Na jaké audioknize zrovna pracujete?
Právě jsem dokončil četbu knihy Jana Nováka, která se jmenuje Zatím dobrý, což je pravdivý román o útěku skupiny bratří Mašínů do Západního Berlína přes Východní Německo, který trval takřka měsíc. Útěk se podařil jen třem z nich, Václav Švéda a Zbyněk Janata byli chyceni, vráceni do Československa a popraveni. Je to jednohlasá četba jediné verze událostí, kterou bratři Mašíni schválili. Je to velmi akční záležitost, z níž vyplývá, že komunisti se chovali ke svým obětem hůř než nacisti.
S režisérem Jakubem Taberym a mistry zvuku Nelou Bicanovou a Markem Šrámkem jsme se snažili zachovat vyvážený poměr živých dialogů a literatury faktu z románu. Film Bratři na toto téma jsem záměrně viděl až po dokončení četby, abych se jím nenechal ovlivnit.
Právě vyšla další audiokniha, kterou jste načetl, a to Dobří holubi se vracejí Ladislava Pecháčka, kterou většina lidí zná pouze z filmové verze.
Přiznám se, že u Dobrých holubů jsem si pustil ten film před interpretací, protože je to herecký koncert a snažil jsem se aspoň lehce přiblížit témbru Milana Kňažka a atmosféře filmu Dušana Kleina. Literární předloha, tedy v tomto případě kniha, je pro mě kompletní výpovědí, a na rozdíl od filmového obrazu dává prožít myšlenkový tok.
Myslím, že bych to asi přirovnal k hudbě, která dává posluchači svobodu imaginace, kdežto opera a divadlo stejně film už přináší většinou hotový obraz a názor. Dobří holubi jsou zprvu vyprávěni ich-formou různých postav, pak se hlavní vypravěč odděluje a popisuje děj nezúčastněně. V tom je literární verze skoro vždy bohatší.
Snad jedinou výjimkou je Capoteho Snídaně u Tiffanyho v audioverzi s Hanou Maciuchovou a Jiřím Adamírou, což je špičkový duet, kdy u mě audiokniha převýšila filmovou, ale i literární verzi. – Audiokniha Dobří holubi myslím nabídne hlubší vhled do hlavního hrdiny, ale i odpověď na to, proč pít i proč nepít. Aspoň jsme se o tom s Danielem Tůmou z AudioStory snažili.
Před nedávnem vyšla audiokniha povídek Čím temnější, tím lepší Stephena Kinga, v níž jste načetl nejdelší z dvanácti povídek, Noční můru Dannyho Coughlina. Nebylo to vaše první setkání se Stephenem Kingem, před lety jste načetl společně s Janem Kanyzou dva díly z trilogie Billa Hodgese Pan Mercedes a Konec hlídky.
Jsem rád, že jsem se mohl vrátit jak ke Kingovi, tak k práci s režisérem Hynkem Pekárkem. A bylo mi ctí ocitnout se na takové bestovce se špičkovými interprety v oboru, jakou Čím temnější, tím lepší je. Osobně jsem si velmi užíval úvodní povídku Dva talentovaní parchanti načtenou Lukášem Hlavicou. Mám pro Kingovu poetiku slabost a hlavně ho obdivuji pro jeho aktuálnost, protože z jeho literatury nemáte pocit, že ji píše klasický autor jeho věku. Kdyby byl Stephen King hudebníkem, byla by tahle práce možná ekvivalentem Cohenovy summy If You Want See It Darker, což je jeho vědomě poslední album.
Další vámi interpretovanou audioknihou je vloni vydaný Kafkův nedokončený román Nezvěstný. Kafkovo dílo obecně na mnoho čtenářů působí rozkladně. Jak je vám, když se při studiu textu noříte přímo do vět, které často jako by jedna popírala druhou?
Přijde mi mimochodem velmi příhodné sedět u Karlova mostu a bavit se o Kafkovi. – Jsem jenom vyučený herec, nemám ani absolutorium, vystudoval jsem Janáčkovu konzervatoř, a to je pro můj vztah s Kafkou vlastně velmi důležité, protože nejsem odborník, ale vždycky jsem měl jenom štěstí.
