Jde o třetí knihu, kterou jste napsal samostatně. Reportážní kniha Za oponou války byla oceněna Magnesií Literou a stala se audioknihou roku, přičemž jejím narátorem byl David Matásek. V případě audioknihy Mezi mlýnskými kameny jsou interprety Jordan Haj a Kryštof Rímský, o němž jste prozradil, že jste přátelé. Nenapadlo vás interpretovat ji sám jako v případě Putinovy války?
Ano, podílel jsem se jako spoluautor s dalšími devíti kolegy z České televize na knize Putinova válka. Byla to první reportážní snaha přispět k pochopení války na východě, a tehdy jsem svou část načetl já sám. To však nebylo tak časově náročné, jako by bylo načíst celou knihu, a i když se sám živím mluveným slovem, tak na rozdíl od špičkových narátorů nedisponuju takovým přednesem. Televizní přednes je výrazně jiný než audioknižní a možná by to tahalo za uši. A jak David Matásek, tak Kryštof Rímský jsou moji kamarádi, jsme členové kulturně-motorkového klubu Havloids Memorial Club. Jordan Haj napsal velice osobní až intimní předmluvu a blíže se známe až od této spolupráce. Má silný vztah k Blízkému východu, protože má palestinsko-izraelský původ. Bylo skvělým nápadem mojí ženy, abych ho oslovil, protože zosobňuje most všemi možnými mezi stranami, které by běžný český čtenář mohl mylně vnímat jako znepřátelené na život a na smrt.
Devizou knihy Za oponou války je odlehčený, sebeironický tón, pro který v knize věnované Gaze a jejímu příběhu není prostor. O kolik to pro vás byla náročnější práce, také vzhledem k tomu, že zde píšete i o svých blízkých přátelích, kteří zde žijí v přímém ohrožení?
Dostat část nadsázky do knihy o válkách a válečných převratech se nejeví na první pohled jako žádoucí, ale snad část čtenářů ocení, že se text nezaobírá jen tragickými událostmi. Knihu Mezi mlýnskými kameny bylo však těžké psát, vznikala čtrnáct měsíců od chvíle, kdy se stal teroristický útok 7. října 2022, odkdy zuří zatím nejničivější válka mezi Izraelci a Araby. Uprostřed válečného víru se ocitly desítky mých přátel, ať už v Gaze, Izraeli či na Západním břehu. Vedle toho je kniha plná faktů a dějinných událostí a bylo nutné vycházet z desítek knih, studií a článků včetně mých zápisků, z nichž některé vznikly i před více než pětadvaceti lety.
Byla tu souvislost s vaší účastí na vzniku knihy Fauda – Izraelská apokalypsa, nebo jste o ní uvažoval už dříve?
V té době už kniha Mezi mlýnskými kameny vznikala. Měl jsem předtím v hlavě projekt knihy hlubších komentovaných rozhovorů, která by měla za cíl pokusit se o pochopení toho velice komplikovaného a vnitřně propojeného světa mezi Západním břehem, Izraelem a Gazou. Shromažďoval jsem přepisy rozhovorů s jednotlivými lidmi a do toho se stala tragédie 7. října. Navíc se během tří čtyř dnů opět rozjela „zasvěcená“ diskuze na sociálních sítích, kdy se samozvaní lidé pasovali do role expertů a komentátorů, a tehdy jsem se poněkud neskromně se rozhodl, že přispěju svou knihou specificky o dějinách a kultuře Gazy k tomu, aby lidé o věcech, o kterých vědí jen málo, raději více četli a méně psali.
Jakému mýtu o konfliktu na Blízkém východě podléhají laici nejvíce?
