S Ivonou Remundovou, vítězkou předloňské přehlídky Prix Bohemia Radio v kategorii dokument a autorkou audiodokumentu Příští stanice Hlavák jsme hovořily o událostech na jaře roku 2022, kdy kulminovala vlna příchodu romských uprchlických rodin na Hlavním nádraží v Praze, a také o tématu jejího druhého audiodokumentu Bydlení došlo.
Jaká byla cesta k natočení audiodokumentu Příští stanice Hlavák?
Dokument vznikal v době pozdního jara 2022. Velmi brzy po začátku války na Ukrajině se přidala moje blízká kamarádka Martina Vaníková k dobrovolníkům na pomoc uprchlíkům na hlavním nádraží. Já sama jsem prožívala velmi těžké období, protože moje maminka vážně onemocněla, a protože jsem už v té době vnímala, že nám zbývá málo času, který spolu můžeme prožít, snažila jsem se minimalizovat své aktivity. Martinu jsem ale potkávala každý den na cestě na nádraží a vídaly jsme se pravidelně. Často mi vyprávěla to, co tam zažívala, a ona mně zase poskytovala na oplátku své rameno ke sdílení mých těžkých životních událostí. V příbězích uprchlických rodin, které do Prahy přijížděly, nastal po několika týdnech zlom ve chvíli, kdy začaly přicházet i romské rodiny. Ten zlom spočíval v tom, jak se přístup a nálada dobrovolníků, ale i hasičů a policistů náhle změnily. Tento moment mě přesvědčil, abych se na hlavák vydala.
Jak došlo k rozhodnutí o této formě zachycení situace uprchlických rodin na Hlavním nádraží?
Vyrazili jsme na hlavák i s mým manželem, dokumentaristou Filipem Remundou. Velice rychle nám naše empatie a intuice napověděla, že těm lidem, kteří tam leží na studené zemi, nechceme strkat kameru do obličeje. Cítila jsem dokonce, že je nechci vystavovat ve chvíli, kdy se tam snaží aspoň trochu vyspat a postarat se o své děti, ani mikrofonu. Z devadesáti procent se jednalo o matky s dětmi, ale i seniory. Docházelo mi, že pokud budu chtít tu situaci zachytit citlivě a s respektem, jak bych sama chtěla, aby se se mnou zacházelo v náročné situaci, tak budu muset zvolit jiný přístup, než jak jsme zvyklí. Při svých prvních směnách dobrovolničení na Hlavním nádraží jsem zjistila, že sem dochází i moje další kamarádka Marta Harasimowicz, a ona a Martina Vaníková se tak staly mými hrdinkami, skrze jejichž pohled jsem se rozhodla odvyprávět příběh toho, co se na hlaváku dělo. Setkala jsem se zde také s Walterem Nagyem, který tu také dobrovolničil, a od té chvíle dokument vznikal v tvůrčí dvojici.
Co vás osobně nejvíce zasáhlo jako dobrovolnici a současně dokumentaristku při monitorovaných událostech?
Nejvíc šokující byla ta výše zmíněná změna nálady poté, co začaly přijíždět romské matky s dětmi. Do té chvíle na nádraží mnoho lidí nezůstávalo, většinou se pro ně našlo nějaké ubytování, pomoc nebo pokračovali dál. Pak se najednou prostor nádraží laicky řečeno zašpuntoval, protože ochota pomáhat romským uprchlíkům byla mnohem nižší. Nebylo to pro mě zas takové překvapení, protože dlouhodobě sleduju, jak se naše společnost chová k Romům a Romkám, ale přesto ve mně zanechalo strašný pocit, že si hrajeme na intelektuální západní zemi a v reálu jsme v tomto směru zaostalí. To se propisovalo do konkrétních věcí, které se tam odehrávaly. Martina Vaníková to v podcastu popisuje tak, jako by se mělo přijíždějícím romským uprchlíkům dát najevo, aby radši jeli jinam nebo se vrátili, aby to tu pro ně určitě nebylo nijak pohodlné. Začalo to tím, že se zakázalo těmto lidem distribuovat kafe a teplá strava a vyšlo nařízení dezinfikovat nádražní halu ve velmi nevlídnou hodinu, což bylo jednu dobu ve čtyři ráno. Když si představíte, že v prostoru, kde spaly na dekách na zemi stovky matek, dětí a starých lidí, svítily celou noc bílé zářivky, tak se o nějakém komfortu nutném k vyspání nedalo mluvit. O čtvrté či páté hodině musely ty maminky budit své děti a vynášet je z haly k Magistrále na ulici. Část lidí dostala prostor v takzvaných spacích vlacích, které vůbec nebyly spací, ale byly tam sedačky, které se nedaly sklopit, takže nakonec většina lidí spala na zemi. Bylo mi úzko z toho, jak jsou média plná informací, že České dráhy jsou skvělé, protože přistavily na pomoc uprchlíkům spací vlaky, což si každý představí jako lůžkové vlaky, ale nikdo nevidí, jak to vypadá doopravdy.
