Nejnovější román Syndikát od vážnější verze autora titulů jako Spad, Temné blues v New Orleans nebo Černá smečka se odehrává v budoucnosti tak blízké, že prakticky splývá se současností. S Leošem Kyšou jsme hovořili především o myšlenkách a jevech, které stojí v pozadí tohoto velmi uvěřitelného příběhu.
Zamýšlel jste Syndikát jako varování?
Určitě ne, prvotní byl příběh a jeho scénář. Přemýšlel jsem o tom, zda jsou určité věci možné a jak by mohly fungovat. Jako spisovatel vždycky přemýšlím v příbězích a ten ze Syndikátu jsem pak potřeboval konfrontovat s odborníky, kteří mi pro něj pomohli vytvořit uvěřitelný technologický rámec. Rozhodně nebylo mým záměrem někoho varovat.
Když se ale podíváme na science-fiction a příbuzné žánry, tak historicky dojdeme k tomu, že v těch příbězích se občas vyskytne celkem přesný odhad tehdejší budoucnosti, dnešní současnosti. Je sci-fi beletrizovaná futurologie?
Spisovatelé sci-fi jsou lidé, které zajímají různé alternativní scénáře toho, kam se svět bude vyvíjet. Futurolog sdělí nějakou předpověď, ekonom zase ekonomickou predikci, spisovatel sci-fi rovnou vytvoří celou budoucnost a do ní zasadí příběh. A občas vytvoří budoucnost, o které dobře ví, že nenastane. Typickým příkladem by mohl být můj Underground, tam jsem popsal budoucnost, která je hodně ujetá, ale přišla mi zábavná a ten příběh v ní dobře funguje. Ale obecně je spisovatel sci-fi člověk, kterého baví promýšlet, co bude, přemýšlí nad tím a o nic jiného vlastně nejde.
V každém příběhu je důležitá role protagonisty. Ve vašich knihách – snad s výjimkou až westernově černobílého správňáka Michálka z Postapokalyptické tetralogie – se vyskytuje plejáda hrdinů, kteří mají své slabosti a špatné vlastnosti, přesto se nakonec postaví na správnou stranu. Věříte v dobro? A pokud ano, existuje v člověku, nebo jde o nějaký obecnější princip?
Tak to je hrozně složitá otázka. Ale vlastně na to jde odpovědět takhle: Já potřebuju být se svým hrdinou ztotožněný, musí mě bavit a přirůst mi k srdci. Málokdy umím zkonstruovat hrdinu, který není sympaťák, s kým bych nechtěl zajít na pivo nebo s kým bych nechtěl vyrazit pustinou, až přijde konec světa. Mí hrdinové se mnou žijí v pokoji, chodí se mnou na pivo, platí faktury. Každé prostředí samozřejmě potřebuje jinak zkonstruovaného hrdinu, aby v něm dokázal fungovat, ale nedokážu – v tom nejsem dobrý spisovatel – napsat hrdinu, který by mě štval.
Vaši hrdinové se nezřídka ocitají uprostřed složitých okolností a zápletka Syndikátu je vlastně celkem složitá. Je dneska ještě možné porozumět světu v nějaké míře komplexity, která by nebyla příliš zjednodušená?
Ale ono porozumět světu nebylo jednoduché nikdy, vždycky byl složitější než lidské schopnosti, nástroje a vědomosti, které ho měly popsat. Proto vznikaly všechny ty mýty, náboženské systémy nebo magické rituály. Pak jsme se dostali do bodu, kdy jsme měli pocit, že svět dokonale známe a že ho úplně ovládáme, ale to trvalo jen krátce v minulém století.