Těch mýtů je spousta, ale často jde o snahu říct něco rádoby štěpného a „chytrého“ a jedinou větou obsáhnout celý problém, a to je prostě bizarní. Řada lidí se tím snaží potvrzovat si své představy, ať už jsou to představy extrémní v tom smyslu, že se ze všech obyvatel Gazy nakonec stejně stanou teroristé, co se připojí k Hamásu, budou nenávidět Izrael a vyhazovat se do vzduchu, anebo na té druhé straně, že Izrael vznikl jako stát bílých kolonizátorů s cílem vyhladit palestinské obyvatelstvo. Takové extrémní postoje se objevují už sedmdesát nebo osmdesát let, rozhodně od roku 1948, kdy vznikl stát jménem Izrael. V tomto ohledu se snažím vystupovat někde uprostřed, a tak jsem osočován z obou stran. Například pod tím samým mým veřejným vyjádřením se často objevují komentáře, podle kterých jsem zároveň levičácký, gaučový antisemita, mluvčí izraelské armády, podílím se na financování teroristů z Hamásu, obhajuji genocidu palestinských dětí… Je to nespravedlivé, otravné a často únavné. Nemyslím si, že sociální sítě jsou zlo, ale fungují jako dvojsečný meč. Jsem otevřený kritickým názorům na svou práci nebo práci kolegů z České televize, pokud je debata vedená slušně a kultivovaně. Nejsem připravený se nechat beztrestně a nepodloženě vláčet příslovečným bahnem.
Užil jste výraz být uprostřed. Jak je těžké vlastně nalézt vyváženost a objektivitu?
Existuje představa, že novinář má být nestranný, nad věcí, odtažený od dění, které popisuje. To je však možné jen pro osobnost jiného temperamentu a charakteru, než jsem já. Myslím, že člověk naopak má jít co nejblíže k lidem a snažit se je pochopit bez ohledu na to, z jaké jsou strany. Ten konflikt je výrazně složitější, než se mnoha lidem zdá. Ani Palestina, ani Izrael, ani Západní břeh, ani Gaza nejsou jednotné bloky, kde by lidé byli stejní jako nějací roboti. Lidský pohled je důležitý jak pro novináře, tak pro člověka, který se snaží co nejvěrněji popsat tu aktuálně bohužel velice tragickou válečnou dobu. – Jakýmsi lakmusovým papírkem pro mě je ono fackování od silně protiizraelských i od silně protipalestinských kruhů. Být uprostřed je pozice, kde bych být měl.
Emoce vložené do práce novináře mohou být velmi zahlcující. Byla v knize místa, která i pro novináře vašich zkušeností byla těžká zpracovat?
Obecně to sledování osudů takzvaně mých dětí, tedy dětí mých kamarádů, které znám buďto od kolébky nebo od dětství, protože mi na nich skutečně záleží. Například sledovat osudy mladé ženy, kterou znám od jejích sedmi let jako zvídavou holčičku s perfektní angličtinou, která se snaží dostat z Gazy za svou sestrou, jež utekla před diktaturou Hamásu už před lety. Je náročné sledovat osud mladíka, který nakonec pro přestupek skončil v izraelské věznici, k čemuž došlo během psaní knihy. Stejně tak příběh chlapce, kterého znám od narození, povolaného zpátky do izraelské armády, aby v Gaze bojoval s teroristy.
Situaci v Gaze, která se neustále proměňuje, lze popsat jako pohyblivé písky. V tom mohla spočívat i náročnost psaní vaší knihy, protože jste musel zachytit okamžitou situaci s obavou, že se může stát něco, co by proměnilo vyznění celé knihy. Jak jste pracoval s tímto rizikem?
Novinář žije dennodenně s tím, že situace se mění a zpráva ze včerejška už je stará. Kniha pojednávající o současných událostech musí proto přiznaně skončit k nějakému datu. Z toho důvodu v ní také chybí kapitola, která by popisovala přesný průběh aktuální války, jež vypukla po 7. říjnu. Popisovat válečný konflikt před jeho skončením je velice komplikované. Mým cílem bylo dojít dějinami od stvoření světa, od opravdu prastaré historie přes starověk, antiku, novověk, a to až do 6. října 2023.
Neklíčí ve vás záměr zpracovat současné události do další knihy?
V tuto chvíli ani ne, jsem teď nesmírně šťastný, že je o mou poslední knihu i o její audioverzi zájem. Pevně doufám, že bude srovnatelný s mými předchozími díly, z nichž obou se staly bestsellery. Mou ambicí je, aby si každý posluchač audioknihy nebo čtenář mých knih řekl: “Aha, ono to není tak jednoduché.” Snad ho to povede k větší uvážlivosti v soudech a menší potřebě vybírat si nějakou stranu. Co se týče žurnalistického popisu současné války, je to hlavně na kolezích, kteří jsou v regionu. Přirozeně ale platí, že sice už nejsem blízkovýchodním zpravodajem, ale jako reportér, moderátor a komentátor zahraniční redakce se na systematickém pokrytí dění v regionu i nadále podílím. Co ale bude příště, neumím předpovídat. Jsem novinář, takže moje profesní dráha se ubírá na základě rychle se měnícího světového dění.
