Právě v podcastu Kde domov můj mapuje Lukáš Houdek osudy skupiny dětí původem z Namibie, kterým mělo v 80. letech Československo poskytnout jako osiřelým pomoc. Byly ubytovány ve speciálně zřízených internátních školách, naučily se český jazyk a zvyklosti, aby byly po několika letech nečekaně vráceny do země původu, v níž však nikdy ani nežily. Zůstaly tak po opakovaném vytržení ze svých prostředí lidmi, kteří se považují za Čechy a Česko mají za svůj domov, přestože fakticky českými občany nejsou. Manipulace s jejich životy zanechala na mnohých z desítek dnes dospělých lidí vážné následky a jejich další osud je předmětem trvajícího jednání mezirezortní skupiny a zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Laurenčíkové.
Příběh namibijských dětí je veřejnosti málo znám. Kdy jste o nich slyšel poprvé vy sám?
Poprvé jsem se s tématem setkal v roce 2020 během covidové pandemie, když jsem v Jižní Africe natáčel pamětníky z řad českých emigrantů. Tehdy šlo o jiný podcast českého rozhlasu s názvem Přístí adresa: JAR. Na české ambasádě, která podporuje setkávání namibijských dětí, padla zmínka o tom, že by mne tohle téma mohlo zajímat.
S kým z těchto dnes již dospělých dětí jste se setkal jako prvním?
Byl to člověk, který nakonec v podcastu není, nicméně navedl mě na další z nich. Potýká se s vážnými psychickými problémy, a jeho vyprávění proto nebylo možné ověřovat. Navíc bylo protkáno množstvím konspiračních teorií.
V celém příběhu je tolik otazníků, že skutečně ke konspiracím svádí.
Ano, dodneška je tam mnoho nevysvětlených míst, a dodnes nejdou ověřit – například že s dětmi do Československa letěl kufr plný diamantů, které ty děti prý viděly na vlastní oči, ale dospělí jejich verzi odmítají. Navíc celý důvod, proč sem přijely a jak byly vybrány, byl trochu jiný, než se říkalo.
Existují vůbec věrohodné prameny, z nichž by bylo možné ověřit, proč se to celé stalo?
Tímto ověřováním se zabývala antropoložka Kateřina Mildnerová, která o namibijských dětech jako první napsala knihu Černí sokoli: Pohnuté osudy namibijských dětí, později spolupracovala na filmu Černí Češi, a také vysvětluje v našem podcastu některá fakta. Procházela archivy v Angole, ale některé věci v nich chybí. Taková místa se ověřovala rozhovory s pamětníky, a šlo zejména o fakta, že některé tyto děti byly potomky namibijské elity ještě z dob války za nezávislost, a přitom mělo jít o sirotky.
Bylo důvodem vyřazení prvního pamětníka z řad respondentů i přihlédnutí k etické stránce tvroby?
Ano, ale i to, že on si vlivem traumatu pamatoval z té doby jen velmi málo konkrétních událostí.
Zaznamenal jste při natáčení to, že by dnes měli tito lidé strach o život?
Strach o život přímo ne, ale o některých věcech se báli mluvit, protože to může mít stále ještě dopad na jejich život. Lidová organizace Jihozápadní Afriky, zvané SWAPO, které usilovalo o osvobození Namibie a stálo za celým projektem přesunu těchto dětí do Československa, se následně stalo vládnoucí stranou, a to až do současnosti. Například výše zmíněný film Černí Češi musel být upraven, aby mohl být v Namibii promítán, aby Kateřina Mildnerová měla do Namibie i nadále přístup, protože některé věci v něm byly kontroverzní. V našem podcastu nezazní nic, co by mohlo účastníky poškodit, některé věci mi sdělovali off record. Jedním z těchto veřejných tajemství je, že mezi těmito dětmi byl i syn prezidenta, což ale nikdo nepotvrdí na mikrofon.
Spřátelili jste se během práce na podcastu a jste případně stále s lidmi, o nichž pojednává, v kontaktu?