Ve chvíli, kdy se děje něco takto třeskutého, co je třeba zaznamenat teď a tady, je třeba to risknout a vyrazit s nahrávací technikou do terénu.
Jak jste na to s ostatními dobrovolníky reagovali?
Pro nás dobrovolníky to byla otřesná zkušenost. Vedení Hlavního nádraží nás také tlačilo do pozice, kterou jsme si pojmenovali jako dělání hodných dozorců, kdy jsme museli budit a odvádět před dezinfekcí ty lidi milým hezkým způsobem, aby to nebylo pro ně horší, a tím jsme byli manipulováni k věcem, s kterými jsme nesouhlasili. Je pravda, že Hlavní nádraží není ubytovana, ale dalo se to udělat tak, aby to bylo pro ty lidi mnohem snesitelnější. Dalším absurdním krokem ze strany vedení bylo, že nám dobrovolníkům zakázali zřídit menší dětský koutek. Polovina ze všech uprchlíků zde byly malé děti, které se samozřejmě neuvěřitelně nudily, běhaly po nádraží a malovaly po stěnách, a byly za to velmi neférově ostrakizovány: „Podívejte se, jak zlobí, jak se neumějí chovat!“ Pokud ale jakékoliv dítě necháte někde zaseklé bez podnětů a nemá si s čím hrát, bude takhle reagovat. – Celé se to jevilo jako záměrné nastavení co nejméně pohodlných podmínek. – Další temné téma bylo, že rasistické nálady se projevovaly nejen ze strany některých hasičů a zástupců Hlavního nádraží, ale i samotných dobrovolníků a uprchlíků mezi sebou navzájem. Někteří bílí uprchlíci odmítali sdílet se svými romskými krajany prostor spacích vlaků. Jak v našem dokumentu říká Marta Harasimowicz, bylo třeba si rychle uvědomit, že tam nejsme od toho, abychom někoho poučovali o rasismu a etice, ale abychom poskytli první pomoc lidem prchajícím před válkou. Někteří dobrovolníci se však nemohli vyrovnat s tím, aby segregovaně odváděli bílé a romské rodiny do různých částí vlaku, a odešli.
Jak si můžeme představit práci na audiodokumentu? O jaké časové údobí se jednalo v případě Příští stanice Hlavák? A koho musíte oslovit, abyste dílo mohla realizovat?
Ve chvíli, kdy se děje něco takto třeskutého, co je třeba zaznamenat teď a tady, je třeba to risknout a vyrazit s nahrávací technikou do terénu. Natáčeli jsme od dubna 2022 do července, kdy zástupci nádraží vyhlásili, že hlavák už žádné další uprchlíky ubytovávat nebude. Audiodokument skýtá obrovskou výhodu, že je logisticky minimalistický a dá se natáčet v jednom člověku. V tom tkví obrovská svoboda a flexibilita tohoto média. Pak nastává diskuze s platformou, která dílo může uvést, což byl v našem případě Český rozhlas, a s dramaturgem, kterým mi byl Jakub Horáček. Protože šlo o můj debut, potřebovala jsem více technického vedení. V případě, jako je Příští stanice Hlavák, lze bodový scénář dokumentu psát průběžně a naším přístupem byla observační metoda, přičemž já sama jako autorka jsem byla upozaděná ve prospěch aktérek, jejichž pohledem jsme děj sledovali.