Gaza patří Palestincům, a proto si tam Palestinci mají vládnout sami tak, aby silně zalidněné pásmo prosperovalo a nebylo hrozbou pro své izraelské a egyptské sousedy.
Jste v současnosti v kontaktu s třemi protagonisty své knihy?
Jsem v kontaktu s nimi i jejich rodinami, nejvíce s onou dívkou z Gazy a jejím otcem, který je můj nejstarší palestinský přítel. Situace je tam nesmírně tragická. Já pevně doufám, že se podaří co nejdříve dosáhnout příměří, aby se do velice zničené severní Gazy dostala humanitární pomoc, protože ji izraelská armáda do velké míry blokuje.
Vzhledem k tomu, že humanitární pomoc v Gaze není dostatečná, se na sociálních sítích objevují výzvy k finanční podpoře konkrétních gazanských rodin. V České republice stoupá počet lidí, kteří se cítí zodpovědní za utrpení tamních lidí v tom smyslu, že k nim nechtějí zůstat lhostejní. Co doporučujete těm, kteří chtějí prospět situaci důvěryhodným způsobem?
Sám dlouhodobě propaguji pomoc tří velkých organizací, které ji poskytují přímo na místě nebo prostřednictvím svých partnerů. Jsou to Charita České republiky, Člověk v tísni a česká pobočka Lékařů bez hranic. Nejde jenom o materiální pomoc – Charita a Člověk v tísni poskytují mimo jiné i psychosociální pomoc, která je nesmírně důležitá, protože rány a zranění nejsou jen ty viditelné, jde tu i o akutní a dlouhodobé psychické problémy, které byly v Gaze dekády a dekády přehlíženy.
Sám jsem pomáhal zorganizovat sbírku právě na pomoc Razan z Gazy, kdy se podařilo vybrat částku potřebnou na její vycestování poměrně rychle. Částečně snad pomohlo, že jsem ji osobně zaštítil a potvrdil, že tuto rodinu dlouhá léta znám. S další konkrétní pomocí je to složité a musím říci, že dává smysl posílat peníze, jen pokud daného člověka skutečně znáte. Spousta finanční podpory se na místo určení nemůže dostat, protože Gaza je odříznuta od bankovního systému. Existuje pouze možnost posílat peníze systémem hawala, kdy musíte v Egyptě nebo jiné arabské zemi znát někoho, kdo pracuje jako neoficiální a nelicencovaný bankéř, který má svůj protějšek v Gaze. Tam se nyní naplno rozjela válečná ekonomika, která z místních skutečně strhává kůži, protože ceny za běžné jídlo jsou až dvacetinásobné oproti těm předválečným. Zároveň je tam možné i těmito odvěkými neformálními kanály dostat bezhotovostně peníze, které po odečtení poplatků dostane příjemce hotově do ruky. Jako zajímavost dodám, že v Gaze se od roku 1967 platí stejnou měnou jako v Izraeli – šekely.
Co by se podle vás mělo stát, aby se ten konflikt vyřešil optimálním způsobem?
Vždycky budou existovat radikální či dokonce extremistické skupiny a organizace, nicméně si neumím představit, že by gazánští Palestinci mohli žít ve stejné islamistické diktatuře, jakou Hamás nastolil v roce 2007. Je nutné, aby svět – a tím myslím ideálně Spojené státy, Saúdská Arábie a další bohaté arabské země – přišel bezprostředně po skončení války s masivním “Marshallovým plánem” pro Gazu, která je nesmírně poničená. Je nutné, aby do řešení byla zapojená i palestinská vláda ze Západního břehu.
Také je nezbytné, aby v izraelské vládě přestaly mít jakékoliv, natož rozhodující slovo extremistické partaje, které opakují naprosté nesmysly o vylidnění Gazy, o jejím obsazení nebo o obnovení koloniální správy a osadnické přítomnosti. Gaza patří Palestincům, a proto si tam Palestinci mají vládnout sami tak, aby silně zalidněné pásmo prosperovalo a nebylo hrozbou pro své izraelské a egyptské sousedy.
PR text, zadavatel: Tympanum
