Představujete v našem kulturním prostoru pozoruhodný profesní rozptyl – působíte jako rozhlasový režisér i jako vyhledávaný interpret. Jak se v tomto dvojjediném světě cítíte? Pomáhá vám režisérský pohled při interpretaci, nebo se v roli herce snažíte od své profese důsledně oprostit?
Celý profesní život knihy interpretuji, takže když mám nějakou četbu naopak režírovat, je někdy velmi náročné uvědomit si, že interpret je někdo jiný a výsledek musí být jeho autentickou prací. Snažím se tedy příliš nevstupovat mezi něj a posluchače. Někdy při tom musím potlačit své vlastní interpretační ego, ovšem když se dílo vydaří a kolega text uchopí lépe, než jsem si představoval, je čirá krása dotyčného poslouchat. V takových okamžicích už jen prakticky hlídám dikci a rytmus.
Která z vašich uměleckých rolí vám momentálně nejbližší?
Režíruji spíše hry anebo rozhlasové četby, ne kompletní audioknihy. Když můžu příběh číst sám, je to pro mě vzrušující a víc si to užívám.
Jak jste se coby herec dostal k rozhlasové režii?
Byla to trochu cesta oklikou. Působil jsem několik let jako divadelní režisér, ale v rozhlase jsem se k tomu dostal až na postarší kolena, když mi bylo okolo pětačtyřiceti. Tehdy mě oslovil Aleš Vrzák, šéfrežisér Českého rozhlasu, jestli bych si to nechtěl zkusit. Podobnou nabídku jsem dostal už o pár let dříve, ale teprve tehdy se vše sešlo ve správném momentu a souhlasil jsem. Skutečná režisérská práce v rozhlase spočívá především v inscenacích. Ve chvíli, kdy pracujete s mnoha herci, charaktery a situacemi, si jako režisér skutečně přijdete na své.
Jsou vám tedy jako režisérovi dramatizace a původní hry bližší než prostá četba?
Rozhodně. Rozhlasové hry nebo dramatizace velkých světových děl jsou pro mě stěžejní režijní doménou. To je práce, kterou mám nesmírně rád. Pokud jde ale o jednohlasou četbu, sedím raději před mikrofonem, než u reproduktorů v režii. V rozhlasových hrách se ale sám neobsazuji, pokud nejde o drobnou roličku, kvůli které by mi bylo trapné volat některému z kolegů. V takových případech si vypomůžu sám, nebo se třeba ujmu četby titulků.
Jste náročný na výběr titulů, které se rozhodnete sám interpretovat?
Občas se stane, že se omluvím, že některá látka mi není úplně blízká. Mám ale štěstí, že se ke mně dostávají převážně kvalitní texty. Že bych si o konkrétní titul přímo řekl, to se mi nestalo. Spíše čekám, co ke mně dorazí. Jsem rád, že můžu spolupracovat se studii, kde se natáčejí většinou dobré texty.
V nahrávacím studiu jsem s postavami v nejtěsnějším kontaktu, nechávám je do sebe vstoupit a promlouvat skrze mě. Jakmile ale natáčení skončí, opouštějí mě.
Lukáš Hlavica
Existuje něco, třeba literární žánr, kterému se raději vyhýbáte?
S přibývajícími lety pociťuji určitý odstup od titulů, které přesahují pět set stran. Je to nesmírně vyčerpávající práce a kvůli časové rozvláčnosti mám pocit, že se mi text pod rukama „rozlézá“ a já ho nedokážu cele uchopit. Výjimkou byl asi osmisetstránkový Egypťan Sinuhet, kterého jsem točil pro vydavatelství OneHotBook. To je jedna z erbovních knih z dob mého dospívání, tudíž v tomto případě u mě při rozhodování zvítězil krásný sentiment a touha si ho zkusit načíst. Natáčeli jsme v covidové éře s velkými prostoji téměř čtvrt roku. Jinak dávám přednost sevřenějším formám, jako jsou „poirotovky“ Agathy Christie. Jsou nádherně semknuté, barevné a prodchnuté inteligencí a vtipem.
Odnášíte si osudy svých hrdinů domů? Usínáte s jejich hlasy v hlavě?
To se mi neděje. Nemám stavy, kdy by mě příběhy pronásledovaly jako Erínye. Daný text je pro mě vždycky jen dílo okamžiku. V nahrávacím studiu jsem s postavami v nejtěsnějším kontaktu, nechávám je do sebe vstoupit a promlouvat skrze mě. Jakmile ale natáčení skončí, opouštějí mě.
Jak vypadá vaše příprava? Jste typem herce, který si do textu vpisuje podrobné značky, nebo sázíte na intuici?
