Jak se vám čte audiokniha ve dvou?
Jana Plodková: Kromě dialogů jsou v audioknize party, kdy čteme s Martinem svoje úseky každý zvlášť. Ale více méně spíš pracujeme společně, protože někdy samostatné pasáže nejsou tak dlouhé a dialogy se pak rychle střídají.
Martin Myšička: Když je to téměř dialog, že jsme opravdu u mikrofonu spolu, je to výhoda, jelikož na sebe reagujeme. Navíc jak jsme dva, tak ani jeden z nás není zapřažený pořád a vydržíme číst delší dobu. Ale když má Jana mezitím několik samostatných stránek a já čekám, je pak pro mě horší navázat. Když deset minut mlčím, je najednou těžší promluvit.
Co se vám líbí na vašich postavách v Pánovi ohně?
Jana Plodková: Na Margaret se mi líbí, že si jako cizinka, která přijíždí do docela vyhraněné země – jíž Čína je i pro mě – udržuje svůj americký pohled na věc, kvůli čemuž samozřejmě dochází ke spoustě střetů. A nejenom s Li Jenem, kterého hraje Martin, ale i s ostatními postavami. Prochází různými vlnami: těžko se jí tam aklimatizuje, ale na druhou stranu je jí líto, že si o té zemi nezjistila víc, protože pak má člověk určité předsudky a brání se poznání, jaká je skutečná realita. Připadá mi živá, lehce prostořeká typu, co na srdci, to na jazyku a nekalkuluje s pocity ani s myšlenkami – to se mi líbí.
Martin Myšička: Li Jen, to je vlastně…
Jana Plodková: …pan Stydlín!
Martin Myšička: …pan Stydlín, ale hlavně férovej chlap, jemuž jde zejména o kariéru, ale policejní práci dělá poctivě. Li v sobě zosobňuje čínské tradice a hodnoty, ale zároveň se vnitřně staví kriticky k událostem za vlády Mao Ce-tunga. A sice je Číňan, ale také byl na stáži v Americe a snaží se být otevřený vůči novým věcem. Z čehož vzniká rozpor, protože se vnějším vlivům zároveň brání. Apriori odmítá vztah s Američankou, protože je to Jang-kuej-c’ a tedy jakýsi cizí element. Musí tudíž překročit vlastní zábrany a díky tomu se v průběhu příběhu zajímavě vyvíjí.
Jak se vám taková proměna hraje, když máte k dispozici pouze hlas?
Martin Myšička: Snažím se. (směje se) Není sice čas na zkoušení či hlubší zkoumání, ale je to dobře napsané a ten text nás vede. Když jsem to četl poprvé, tak jsem to „sežral i s navijákem“, podruhé už mám pocit, že víc vidím autorovi „do kuchyně“, jak to má vystavěné. Ale to zas nebudu prozrazovat…
Jana Plodková: Technicky vzato se vždycky těšíme, když tam jsou ty jemnější odstíny…
Martin Myšička: Důvěřuji režisérovi, že nás drží, a že kdybychom byli falešní, tak nás zastaví. Text je epičtější, než když jsem načítal třeba Murakamiho. Střídá se popis děje a dialogy, které jsou přece jenom víc konfrontační a tudíž obohacující.
Co vás bavilo víc, dialogy, nebo četba?
Jana Plodková: Všeobecně mě asi bavily víc dialogy, než čtení samostatných pasáží. A dialogy mě bavily všechny: ať už se škádlili nebo na sebe byli zlí anebo jestli se zrovna měli víc rádi. Dojemné, ale i vtipné mi připadalo to jejich sbližování, kdy se vždycky zdálo, že už se políbí… a zase ne. Tak šli dál, o pár minut později to zase vypadalo, že něco bude, pak zase nic. To bylo takové roztomilé.
Martin Myšička: Posluchač toho bude vědět víc, než každá z těch postav sama o sobě. Li Jen má v sobě pnutí nebo touhu, a zároveň strach, jak to vnímá druhá strana. Zatímco posluchač se dozví, že Margaret je na tom podobně, samotné postavy si to vzájemně ještě neřekly. Jinak nemůžu tvrdit, že bych si něco užíval víc nebo méně, každá scéna má svoje pro a proti.
Jak jste zvládali čínské výrazy?
Martin Myšička: Trochu se obávám, že jestli to uslyší někdo, kdo opravdu umí čínsky, tak mu asi budou vstávat chlupy po těle. Nevím. Jana to má lepší, protože Margaret je Američanka, takže to nemusí vyslovovat úplně správně…
Jana Plodková: Podle mě o tu přesnost zas tak nejde, občasné cizí výrazy jen dodávají příběhu správnou atmosféru. Zkrátka když tam občas zazní něco á la Čína, tak to hezky souzní.
