Letnice se své zvukové podoby se dočkaly hned dvakrát: krácenou četbu pro Český rozhlas interpretoval Lukáš Hlavica a kompletní audioknihu pro vydavatelství Témbr načetli Jakub Gottwald a Matouš Ruml. Měl jste možnost porovnat obě verze, a pokud ano, která je vám bližší?
Text má určitý rytmus a mám dojem, že pan Lukáš Hlavica jej dobře nacítil a dokázal vyjádřit i nadsázku a humor, který je v něm obsažen, takže jeho interpretace je mi o něco bližší.
Máte ve zvyku poslouchat audioknihy a jaký máte k mluvenému slovu vztah?
Poslouchám mluvené slovo rád v autě nebo když jsem na návštěvě u mámy, kde není Wi-Fi, případně v letadle. Mám k tomu vztah od dětství, kdy byla k dispozici v rozhlase spousta dobrých dramatizací, a to jak v Česku, tak na Slovensku, odkud pocházím. Sám jsem si před mnoha lety vyzkoušel několikrát úpravu a režii dramatických textů pro rozhlas, například Platóna s Petrem Haničincem a Janem Vlasákem nebo tři jednoaktovky britských autorů v překladu Martina Hilského.
To bylo v onom období, kdy jste se „zkoušel živit uměním“, jak se lze o vás dočíst?
V devadesátých letech jsem působil jako režisér na volné noze v různých divadlech, a to v Příbrami (režíroval jsem například Hrubínovu Krásku a zvíře nebo Shakerpearův Večer tříkrálový), v Olomouci a v Opavě, tam jsem režíroval Krále Leara – čili jsem začínal spíš tím, čím režiséři končí. Pak si vzpomínám ještě na Lháře Carla Goldoniho v divadle na Kladně. Ale dělal jsem i vlastní dramatizace.
To je velmi žánrově velmi široký záběr.
Ano, ale já s tím nebyl úplně spokojen, protože mám radši autorské divadlo. S tímto směřováním jsem šel na DAMU, protože už v Bratislavě jsem měl za sebou práci s poměrně úspěšným amatérským divadlem. Spolupracoval jsem s tehdy velmi významnými umělci, jako byl Blaho Uhlár nebo Peter Scherhaufer. – Asi jako u všech, v době mezi patnáctým a dvacátým rokem života, jsem zažil takový kvas lidí, kteří se věnovali poezii nebo divadlu. Sám jsem v té době psal poezii a na koleji jsem se přátelil například s básníkem Jozefem Urbanem nebo s Ivanem Laučíkem.
Když se řekne debutant, máme sklon se domnívat, že se takový autor odněkud vynořil a nic za ním není, a přitom se ukazuje, kolik za vámi stojí práce.
Posledních čtyřiadvacet let se věnuju výhradně farmacii. Po fázi, kdy jsem režíroval, jsem potřeboval stabilnější příjem a nějakou dobu jsem pak učil na vyšší odborné škole herecké, kdy jsem se studenty pracoval takovým živým způsobem, že jsme začali hrát inscenace ještě před tím, než se naučili herecké techniky. Taková metoda hození do vody se velmi vyplatila a tehdy jsem se sám nejvíc naučil o tom, jak pracovat s linií příběhu a zaklenout jej. Hráli jsme například hudební záležitost nazvanou Český Betlém, což byla kompilace barokních lidových her, opět jednoho Shakespeara a literární divadlo z Averčenkových povídek, složené z mnoha takových půlaktovek, na kterých se dal dobře naučit humor. Za mnohé také vděčím studiu filmové vědy. Film jsem od začátku miloval, od Buñuela přes Tarkovského po všechno, co bylo tenkrát moderní (třeba Wenders nebo Lynch). Mívali jsme tenkrát možnost půjčit si spoustu filmů na filmových kotoučích a promítat si je od rána do večera. To byla velká škola, která mě naučila hodně o struktuře díla, ale taky o tom, jaké všechny variace můžete s příběhem udělat, jak různě jej můžete nahlížet a jak k němu přistupovat.
Z reakcí čtenářů a kritiků jako by vyplývalo obrovské překvapení, že někdo jako vy, tedy vědecký pracovník, napsal tak specifickou beletrii, jejíž hlavní náplní jsou zázraky. Zdá se, že vyvracíte mýtus, že kreativní a vědecká rovina se navzájem vylučují.
Například Čechov byl lékař, Rabelais byl také lékař, ale i právník a stavitel, Rubens byl diplomat. Pro mě to nejsou dvě polohy člověka, které nejdou proti sobě, ale naopak se doplňují. Každý dobrý tvůrce, který umí analyzovat svět kolem sebe, jej dokáže i syntetizovat v určitý tvar. Například právě Buñuelovo dílo činí dojem svou rozevlátostí, jako by vznikalo intuitivně, protože se vymyká všem vžitým mustrům. Ale aby Buñuel mohl proti těmto mustrům jít, musel je velmi dobře znát. Stejně tak Tarkovskij, jeho filmy vypadají jako básně, ale když čtete rozhovory s ním, tak vidíte, že velmi dobře věděl, co dělá, jak svět vypadá, dovede ho pojmenovávat, racionálně uchopit a hrát si s ním.