Záleží na charakteru textu. Jsou díla, která vyžadují precizní technickou přípravu – zejména ty stylisticky náročné, s nekonečnými souvětími a neviditelnými závorkami. Tam si musím vytvořit jakousi vnitřní topografii, o kterou se pak můžu technicky opřít. Stejně tak je nutné si rozparcelovat postavy v rozsáhlých románech, vzájemně je rozlišit. Dříve jsem to dělal méně, v dobách, kdy jsem míval lepší paměť, ale dnes už mi tužka pomáhá mnohem víc.
Máte oblíbeného autora, který je vašemu srdci blízký?
Mám radost, když se můžu potkat s některým z literárních děl Josefa Škvoreckého. U něj si vždycky říkám: „Kdybych uměl psát, chtěl bych psát přesně takhle.“ Jeho dílo se mě bytostně dotýká viděním světa. Mám dojem, že mu možná když ne přímo „rozumím“, tak alespoň že máme náhled na život a svět skoro stejný. Měl jsem tu čest číst hodně jeho titulů a vždycky je to pro mě obrovský interpretační zážitek. V jeho příbězích mi je zkrátka blaze.
A co vaše herecké počátky? Vzpomenete si, jak jste se k této práci vlastně dostal? Není žádným tajemstvím, že pocházíte z herecké rodiny – chtěli z vás mít také herce, nebo naopak vám tuto profesi vymlouvali?
Ani mě neodrazovali, ani mě do toho zvlášť netlačili. Nechali mě být, což bylo to nejlepší, co mohli udělat. Spíš byli v určitém věku překvapeni, když jsem se najednou rozhodl, protože jsem do té doby nejevil známky toho, že bych chtěl jít v jejich stopách. Ale co se týče herecké práce u mikrofonu, ta je pro mě naprosto přirozená. Asi jsem to podědil, protože mi od malička mi přišlo normální, že se knížky čtou nahlas. Ještě jsem tomu tehdy neříkal interpretace literatury, ale přišlo mi to zkrátka samozřejmé.
Na které režiséry byste ze svých rozhlasových začátků rád vzpomenul?
Bylo jich hodně a strašně nerad bych na někoho zapomněl. Byli to třeba Petr Adler, Hana Kofránková, Jiří Horčička, Jan Berger, Karel Weinlich a samozřejmě Josef Henke a spousta dalších. Měl jsem štěstí, že jsem se s nimi mohl jako začínající herec často potkávat ve studiu.
Jak se od té doby proměnil proces vzniku nahrávek?
Všechno je rychlejší. Nedokážu říct, jestli je v samotném natáčení audioknih nějaký zásadní rozdíl, ale dříve na to bylo asi trošku víc času. Audioknih se také samozřejmě točilo mnohem méně. Produkce byla zúžená hlavně na Český rozhlas, netočilo se v tolika soukromých studiích. Dnes je to obrovský průmysl, řekněme si to na rovinu. Ale jsem za to rád, protože je vidět, že je o audioknihy zájem. Vždycky mě potěší, když mě někdo na ulici potká a neřekne mi, že mě zná z dabingu, ale že slyšel některou mou audioknihu.
Je v rozhlase stále prostor v případě dramatických děl zkoušet?
Méně, už to není, co to bývalo. U her se dřív zkoušelo víc, protože sami herci měli víc času. Dneska je sehnat herce na zkoušky téměř nadlidský úkol.
Působíte také jako pedagog na DAMU. Jak vnímáte budoucnost svého řemesla v éře nastupující umělé inteligence?
Jestli nás AI zcela převálcuje díky své rychlosti a jednoduchosti, nebo zda zůstane důležitá autenticita a kvalita, to skutečně nevím. V tomto kontextu si občas s nádechem hořkosti říkám: „Zaplaťpánbůh za to, kolik mi je a kolik jsem toho stihl vytvořit.“
Jaké vlastnosti byste doporučil v sobě pěstovat mladým hercům, aby uspěli v náročné konkurenci nebo třeba právě proti robotickým hlasům? Máte vy sám zásady, kterých se jako herec držíte?
Je to tak, že jakékoliv umění, herectví nevyjímaje, má tři základní podmínky, které definoval už Aristoteles: mimésis, techné a poiesis. Mimesis je umění nápodoby světa, techné představuje zvládnutou techniku a řemeslo. A to nejen techniku krásné mluvy, ale přípravu, soustředění, zkrátka vše, co k profesionálnímu výkonu patří. A pak tu máme ještě poiesis, kterou AI pravděpodobně nikdy mít nebude. To je osobnost, kreativita, samotná tvorba, kdy má člověk k něčemu vztah, který pak rezonuje s jeho duší a emocemi. Člověk může drobně chybovat, ale právě ten sugestivní vztah je onou devízou, díky níž máme šanci nad umělou inteligencí ještě nějaký čas vítězit.