Jaké téma jste zvolila pro svůj druhý audiodokument?
Ten vznikal v loňském roce a nese název Bydlení došlo. Je inspirován příběhem Pavla Velemana, který získal ocenění Sociální pracovník roku a ve své děkovné řeči vynadal ministrovi práce a sociálních věcí Marianu Jurečkovi za současný přístup státu k sociálně slabým. Nebyla jsem jediná, koho tím zaujal, nicméně on odmítl být hlavním protagonistou mého dokumentu a navrhl mi, abych se zaměřila na jednu z pražských ubytoven, která je v Michli a poskytuje ubytování jen na zimní měsíce. V dokumentu jsme sledovali dva muže ze zde ubytovaných a setkali jsme se také se sociální pracovnicí a koordinátorkou humanitární pomoci Nikol Morc (v době natáčení před sňatkem Nikol Hladíkovou). Bylo to ve chvíli, kdy musela odejít po převzetí gesce na pražském magistrátu ODS. Společně jsme monitorovali to, co se v této zemi děje, kdy jsou vyháněni na ulici lidé, kteří by leželi v nemocnici, kdyby se nejednalo o osoby bez přístřeší, například trpí jako jeden z těch dvou mužů, pan Jindřich, s otevřenou ránou na noze. Byli tam ale i lidé v terminálním stádiu rakoviny nebo takoví, kteří potřebovali dialýzu. Nikdo nám vlastně pořádně nevysvětlil, jaký smysl dává na konci května ubytovnu uzavřít. Celý dokument je rámován tím, že Pavel Veleman obvolává všechny dostupné ubytovny a hledá pro tyto lidi náhradní bydlení. Vychází z toho, že neexistuje žádný systém, jak pracovat s lidmi bez domova a volnými ubytovacími místy. Je to opět případ čisté šikany těch, kteří se nemohou bránit, stejně jako v tématu Příští stanice Hlavák. Bydlení došlo považuji za začátek cesty, kterou chci směřovat svou pozornost. Hlavní cenu za český dokument si na letošním festivalu dokumentárních filmů Jihlava získal film Tomáše Hlaváčka o brněnské ubytovně Kuncovka v Židenicích a o boji se systémem, který umožňuje obchodovat s chudobou. Je dobře, že téma začíná rezonovat. Dalším ukazatelem problému je, že v naší zemi je nejvyšší počet dětí odebíraných na základě ekonomických důvodů.
Před takovými bolavými tématy se jako společnost snažíme spíše zavírat oči. Setkala jste se jako autorka i s odmítavými či nenávistnými postoji vůči vyznění svých audiodokumentů?
To, že pocházím z dělnicko-učitelské rodiny a ne z žádné zlaté klece, mi umožňuje nejen normálně se bavit s lidmi v ubytovně, ale také žít v pokoře a respektu k lidem jiného názoru a nepovažovat nikoho za dezoláta. V reakci na dokument o ukrajinských Romkách a jejich dětech a lidech bez domova se dozvídám ze strany i svých nejbližších, jaký vztek a strach to v nich vyvolává. Tento vztek vychází často z toho, že lidé necítí dostatečnou podporu ze strany státu a namísto toho, aby jej namířili proti těm, kteří za to zodpovídají, jej pociťují vůči oslabenějším, než jsou sami. Domnívají se, že minoritní sociální skupiny dostávají podporu nespravedlivě. Když se daří vzájemně si naslouchat, podaří se navrhnout, abychom se společně naštvali na ty, kteří jsou za stav věcí zodpovědní.
Co vás v poslední době potěšilo?
Po návratu z festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě máme velkou radost, že získal dvě ocenění fenomenální film Štěstí a dobro všem mého muže Filipa Remundy. Tento dokument vypráví o člověku ze Sibiře, který se otužuje a miluje Putina a v průběhu sedmi let se jeho vztah k Putinovi mění. Zachycuje také složitost všeho, co se děje v Rusku, včetně toho, jak se v tomto režimu vychovávají děti.