Můj bratr Filip, knihkupec, který založil a léta vlastnil kavárnu jménem Řehoř Samsa, mi půjčoval knížky. Kafku jsem ale poznal, až když jsem studoval v Ostravě, díky svému učiteli češtiny a dějepisu, současnému dramaturgovi Komorní scény Aréna v Ostravě, skvělému Tomáši Vůjtkovi. Když jsem mu tenkrát na konzervatoři řekl, že Kafkova literatura je pro mě obtížná, tak se pousmál, dal mi Kafkovy povídky a k nim jediný klíč slovy: „Hele, je to vlastně strašlivá p*del.“
Romány Proces nebo Zámek jsou velmi tíživé, shodou okolností jsem před lety hrál v jeho divadelní adaptaci, ale když si představíte, že je tam špetka humoru, například v zeměměřičových pomocnících, tak pochopíte cestu k němu. Za všechna desetiletí kolem Kafkova díla vznikl takový opar a mýtus něčeho těžkého a nepochopitelného, co budí strach ho číst. K tomu sám Kafka v jedné knize říká: Čemu člověk nerozumí, toho se bojí.
Tak je to i v Nezvěstném, kdy jsem si místo hlavního hrdiny představoval svého postavou menšího bratra, který je zoufalý z toho, že ztratil kufr a deštník, pak dělá lifboye v obrovském hotelu, je hrozně naivní ve svých dvaceti letech, tak spousta situací je velmi komických. Zpěvačku Brunhildu jsem četl takovým falzetem a střihač Marek Šrámek se pak při práci strašně smál. Bylo to pro mě takovým malým důkazem, že jsem se možná lehce přiblížil tomu, jak to Kafka myslel.
Co se týče interpretace ženských partů, jak jste nalezl hlasovou polohu paní Batesové v audioknize Psycho Roberta Blocha? A také obecně cestu k pochopení osudu a činů Normana Batese?
Přestože vlastní audioknihy neposlouchám, protože nerad poslouchám sám sebe, tak Psycho mě zajímalo čistě technicky a přeskakoval jsem z různých pasáží, abych zjistil, jak se povedly. Šlo o spolupráci s režisérem Michalem Burešem, jedním z nejlepších v oboru. Po natočení první frekvence jsem přišel druhý den a Michal řekl: „Já to smazal, já bych to chtěl jinak.“
Takže tahle audiokniha vznikla s plnou pozorností, na základě diskuzí a zkoušek tak, jak si to mohli dovolit rozhlasoví klasici v minulém století. Paní Batesovou jsem se snažil uchopit jednoduše jako starou, trochu podivnou zlou paní, která prostě nemá ráda lidi a samou „láskou“ zlikviduje svého syna. Podstatnějším problémem bylo neprozradit dopředu, o co tam jde.
Existují názory, že Hitchcockův snímek Psycho napomohl všeobecné stigmatizaci lidí s psychiatrickou diagnózou, protože taková forma totálního rozdvojení zde popsaná se v reálu takřka nevyskytuje.
Co vy víte? Amerika je tak obrovská a jsou tam tak odlehlé končiny, že je tam možné úplně všechno. Mnohokrát to ukazuje i Stephen King. Sám bych se tam chtěl podívat, ale nebylo by to možné na tak dlouhou dobu, abych ji mohl zažít jinak než jako turista. Ale kdybych mohl, skočil bych si na kafe do New Yorku a pak rovnou do nějakého zapadákova, kde tohle možné je.
Skutečným příběhem, který se odehrál v Americe, se inspiroval autor další audioknihy, kterou jste načetl, a to Jiří Klečka v Černém kosovi. Přestože velká část vámi načtených audioknih má brutální, hutný charakter, o této jediné jste se vyjádřil, že vám z ní bylo fyzicky špatně.
Já sám jsem tátou, a když si čtete tuhle knížku a představíte si dva chlapečky, kterým se děje to, co v té knize, tak je to strašný. Je to velký příběh klidně vhodný pro seriálové zpracování, kde se prolínají politické a časové roviny a tématem je člověk, který má sám podobně strašné zkušenosti, a tak musí ty děti zachránit. Určitým klíčem je pro mě hledání stopových prvků lásky i v takhle záporných postavách. Norman Bates v Psychu prostě jen chce, aby ho měl někdo rád. V Černém kosovi zas člověk, který páchá strašné zlo, prostě jen nechce být sám a touží po tom, aby ho někdo zahřál.
Výrazově velmi neutrální jste v komorním příběhu Miroslava Toty Zabil jsem, který začíná obyčejnou cestou do práce, během které hlavní hrdina srazí autem mladou ženu.