Díky sociálním sítím jsme stále v kontaktu, i když v současnosti ne tak častém. Komunikuji nicméně o jejich osudech se zmocněnkyní pro lidská práva Klárou Laurenčíkovou za tím účelem, aby se jim pomohlo a případně mohli být repatriováni do Česka v rámci programu pro krajany, přestože v přesném slova smyslu krajany nejsou, i když se jimi cítí být. Během dvou let od natočení podcastu se začala scházet mezirezortní skupina a jednat o tom. Poměrně intenzivně jsme na tom pracovali a je otázkou, jestli se podaří celý proces dotáhnout do konce – muselo by se zvolit řešení speciálně cílené pomoci, jako tomu bylo například v minulosti v případě dětí převážených do Česka na operaci v rámci Zdravotně humanitárního programu MEDEVAC. Jedná se o přibližně stovku z původních namibijských dětí, někteří zemřeli, o některých se neví, co se s nimi stalo. Po návratu do Namibie mnoho z nich odešlo do pouští či málo obydlených míst a nepodařilo se je najít. Během natáčení se však naopak jeden ze slovenské skupiny objevil. Byl to nejmladší účastník projektu a musel jsem za ním jet do velmi vzdálené vesničky v poušti.
Kolik času a cestování vás podcast Kde domov můj stál?
Samotné natáčení trvalo pouhý měsíc. Půjčil jsem si v Namibii auto a procestoval severní část Namibie a střední i jižní část země, protože tyto děti jsou dnes rozesety po celé zemi. Dobrodružnou reportážní práci a hledání pamětníků mám docela rád. Práce s natočeným materiálem pak trvala nicméně rok čistého času.
Oproti televiznímu dokumentu považuji podcast za mnohem intimnější. Obrazovka vlastně působí jako bariéra – vy jste tady a tam za ní se něco děje, zatímco když si pustíte podcast do sluchátek nebo doma v reproduktorech, získáte pocit, že jsou ti lidé s vámi v místnosti a prožíváte to s nimi.
Dramaturgicky se na výsledku podcastu oceněném prvním místem při udílení cen na festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio podílela Brit Jensen, mimo jiné autorka podcastu Matematik zločinu. Vy jste byl naopak dramaturgem v případě jejího autorského audiodokumentu Hotel Hate vzniklého v rámci cyklu Exteriéry, který byl rovněž oceněn v kategorii dokument. Jak jste společně hodnotili skladbu letošních oceněných děl?
Měli jsme radost, že první, druhé místo a zvláštní ocenění získaly dokumenty z naší dílny. Projevil se snížený zájem Českého rozhlasu na tvorbě dokumentární tvorby, takže většina oceněných pocházela z jiných tvůrčích subjektů. S Brit se mi pracuje velmi dobře, dramaturgicky vedla také jiné autory, kteří uveřejňovali své práce na platformě Erteriéry. Společně jsme před lety pracovali na dokumentu Cesta z pekla pro Radio Wave o sexuálním násilí v Jižní Africe, a to na konkrétním příkladu jedné školy, kde zavedli vzdělávací program mimo jiné o tom, jak nebýt agresorem. Tam bylo zajímavé zjistit, že se my v Evropě z tohoto systému můžeme sami něco naučit.
Kde domov můj je podcastem, který naplňuje znaky dokumentárního díla. Bylo to vaším záměrem?
V českém prostředí podcast většinou vypadá tak, že dva lidé sedí ve studiu a mluví. V Kde domov můj naopak posluchače zveme někam jinam, což u nás není obvyklé, a takový jiný přístup jsme v Exteriérech chtěli ukázat. Myslím, že to posluchači oceňují, jak mi spousta z nich i řeklo o jiných podcastech, na kterých jsem pracoval, například když jsou tam zvuky dokreslující, že někam jdu a podobně. Namibijské děti jsou dokumentární podcast, ale pro množství zúčastněných lidí v něm není dokumentární prvek tolik zastoupen.
Hovořil jste nebo jste v kontaktu i s vychovatelkami a pěstounskými rodiči namibijských dětí?
Byl jsem v Bartošovicích v Jižínch Čechách, kde ty děti vyrůstaly, ale nakonec tyto nahrávky ve výsledném díle nezůstaly. Byly to vzpomínky lidí z té vesnice na namibijské děti, nicméně vychovatelky, které se o ně staraly, o tom s nikým mluvit nechtějí. Důvod je ten, že na povrch vyplavaly velmi negativní inforamce o tom, jak se s dětmi zacházelo, což bylo ale ze strany namibijských vychovatelek – šlo o brutální bití, což je v podcastu zmíněno jen náznakem, ty konkrétní výpovědi jsem vypustil, protože se tam objevilo i sexuální zneužívání. České vychovatelky si děti velmi oblíbily a byly na ně milé, dnes v tom ale může hrát roli nějaký pocit selhání. Jedna z neojblíběnějších vychovatelek si se mnou několikrát psala, ale účast opakovaně odmítla. Některé z nich jsou však stále v kontaktu se „svými“ dětmi.
