně v divadelním kuse Audience u královny britského dramatika Petera Morgana. Podařilo se mi prosadit k načtení povídkový výbor z pera Jaroslava Havlíčka, a to pod názvem Zavražděný sen. Zobrazují se tam velmi temná témata, která jsou mi svým způsobem blízká. Jednak mám rád černý humor, kupříkladu: Světlo na konci tunelu může být i protijedoucí vlak. V Havlíčkovi mnoho humoru není, jeho literatura ukazuje čtenáři či posluchači na hlubiny v něm, o kterých sám mnoho nevěděl. Prošel jsem divadelní školou režiséra Zdeňka Kaloče za svého působení v Brně a on mne velmi obsazoval do Dostojevského, kterého jsem do té doby blízce neznal. Velmi to se mnou rezonovalo, stejně jako Čechov nebo Turgeněv, kterého jsem natáčel pro rozhlas.
V současnosti mám rozečteného Ivana Bunina, a to jeho novelu Vesnice, která vůbec není epická, jako by se tam nic neděje, jde o čistou impresi příběhu dvou bratrů, kdy Bunin klade strašné obrazy jeden za druhým a nepovoluje sevření. Přestože zpravidla nedokážu číst, pokud nejsem v naprostém klidu, Bunin mě vtáhl tak, že jsem takřka nevěděl o sobě, jak jsem byl ponořený do četby. Dalším takovým mým vysněným autorem je Nikolaj Leskov a jeho Lady Macbeth z Mcenského újezdu. Ta existuje ve vícero zpracování, je to totiž i opera od Šostakoviče. V tom je podobnost s Tolstého Kreutzerovou sonátou, kterou složil Beethoven a později podle ní nazval svou novelu Lev Nikolajevič Tolstoj. Existují také dva obrazy takto nazvané. O tragickém konci manželství pojednává i Hordubal Karla Čapka. Mimochodem motiv srdce, které se při vyšetřování Hordubalovy smrti ztratí, je tím, které propojuje všechny tři romány Čapkovy noetické trilogie, kam patří ještě Povětroň a Obyčejný život. Velmi lyrický román Stín kapradiny Josefa Čapka, který jsem také načetl, jsem viděl ve zfilmované verzi v režii Františka Vláčila, na němž se scénáristicky podílel Vladimír Körner.
Je známo, že právě Vladimír Körner je vaším srdcovým autorem. Nedávno vyšel v audioknižním zpracování jeho román Střepiny v trávě ve vašem podání. Čím je pro vás tento spisovatel?
Poprvé jsem od něj četl novelu Post Bellum 1866 a všechno, co jsem tam četl, jsem jasně viděl před očima. Bylo jasné, proč je tím pádem tak skvělým scénáristou. Poprvé jsme se potkali při natáčení filmu Krev zmizelého a televizního filmu Post Bellum a velmi jsme si porozuměli, i pro jeho skepticko-realistický pohled na svět. Napadl mě záměr převést do audioknižní podoby jeho kompletní dílo, a jako první tak vyšla audiokniha Adelheid. Körner je však z těch temnějších autorů, kteří dnes upadají do zapomnění, což zjišťuji při besedách v knihovnách, kdy se snažím o něm mluvit s veřejností, a často nikdo netuší, o kom je řeč. Považuji to za smutné, ale je to tak. Podařilo se mi natočit čtyři Körnerovy tituly: Po Zániku samoty Berhof, Životu za podpis a Psí kůži vyšly právě Střepiny v trávě. V příštím roce pak vyjde audiokniha Anděl milosrdenství.
Koho z kolegů rád sám posloucháte, když si pustíte audioknihu?
Například projev Davida Novotného, jeho svižnost, je mi velmi sympatický. Vrátíme-li se ke Körnerovi, tak Údolí včel velmi dobře načetl Jan Kačer, jehož interpretace mě velmi zaujala i v případě audioknihy Vyhasínání mozku Martina Kleina (J. Bernlef)o postupující Alzheimerově chorobě. Obdivoval jsem Kajetána Písařovice, když četl Psycho od Roberta Blocha.