Jde o velmi útlou, vlastním nákladem vydanou věc, u níž člověk pořád čeká, kdy přijde nějaká další pointa, a zjistíte, že má hodnotu právě v tom, že nepotřebuje žádné efekty, zvraty, lekačky, a je silná právě jen v tom, co hrozného se tomu obyčejnému člověku stane. Tak jsem k tomu přistupoval i já – tedy se záměrem čistě sloužit tomu textu a jen prostě zpomalit.
Letos se konal křest audioknihy Rochus Přemysla Krejčíka. Žánru fantasy se věnujete často, co ale znamená městská fantasy?
Tam se nachází postava chlapíka se psem, dost důležitým pro děj, který se odehrává v reálných prostředích světových metropolí a dalších míst. Byla to opravdu rozsáhlá práce, takže se mi stalo, že jsem jednou jsem viděl pána se psem, jak se na mě dívá, pokývne a pak zmizí. A já si pomyslel: Aha, už je to tady. Ať chci nebo nechci, stává se mi i u jiných knih, že mi zásadním způsobem vejdou do mysli, a jsem za to hrozně rád. Snažím se dělat konkrétní knihu v kuse, protože je ta linka práce na nich nepřerušená a je to tak lepší i pro ostatní, co se na nich podílejí.
Existuje postava ve fantasy Jakuba Hozy Sochaři masa, s níž byste se rád setkal v reálném životě?
Spíš ne, snad jen s tou jednou ženou, ale maximálně na několik metrů daleko, aby mě nemohla tak snadno zabít. Je to příběh podobný Tarantinovým Osmi hrozným, tedy o skupině cizinců, kteří se na cestě povozem musejí utkat se spoustou nebezpečí.
Dává vám práce na audioknihách hlubší porozumění literární látce, než je možné při běžné četbě?
Rozhodně se nepovažuju za odborníka na literaturu, ale spíš za pouhý reproduktor, který slouží textu a posluchači. Asi jako v Medvědech u Kolína, kde jeden praví: „Hoďte do mě bonbon a já vydám krásný zvučný tón.“ U fantasy sérií, například od Paoliniho, si asi producenti řekli, že jsem to načetl dobře, a tak do mě vhodili další bonbon, abych načetl další. Ale vážně: Načítání audioknih je pro mě druh divadelní práce, kterou miluju a jsem vděčný divákům a posluchačům, bez nichž by neměla žádný smysl. Děkuju vám.
Stojí za vámi už čtyřicet načtených titulů. Máte sen týkající se látky, kterou byste rád interpretoval?
Čtyřicet? To není moc. Doufám, že se teprve se rozjíždím. – Byla by to konference ve Wansee. Není to literární dílo, ale přepis konference, prosté porady, na níž se nacističtí pohlaváři dohodli o konečném řešení židovské otázky. To, jakým způsobem tam Reinhard Heydrich nebo Adolf Eichmann mluví o lidských bytostech jako o položkách, je něco šíleného. Zajímá mě to proto, že se to skutečně stalo, ale i jistým způsobem neustále opakuje, to je šílené.
Jak vzpomínáte na práci hlasatele na Vltavě v Českém rozhlase?
Hodně mi to dalo a byla to obrovská škola. Jeden známý však podotýkal, že je pro něj divné poslouchat přání dobrého rána a zprávy o počasí hlasem, který si pamatoval jako Normana Batese.
Co vás v následujících dnech v uměleckém slova smyslu čeká?
Chystám se do Broumova hrát vloni nastudované představení napsané Renatou Putzlacher a režírované Radovanem Lipusem, popisující běh osudů lidí, kteří se střetli s Broumovskem a benediktiny, ale i nacistickými a komunistickými zvěrstvy. Figuruje tam Anastáz Opasek, málo známá spisovatelka Marie Stryjová, Karel Kryl a tehdejší literáti, spojení s nakladatelstvím Dobré dílo Josefa Floriana, jak se i představení jmenuje. Je to o víře a naději a o tom, že pero může být silnější než meč.
Plánujete někdy znovu číst dětem v psychiatrické léčebně v Opařanech?
Kdykoliv. Děti jsou schopny milovat bezvýhradně a nepodmíněně, a tam jsou na léčení děti, které na lásku nedostaly žádnou nebo úplně opačnou odpověď. Nejsem pekař, abych těm, kteří nemají co jíst, rozdával chleba zadarmo, ani lékař, bohužel, jsem jen herec, a tak je tohle to jediné, čím mohu prospět. Četl jsem jim to, co jsem měl jako dítě sám rád, tedy pohádky z Trnkovy Zahrady, něco z Ukradeného měsíce Ludvíka Aškenazyho a jeho Praštěné pohádky.