Dnes opět zjišťujeme, že svět je mnohem složitější než naše individuální chápání, a je pravda, že technologie, které nám dříve pomáhaly v orientaci, už nyní spíš vytvářejí další bariéry. Jak říkal už dávno geniální spisovatel A. C. Clarke, dostaneme se jako lidstvo do bodu, od kterého bude technologie k nerozeznání od magie. A tak to je. Dneska například napíšeme počítači prompt typu „vytvoř mi takový a takový obrázek“, netušíme, co se kde děje, ale najednou se jako mávnutím kouzelné hůlky Harryho Pottera na monitoru objeví nahá holka s pěti prsy, kterou jsme chtěli získat.
Čili na jednu stranu věda proniká stále hlouběji, technologie jsou stále dokonalejší, ale na druhé straně stojí člověk, který nemá sebemenší šanci do nich proniknout. A to vytváří jisté napětí mezi realitou a tím, jak ji prožíváme…
Proto taky budou vždycky existovat konspirační teorie, kterých dnes zažíváme obrovský boom. Jednu dobu jsme si možná jako lidstvo říkali, že rozumíme světu a konspirační teorie byly na ústupu a týkaly se spíš politiky. Ale najednou je svět opět natolik složitý, že prakticky neexistuje možnost kvalifikovaného odhadu budoucnosti, kdy například ekonomové neví, co bude za tři roky.
A Syndikát je do jisté míry právě o té neuchopitelnosti světa, ve kterém probíhají děje, na které nemáme šanci reagovat jinak, než s pomocí stejných technologií, které je způsobily. A to není vize budoucnosti, to je realita, která nastane za chvíli. Stojíme na prahu velkých objevů a velkých změn, které možná povedou až k redefinování toho, co je člověk. Rozhodně půjde o zajímavé časy.
Nepovede to všechno, o čem se bavíme, k nějaké silně odmítavé, alergické reakci? Nemůžeme se třeba dočkat akcí, které budou srovnatelné s rozbíjením strojů na prahu průmyslové revoluce?
Já si myslím, že už není možné ty technologie zničit, ale že se lidé uchýlí k nějaké formě úniku. Že jedna část bude v technologickém světě žít a ty technologie využívat, ale nebude je vnímat a nebude nad nimi přemýšlet. A druhou část asi budou opravdu tvořit ti, kteří z toho světa utečou – budou žít v lese, koupí si statek a začnou chovat krávy, pěstovat staré odrůdy, zkrátka se od toho světa úplně oprostí.
V realitě i ve fikčních světech jsou dosud technologie a to, co lze označit za přirozený lidský svět, oddělené a oddělitelné. Z toho, co teď říkáte, ale plyne, že tahle hranice se úplně setře. Rozumím tomu dobře?
Ano, určitě. To nás čeká, to se prostě stane.
V budoucnosti se každý z nás stane hrdinou cyberpunkového románu.
U některých postmoderních myslitelů nebo v některých fikcích – typickým příkladem je film Matrix – se občas setkáváme s podezřením, že žijeme v simulaci. Nemůže se nakonec stát toto podezření realitou právě tím způsobem života, který bude plně ovládán technologiemi?
To by ale byla krutá simulace, pokud se v ní vyskytují různé podivné existence a podivné příběhy, který se nás týkají… Myslím si, že lidé pod vlivem technologií začnou žít úplně jinak. Už jsem dříve řekl, že v budoucnosti se každý z nás stane hrdinou cyberpunkového románu. A půjde jenom o to, jestli budeme technologie využívat, nebo jestli proti nim budeme bojovat, nebo jestli zvolíme nějakou formu vnitřní emigrace. Ale technologií se určitě nezbavíme. I když si koupíme statek a budeme na něm pěstovat kukuřici zasazenou holýma rukama, a ne pomocí zemědělských dronů, technologie budou i tak všude kolem, na to se připravme.
Co nás připraví? Vědeckofantastická literatura?
