Podle čeho si vybíráte audioknihy, které se rozhodnete interpretovat?
Některé tituly jsem měl to štěstí si vybrat sám, jindy to bývá nabídka, která mě musí nějak zaujmout. Speciálně velmi rád spolupracuji s režisérem Michalem Burešem, a to taky nejčastěji, protože si výborně rozumíme.
Právě Michal Bureš vás režíroval při interpretaci loňské audioknihy Jeřábi táhnou na jih Lisy Ridzén.
Ozvala se mi překladatelka této knihy Linda Kaprová s tím, že se jedná o švédskou knihu roku 2024 a že režisérem bude Michal Bureš, můj kamarád, a tak jsem o to okamžitě měl zájem.
Jak se běžně připravujete k interpretaci?
Já se připravuji po částech. Někdy jsou termíny až takové, dá se říct, šibeniční, takže člověk nemá čas se k tomu dostat. Já si obvykle připravuji v kuse určitou sekvenci, řekněme třicet až čtyřicet stran, víc za den neudělám. Někteří interpreti zvládnou za den i padesát stránek, ale to už je raubírna. Já už jsem starý a brzy se unavím. – Nechci to zlehčovat, ale když jde o to, udělat něco pořádně, aby to mělo nějaký význam a aby to něco sdělovalo lidem, tak těch třicet stran maximálně na jednu frekvenci úplně stačí.
Michal Bureš je pověstný svými vysokými nároky a pečlivým režijním dohledem, který hraničí s přísností. Jak byste ho popsal z profesního hlediska vy?
My jsme si skvěle padli do noty. Navíc, když jsem se začetl do textu románu Jeřábi táhnou na jih, okamžitě mě chytil. Protagonista je mi blízký jak věkem, i když je o něco starší, tak způsobem vyjadřování a přemýšlení. Autorka Lisa Ridzén je velmi schopná a román napsala na základě toho, že našla na půdě jakési dokumenty o svém dávném vzdáleném příbuzném, který byl v domácí péči. Vycházela tedy z kusých poznámek o jeho stavu, které se také objeví v její knize, kdy pečující osoby nebo syn zaznamenávají detaily jednotlivých dní hlavního hrdiny. Právě jeho syn má v románu velkou roli. I to se mnou samotným souznělo, konkrétně hrdinův vztah s jeho synem, ale také s jeho otcem, který byl, řekněme, až jakoby seversky surový. I já jsem totiž zažíval těžkosti se svým otcem, byť ne v tak vyhrocené podobě. Téma mi tedy bylo z více stran blízké a hrdina Bo měl moje velké sympatie.
Bo je velmi čistým způsobem napsaný charakter, což doplňuje i příroda, která ho obklopuje, a jeho vztah k pejskovi. Já sám mám pátého psa, mimochodem, a tak mu dobře rozumím, protože bych bez psa žít nemohl. Vloni v únoru mi auto přejelo starého psa, kterého jsem měl třináct let, a do dvou dnů jsem měl nového. Boův vztah ke svému pejskovi, u něhož mu syn vysvětluje, že už na jeho péči nestačí a měl by ho dát pryč, byl pro mě silným styčným bodem.
Se svými dětmi jste neměl příležitost se setkat na jevišti, ale v této audioknize jste se mohli umělecky potkat. Připravovali jste se na četbu společně?
Vůbec ne, to jsem plně nechal na režii Michala Bureše a na nich samotných. Jejich vstupy jsou také vždy poměrně krátké, strohé, mají dokumentární charakter a znázorňují osoby zvenčí, které o Boa pečují. Ten dovolte mi říct dědek vnímá ty vztahy někdy až šklebivě, jindy kamarádsky, což je v jeho věku pozoruhodné, protože v podstatě žije minulostí a většina jeho kamarádů je mrtvých. Proto se navrací v mysli ke svému dřívějšímu životu a vztahům, hlavně se svou ženou a synem.
Když něco čtu, tak mám obrovskou obrazovou představivost a vidím to jako ve filmu.
Jak jste docílil autentického projevu, při kterém musí být patrné, že Bo už má jen málo zubů a nemůže se vyjadřovat zrovna ortoepicky, ale přitom musí zůstat srozumitelný?