Hra s realitou užitá jako forma románu Letnice může připomínat hravost Borise Viana, který však vyjadřuje o mnoho krutější sdělení.
To je tím, jaká si vybíral témata, šel více na dřeň a jeho výpověď je mnohem pesimističtější. – Já jsem chtěl vyjádřit literárně tohle pohlazení, protože mi v současnosti schází, ale ne proto, že bych to jinak neuměl, jak si někteří kritici myslí. Mimochodem, i když jsem třeba pětadvacet let nepublikoval, tak stejně jsem po celou dobu psal zápisky, básně a tak dále, a kdybych přece nic nepublikoval, tak by se nakonec vlastně nic nestalo. Napsal by to třeba někdo jiný, nebo taky ne. Neberu se tak vážně a nenahraditelně.
Román Letnice stojí také na mimořádném symbolismu. Ten se projevuje například na jmenotvorbě, jaká připomíná práci Jana Křesadla Fuga trium svou hravostí, ale také na práci s čísly. Děj příběhu je ukončen přesně 12. června 1904 ve dvě hodiny odpoledne, jednu z postav jste pojmenoval Metoděj 43. Můžete prozradit, jaký to má význam?
Je to prosté a není za tím rafinovanost. Ten je čtyřicátý třetí prostě proto, že od toho Metoděje, kterého všichni známe, by to do 19. století bylo přibližně 43 generací, jak jsem si to vypočítal. A 12. června 1904 byla podle mne hezká neděle.
O městečku Svatý Jiří z Letnic jste řekl, že je složeno minimálně ze tří míst, která jste spojil dohromady.
Ano, nicméně konkretizovat tato místa by čtenáře zbytečně ochuzovalo o fantazii, může to být jakékoliv městečko v podhůří na okraji mocnářství, v Banátu v Bukovině, v Bělověžském pralese, ale i v Tatrách nebo v Jeseníkách či na Šumavě. Za podstatnější pokládám význam jména Svatý Jiří, což je postava, která bojovala s drakem, stejně jako Odysseus, který zde vystupuje. Toho má ve svém erbu moje rodná vesnice, která se jmenuje Bobrovec, severně od Liptovského Mikuláše směrem k Tatrám. Tam jsem strávil dětství, které bylo kouzelné, protože dva kilometry za tou vesnicí končí silnice a dál jsou už jen lesy. Je tam kamenolom jako vystřižený z Vinnetoua, v řece jsem tam chytal ryby do rukou. Pro mne je samozřejmě předobrazem onoho městečka místo, kde jsem prožil dětství, ale pro někoho jiného to může být místo, kde prožil dětství on.
Co vás překvapilo na reakcích čtenářů a hlavně kritiků?
Překvapilo mne, že většina kritiků (osmnáct z dvaceti) přijalo Letnice velice vstřícně a pozitivně. K Letnicím mířené výtky jsou obvykle toho druhu, že by v nich mělo být něco, co tam není, že takhle magický realismus rozhodně nevypadá a že vůbec nejsem druhý Marquéz. Myslím, že tito „kritici“ se nevnořili do toho textu, který otevírá dveře do určitého druhu poetiky. Nebylo to tak, že bych si sedl a řekl: Tak a teď napíšu nějaký magický realismus. Kdybych měl Letnice zařadit sám, nazval bych je odlehčenou postmodernou.
V Letnicích funguje jedinečný efekt, při němž sledujeme děj a najednou si na popisované zázraky velmi plynule zvykneme. Co je pro vás zázrakem?
Každý z nás má ve svém racionálním myšlení i kus magična, a nesnižuje to jeho racionalitu. Do vesnice, kde jsem vyrůstal, za námi přijížděla na prázdniny sestřenka, která považovala za kouzelné vidět zblízka slepice, ovečky a koníčky. Já zase jezdíval za tetou do Bratislavy, chodíval jsem za ní do kanceláře, kde pracovala jako redaktorka, a v té budově byl páternoster. To byl zase zázrak pro mě, stejně jako jezdící schody v Prioru. V zázraku je vždycky obsaženo něco z novosti. Pro mě je ale vždycky zázrak, pokud něco funguje, například, když se i díky Letnicím setkám s lidmi, s kterými si rozumím a mám pocit, že je znám. – Nedávno jsem měl besedu se čtenáři a padl tam názor, že kniha Letnice je vhodná spíše pro edukovanější čtenáře. Když tu povstal jeden pán z publika a pravil: Já pracuju jako dělník v továrně na bagry a moc se mi to líbilo. – To bylo výborné, jak rozbil ten předsudek, že to je kniha jen pro kované intelektuály.