V tomhle ohledu sci-fi ukazuje úžasnou sílu, protože ta nás na to připravuje desítky let – desítky let nás světová sci-fi chystala na dnešek. A lidé, kteří tím žánrem pohrdají a nečtou ho, budou zkrátka připraveni mnohem hůř, zatímco jeho čtenáři se budou orientovat mnohem lépe. Úniková literatura nás prostě připravuje na realitu mnohem lépe než literatura vážná, která nemá odvahu zvedat témata budoucnosti, témata jako je vztah lidí a strojů, potýkání se s technologiemi, jejich zneužívání atd. Mainstream se neustále soustřeďuje na minulost, historii, mezilidské vztahy, traumata, ale nabídnout vizi neumí.
Je součástí vize budoucnosti i tradiční leitmotiv, podle kterého budou brát lidem práci stroje? Převezme například umělá inteligence načítání audioknih a herci konečně umřou hlady? A co spisovatelé, přežijí?
Tohle bude asi ve všech oborech stejné. Umělá inteligence převezme drtivou většinu lidských činností. Ale stále bude existovat velký prostor pro to, aby člověk v konfrontaci s technologií uspěl, aby byl jiný a výjimečný. Neustále budeme „team human“, jak říká filosofka umělé inteligence Dita Malečková, a téměř každý dá přednost možnosti připlatit si třeba dvě stovky za to, že mu audioknihu namluví herec, reálný člověk, o kterém bude vědět, že existuje. Bude to znamenat lidský kontakt, jehož potřeba prostě nevymizí.
Tohle už dneska zažíváme třeba v oblasti knižní ilustrace. Během několika let začaly vznikat tuny knižních obálek vytvořených umělou inteligencí. Dalo by se ale říct, že se z nich zároveň stal symbol low-costu a nekvality a že si čtenáři opravdu rádi zaplatí za knihu s obálkou od kreslířky nebo kreslíře. A já mám za to, že to tak bude ve všech oborech.
Ale umělá inteligence prostě bude psát, kreslit a mluvit, to už se nakonec děje v současnosti.
Budoucnost umělé inteligence v kultuře a zábavě možná bude spočívat v personalizaci, v tvorbě na míru. Dokážu si představit systém, kterému zadám požadavek – chci si přečíst povídku, v které budou trpaslíci, kapybary, prsaté blondýny a upíři – a on mi ho zpracuje a takovou povídku vytvoří na míru, pro daný okamžik a aktuální náladu. Ale i tak bude vždycky zajímavé a vlastně i hodně silné, zažít příběh vymyšlený a napsaný skutečným člověkem, ilustrovaný skutečným člověkem nebo skutečným člověkem namluvený. Zajít si večer na punkovou kapelu, která hraje pořád dokola ty samé irské písničky, přestože hudba vytvořená technologiemi bude dokonalá. Protože to s sebou ponese úplně jiný emocionální zážitek.
Takže jak tvrdil Baudrillard, simulace se stane dokonalejší než to, co napodobuje.
Ano, ale stejně budeme chtít tu nedokonalost a autenticitu zážitku. Vlastně je to analogické s návratem gramofonů. Jeden čas gramofony skoro úplně vymizely a desek jsme se zbavovali jako něčeho naprosto bizarního. Ale posluchač chce i přes tunu možností, jak si pustit hudbu v té nejvyšší kvalitě, vzít do ruky desku, otočit ji… Tohle je lidská přirozenost a ta nikdy neumře. Takže neumřou ani gramofony, spisovatelé, scenáristi, herci nebo třeba divadlo.
Pod svým pravým jménem jste zatím napsal jeden román situovaný do nedávné minulosti, byť alternativní, a jeden otočený do velmi blízké budoucnosti. Jaký bude ten další? Už se rodí?
O tom bych teď nerad mluvil. Momentálně potřebuju dopsat poslední díl Legie, kterou asi fanoušci audioknih znají velmi dobře. A mám v plánu i nějaké nové „kotletovské“ věci. Kyša určitě vyjde, ale asi až příští rok. Silných témat, která budou potřebovat kyšovské zpracování, v hlavě nosím několik.