Musím se přiznat, že v Jeřábech dostala ortoepie (nauka o správné výslovnosti, pozn. red.) trochu na zadek. Pro mě však nebylo cílem upínat se k nějakému umělému zpazgřónění – což je mimochodem čistě výraz naší rodiny. Nebylo potřeba se stylizovat do nějaké šarže, posadit se do pozice toho starého bezzubého člověka, ten text to nesl sám. Mám výhodu v tom, že když něco čtu, tak mám obrovskou obrazovou představivost a vidím to jako ve filmu. Viděl jsem to prostředí, ve kterém starý Bo žije, viděl jsem tu místnost, tu lavici, na které spí, a dokonce, jak vypadá jeho pes Sixten. Rozuměl jsem tomu vztahu mezi člověkem a psem. Z těchto všech momentů mi vyplynulo, jak to má znít, aniž bych si musel vymýšlet.
Začal jsem tedy číst a po pár stránkách jsem se ptal Michala Bureše: Je to takhle možné číst? Může to takhle vypadat? Dají se použít nějaké nepřesnosti v projevu toho člověka, které vyplývají z jeho charakteru? A on povídal: Jo, nech to tak. – A jeli jsme dál, a kde to bylo vhodné, jsme i trochu extemporovali, tedy lehce improvizovali v duchu té figury. Šlo o některá slova, na která je Bo naštvaný nebo k nim má nějaký citový vztah, a tak je opakoval.
Na jevišti se pohybujete už neuvěřitelných sedmdesát let, také jste zpíval a hrál na housle. Myslíte, že vztah k hudbě vám umožňuje nějak se naladit na melodii interpretovaných vět?
Jestli to má vliv, tak spíše podvědomý. Zpívám si velmi rád, třeba i doma, rád blbnu a zpívám si vlastní texty nebo pyzgřím vlastní i cizí texty, hlavně z rozmařilosti. Na housle jsem hrál do šestnácti let a dodneška vždy, když slyším část z Bachovy árie na G struně, tak slyším svůj houslový part.
Jak vzpomínáte na audioknihu Dva proti říši Jiřího Šulce a práci s režisérkou Jitkou Škápíkovou?
Když má člověk takový pingl let na zádech, kde se ty knížky už kupí, tak abych byl upřímný, všechny tituly si nepamatuju, i když jsou mi povědomé. Zato si pamatuju čínskou píseň, kterou jsem se coby dítě naučil a vítali jsme s ní na brněnském nádraží Čínský armádní soubor písní a tanců.
Jiný případ je kniha Stříbrný lipan od Jaromíra Tomečka, kterou jsem miloval už jako malý kluk a sám jsem si vyžádal, abych ji mohl načíst. Jednak proto, že jsem sám jako malý hodně pytlačil, ale také se mi zaryl Jaromír Tomeček do paměti jako součást trojice, kterou tvořil s dalšími básníky Janem Skácelem a Oldřichem Mikuláškem. To byli takoví naši patroni, v roce 1963 jsme účinkovali s Jiřím Štědroněm v brněnském Divadle poezie, kde jsme přednášeli jejich verše. Používali jsme i texty Milana Uhdeho. Z něj dodnes prýští takový suchý temperament a mám ho také velmi rád.
Jak se cítíte jako držitel ceny za celoživotní umělecké mistrovství?
Já jsem jen takový dělník. Nebyl bych nic bez kolegů, které jsem za ty roky na scéně potkal, je nás pár, kteří se máme opravdu rádi. Jsou to lidé, kteří se mi dívají na jevišti přímo do očí.
Ke komu jste vy sám vzhlížel, když jste začínal hrát?
Začínal jsem v satirickém divadle Večerní Brno, duší toho souboru byl Luboš Černík, člověk s krásně vyvinutou jevištní inteligencí. Ta se projevuje v osvojení si schopnosti přemýšlet s fantazií. Karel Höger byl můj guru. Tak jako je jevištní práce kolektivní umění a bez souznění hereckých kolegů by nefungovalo, tak je tvorba audioknihy propojení mě jako herce s režisérem, abych věděl, jestli jsem na správné koleji.
Ladislav Frej se svými dětmi Ladislavem a Kristýnou během natáčení audioknihy Jeřábi táhnou na jih (foto: OneHotBook, autoři: Hana Connor a Filip Jandourek)