Jaká má pro vás forma podcastu, tedy zvukového díla, specifika a jaké má výhody?
Oproti televiznímu dokumentu jej považuji za mnohem intimnější. Obrazovka vlastně působí jako bariéra – vy jste tady a tam za ní se něco děje, zatímco když si pustíte podcast do sluchátek nebo doma v reproduktorech, získáte pocit, že jsou ti lidé s vámi v místnosti a prožíváte to s nimi. Za druhé je nesporná výhoda, že mikrofon je mnohem intimnější, lidé se ho nejdřív trochu bojí, ale za minutu se uvolní a mluví, jako by tam nebyl. Je to pro ně mnohem komfortnější, než kdyby tam byl celý štáb s kamerou, a to je na výsledku znát.
Při práci dokumentaristy vzniká mezi ním a jeho respondenty často úzký vztah nebo i dokonce přátelství a může dojít až k zahlcení zodpovědností za jejich osudy. Jak k tomu sám přistupujete?
Je to velmi citlivé, protože role dokumentaristy vlastně není řešit situaci svých respondentů, ale přirozeně vznikají přátelství a spousta z těch lidí pochopitelně očekává nějakou pomoc, která ale nepřichází a nic se nemění. Po příjezdu z Namibie jsem vyhořel, protože když je takových lidí, kterým se snažíte zlepšit situaci, padesát nebo sto, cítíte za ně odpovědnost nebo pocity viny, a proto jsem si musel přenastavit hranice. Je to velké téma pro všechny novináře a dokumentaristy, aby si dokázali své hranice stanovit a současně nebyli arogantní a svým způsobem netěžili z neštěstí druhých nebo je svou prací přímo nepoškodili.
Tím se obloukem dostáváme zpět k namibijským dětem, jejichž příběh lze nazvat umělým inženýrstvím na lidech. Má takový přesun lidských bytostí a vytržení z kořenů mimo osvojování českých dětí německými rodinami za druhé světové války obdoby?
Byl to příklad romských dětí, které byly umístěny 50. letech do speciální internátní školy v Květušíně. Vedl ji pedagog Miroslav Dědič. Šlo v podstatě o experiment, jestli lze tyto děti vůbec vzdělat. Ty děti násilně odebírali z rodin a rodičům zamezovali kontakt se svými dětmi. Dnes je těžko představitelné, že by něco takového mohlo projít, a vidíme, že to bylo úplně nemocné, ale paradoxně se to celé dělo v dobré víře.
Na jakém projektu v současnosti pracujete a jaké podcasty můžete sám doporučit?
Teď dělám něco diametrálně jiného, a to podcastovou sérii pro Radio Wave o dickpicích. Většinou jsem se zabýval náročnými těžšími tématy a teď je pro mě příjemnou změnou natáčet něco, u čeho se s respondentkami a respondenty docela dost zasmějeme. Přestože jsou tam i traumatizující prvky, bavíme se nad tím, jakou terminologii vlastně zvolit, když si o tom povídáme. Současně připravuji knihu rozhovorů s lidmi s pedofilní orientací, existuje to i jako audiomateriál, který se snažím nějaké platformě udat, ale zatím se mi to moc nedaří, protože z toho lidé mají obavy. Když si vzpomenu na snímek Danielův svět režisérky Veroniky Liškové o životě pedofilního mladého muže, veřejnost tehdy protestovala, mimo jiné i v tom smyslu, jak to poškodí oběti sexuálních trestných činů spáchaných pedofily. To mě tehdy přimělo se vyoutovat se svou vlastní zkušeností, protože sám jsem byl zneužit pedofilem a vadilo mi, když se lidé v tom smyslu snažili mluvit za mě. Je to ale docela dobře možné, být obětí pedofila a při tom toto téma zkoumat.
Ze současných dokumentů mohu doporučit podcast Odpustit? Ridiny Ahmedové, u nějž mě překvapilo, že se neumístil, a také true crime podcast Orlice Karina zemřela o trávení ptáků od Zdeňka Chaloupky a Květy Chaloupkové na Audionautu.
Lukáš Houdek (*1984) se audiodokumentární tvorbě věnuje od roku 2017. Vystudoval romistiku na Karlově univerzitě, dlouhodobě působil jako koordinátor vládního projektu Hate Free Culture, v současnosti publikuje na stránkách časopisu Heroine a tvoří například ve spolupráci s dramaturgyní Brit Jensen v rámci projektu Exteriéry. Aktuálně zpracovává téma fenoménu zasílání dickpics a připravuje knihu rozhovorů s lidmi s pedofilní sexuální orientací.
