S Ladislavem Frejem jste už společně pracovali na několika rozhlasových pořadech. Byly ale Herkulovské úkoly vaším prvním setkáním audioknižním?
S Láďou Frejem spolupracujeme už dlouhá léta, vysoce si cením jeho smyslu pro humor a pro detail. Je to mistr hlubinné kresby, který dokáže vtisknout i komplikované předloze, kterou interpretuje, jasný a přehledný tvar. V audioknižním světě jsme se setkali prvně.
Můžete čtenářům stručně nastínit rozdíl mezi slovesnou tvorbou pro rozhlas a pro vydání na CD?
Rozhlas pracuje s časem v půlhodinách nebo hodinách, co pořady trvají, rozhlas miluje cykly a seriály, pravidelnost. Upravit román pro rozhlas znamená vytesat z něj 10 až 15 půlhodin, což odpovídá cca 100 až 150 normostranám, tyto půlhodiny vypointovat a uzavřít, aby každá sama o sobě vytvářela smysluplný celek. Poté se četba natočí, v reálném čase proběhne éterem, chvilku se pozdrží v rozhlasovém internetovém archivu a následně zakotví ve fonotéce, odkud je třeba po čase znovu dramaturgem zařazena do vysílání. Audioknihy se načítají jinak – počítá se s tím, že posluchač si sám rozhoduje, kdy a kolik bude poslouchat. Oblouk je tedy mnohem širší, neomezený rozhlasovým vysílacím časem.
Na Herkulovských případech je možno dobře ukázat, že audiokniha nemusí být jen stroze přečtenou literární předlohou. Do jaké míry je jejich výsledná podoba režisérovou zásluhou a do jaké je závislá na interpretovi?
Nejsem přítelem referenčního čtení, jehož jsme někdy v audioknižním světě svědky, zejména u nešťastně vydávaných nahrávek primárně určených pro nevidomé. Audioknihy nejsou knihy pro slepce, je to svébytná umělecká disciplína! Já coby posluchač i jako režisér požaduju poučenou interpretaci. To je čtení, které není jen technickým přeříkáním napsaných slov. Naopak, dokáže zhmotnit a sdělit myšlenky, které slova v sobě nesou. V případě Herkulovských případů se to, domnívám se, povedlo znamenitě. Oba jsme tomu věnovali stejný díl profesionality a energie. Dík samozřejmě patří také hudebnímu skladateli Richardu Mlynářovi a producentovi Václavu Toboříkovi.
Před šesti lety jste režíroval jinou detektivku s Herculem Poirotem – Vraždu Rogera Ackroyda. Vzpomněl jste na ni při práci na Herkulovských úkolech?
Příhodná otázka! Ano, znovu jsem si uvědomil, jak je Agatha Christie skvělá osnovatelka zápletek. Nehodlá jen vyřešit případ, uštědřuje čtenáři i jemnou lekci z morálky. Vraždu Rogera Ackroyda jsem natáčel pro Karla Černoška, který tehdy působil v Tympanu, točili jsme v olomouckém rozhlase s Ladislavem Lakomým, rodákem z Hané, jednou z nejvýraznějších hereckých osobností, s nimiž jsem měl tu čest spolupracovat. Podobně vtipný je Mortdecaiův případ s knírem, který jsem letos natočil s Lukášem Hlavicou pro OneHotBook.
Jste jedním z nejvytíženějších režisérů mluveného slova, s vaší prací se lze setkat napříč vydavatelstvími. Jaký vidíte potenciál audioknižního trhu? Dokážete jako tvůrce vysledovat v posledních letech nějaký zásadní posun?
Děkuji za kompliment. Režírování se věnuju už více než dvacet let, tak mohu situaci na audioknižním trhu, myslím, objektivně zhodnotit. Tento segment se u nás začal intenzivněji rozvíjet před patnácti lety. Od té doby se okruh příznivců vydávaného mluveného slova značně rozšířil, zvětšila se nabídka publikovaných titulů i spektrum společností, které se audioknihám věnují. Zájem u prodejců je vyšší, ale ne takový, jaký by měl a mohl být.
Mrzí mě četná nelegální úložiště, ve kterých se nahrávky, za nimiž jsou stovky hodin práce a které jsou financované z čistě soukromých peněz, ocitají a následně jsou odtud nelegálně distribuovány. To je podlá zlodějina, a musí se s ní skoncovat.
Máte příležitost poslechnout si někdy audioknihy vašich režisérských kolegů? A obecně – posloucháte audioknihy?
Audioknihy si rád kupuju a ještě raději je poslouchám. Z poslední doby mě moc potěšily Radioservisem vydané Osudy dobrého vojáka Švejka, které s Oldřichem Kaiserem natočila jedna z režisérských ikon Markéta Jahodová.
