Ačkoliv se v závěrečném příběhu trilogie postavy i časové zasazení od původního Kmotra liší, principy fungování mafiánských klanů se v základních principech příliš nezměnily. Pro milovníky románu, audioknižního Kmotra či slavné filmové verze z roku 1972 s nezapomenutelným Marlonem Brando v úloze Dona Vita Corleona je tak příběh klanu Clericuziových takřka povinností. V podání Oldřicha Kaisera k tomu víc než příjemnou. Jak se herci vracelo do prostředí italské mafie? A na co se těší v příštích měsících?
Setkáváme se na natáčení románu Maria Puza s názvem Poslední kmotr. Bude určitě poslední?
Opravdu poslední. Doufejme, že žádného dalšího, kterého by napsal Mario, někde v archivu nenajdou!
Jak byste práci na aktuálním třetím díle srovnal s natáčením dnes už legendárního prvního dílu série Kmotr?
Abych vám pravdu řekl, nebylo to pro mě tak namáhavé jako dneska. Ale pan režisér Bureš je trpělivější, za což mu děkuji.
Baví vás tento návrat do prostředí italského mafiánského klanu?
Samozřejmě, že baví. Není to tak krvelačné jako byl Kmotr číslo jedna, nicméně to schéma a rafinovanost tam zůstávají.
Zatímco u původního Kmotra je filmové zpracování světoznámé, seriál podle Posledního kmotra prý kvůli kritice Hollywoodu vznikl v Itálii a do povědomí diváků se příliš nezapsal. Hrálo pro vás roli, že jste si nemohl při čtení představovat postavy z filmové podoby jako u Kmotra?
Seriál podle Posledního kmotra jsem bohužel neviděl a ani jsem o něm nevěděl. Že Mario Puzo stvořil ještě Dona Clericuzia, jsem se vlastně dozvěděl, až když mi přinesli text Posledního kmotra. U původního Kmotra jsem si díky tomu, že jsem viděl film, dovedl představit, o čem ten příběh je. Ale že by mi to nějak pomohlo při čtení románu, to asi ne.
Jak hledáte polohy pro takové množství postav? Kmotr ve vašem pojetí je spíše jako rozhlasová hra, ovšem zahraná jedním hercem.
Já sám už mám někdy pocit, že jsem pořád stejný, ale režisér mě utvrzuje v tom, že ne. Že je to tentokrát jiné. Vymýšlíme spolu postavy i podle skutečných osob, většinou kolegyň nebo kolegů, starších i mladších. Takže mi vždycky, když nějakou postavu vymýšlíme, předhodí jméno, a já se snažím vyplnit jeho přání nebo se mu nějak přiblížit polohou hlasu.
Překvapilo mě, kolik hlasů máte v zásobě a že žádný z nich přitom během dnešního natáčení ani náznakem nezněl jako například postava z vašich slavných scének nebo ze seriálu Tučhořovi.
Ta poloha je v Posledním kmotrovi úplně jiná, tam takové věci použít samozřejmě nejdou a neměly by třeba zrovna Tlučhořovy ani připomínat. Bylo by jednoduché k něčemu takovému sklouznout, ale asi by se to tam úplně nehodilo.
Je těžší to v takovémto textu nějak rozpálit, protože to nesmí znít jako karikatura. Ten hlas musí k tomu člověku patřit, nemůže to být moc „hranaté“, neučesané. Oddělování postaviček v Tlučhořových může být víc jako karikatura, než to můžeme udělat tady.
Mikrofon je strašná potvora, odhalí všechno!
Oldřich Kaiser o práci ve studiu
Která postava z Posledního kmotra je vám nejbližší?
Samozřejmě Don, můžu mluvit potichu svým hlasem a dokonce u toho můžu i kouřit! Takže když si Don Clericuzio zapálí viržinko, mám tam i já u mikrofonu svou jednorázovou cigaretu. Samozřejmě jen pro dojem autenticity!
Je tento Don v něčem jiným než ten původní z Kmotra?
Já si myslím, že ne. Je to takový prototyp hlavy klanu. Takový ten zaškatulkovaný Don, který mluví pomalu, věcně, zadýchaně.
Před pár lety jste spolu s panem režisérem Burešem točil i audioknihu Kronika města Kocourkov. Byl to váš nápad? A je v něčem četba pro děti jiná?
Ne, ne, požádal mě o to pan režisér. A točit pro děti je skoro stejný, neboť knížky pro děti poslouchají i dospělí. Kromě Kroniky města Kocourkova jsme podobně dělali už další dětskou audioknížku, P jako pivo. Tam jsem si ty hlasy mohl taky dovolit víc karikovat, než u Kmotra. Ale číst se musí umět, protože ten mikrofon, to je strašná potvora. Odhalí všechno.
A můžete prozradit, na čem se chystáte pracovat nyní? A máte z této nabídky radost?
Bude to román Já, Claudius. Pamatuji si ten příběh ze seriálu, který běžel v televizi. Claudia v něm hrál výborný anglický herec Derek Jacobi, a výborný byl i Petr Haničinec, který ho u nás daboval. Ale je to hodně tlustý příběh, podívejte se, kolik to má stránek! Až jsem se toho zalekl, když jsem dneska přišel a dostal text. Tolik stránek, to už je spíš mučení! Takže víc, než že bych si tím dělal radost, se tím mučím.
Když skončím s četbou ten den, to mám radost! Ale pak si zase představím, že jakmile přijdu domů, tak se toho nezbavím, kdepak! Musím zase načítat text na druhý den dopoledne, aspoň si to přečíst a trochu oživit, aby člověk nezapomněl tu vnitřní logiku. Takže momentálně vlastně chodím spát s Posledním kmotrem a jeho klanem Clericuziů a spolu s nimi taky ráno zase vstávám. Je to dost únavné, ale pak mám zase radost, když se výsledek povede.
Oldřich Kaiser při natáčení audioknihy Poslední kmotr (Foto: Jaroslav Fikota, OneHotBook)