Martin Myšička: Jinak si myslím, že právě ta lokace – a dozvěděl jsem se, že Peter May opravdu nastudoval čínské reálie – je jednou z velkých předností té knihy. Ukazuje svět, který obývá čtvrtina obyvatel Země, ale z našeho pohledu je to dálná exotika. Takhle dodá „čínský thriller“ posluchači zase jiný rozměr poznání, než kdyby se to odehrávalo klasicky v Americe.
Martin Myšička: Michal hlídá, abychom neujeli někam úplně mimo mísu. Nebo aby to nebylo prázdné. Když se mu to případně zdá málo „naplněné“, tak nás upozorní. Většinou také kontroluje, jestli tam nejsou šumly a podobně. Pro mě je nejcennější, že mě tlačí, abych se byl schopen nechat textem inspirovat. A najednou se to v hlavě přepne jinak, než kdybych všechno analyzoval.
Jana Plodková: U mě je to docela mimořádná situace, protože čtu audioknihu po strašně dlouhé době – třeba po osmi letech. Pro mě je to vlastně premiéra. Předtím jsem dělala něco malého, ale teď najednou celá kniha. Takže když jsem přišla poprvé, nebyla jsem nijak zvlášť připravená a vlastně jsem čekala, co se mi řekne, že mám dělat. Režisér mě musel znovu naučit, jak má hlas pracovat s textem. Že to není jenom čtení, ale už i ty popisy prostředí a postav, že musí žít, jelikož jsou vyprávěné z pozice toho, jak je vidí moje protagonistka. Musela jsem si zvyknout i to, jak se oddělují přímé řeči, jak se nastupuje na novou stránku a na další nuance, které by mě samotnou nenapadly. Takže se nechávám režijně vést hodně, což mně vyhovuje. Nevím, jak to vyhovuje Michalovi Burešovi, ale je statečný, že to se mnou zkusil.
Jak se na četbu připravujete?
Jana Plodková: Na další nahrávání už jsem se pak připravila víc; podtrhávala jsem si důrazy, které mi unikají, nebo různá í a é a jak se to dá pospojovat. A také rozdělování přímých řečí, protože někdy je to tak nahuštěné, že kdybych si všechno neoznačila, tak začnu mluvit úplně někoho jiného…
Martin Myšička: Já si podtrhávám. Na přímé řeči mám barevné tužky, abych opticky hned viděl, jestli to čtu já, nebo Jana. Ale také si dělám poznámky. Třeba když je složitější souvětí, abych věděl, co se k čemu váže a kde je ten hlavní přízvuk, nebo kdy to je napojené; jestli mám hlasem jít nahoru, nebo to ukončit do tečky. Ale už se i stalo, že nám to tak šlo, až jsme se dostali do místa, kde už jsem to takhle připravené neměl. Samozřejmě jsem to měl předtím přečtené, ale ne tak rozparcelované. A ukázalo se, že to taky jde. Ale abych se na to spolehnul a tu přípravu nedělal, to bych si nedovolil.
Co je při čtení ve studiu – pro nezasvěceného posluchače možná nečekaně – obtížné?
Jana Plodková: Občas se stane, že se člověk zasekne a zacyklí na jednom místě a zaboha to nejde říct.
Martin Myšička: Někdy text teče, že celá stránka uplyne v pohodě. Ale jindy třeba jen jedno slovo, když má být přečtené ve správné emoci, tak se záhadně speče do něčeho…
Jana Plodková: Je to koncentrovaná práce, takže i tyhle občasné výpadky musíme rychle přejít a pokračovat dál. Třeba Martin byl včera ve studiu sedm nebo osm hodin a to už je docela těžké udržet pod lampičkou soustředění. Jednak směr očí, ostrost vidění, hlas a hlavně artikulaci.
Martin Myšička: Pak už to naráží na fyzické možnosti mluvidel a mentální schopnosti se koncentrovat. Ale když jsme dva, tak se to jakoby rozpůlí a vydržíme déle. Jinak si myslím, že číst osm hodin ani nejde, i když to není v jednom kuse.
Vloni jste hráli partnery ve filmu Rozkoš, letos zase v audiu. V čem to bylo jiné?
Jana Plodková: Mně se to vlastně vůbec nespojilo…
Martin Myšička: Já si na to vzpomněl, i když je to vždycky něco jiného. Za mikrofonem se dá udělat ledasco. Tady se spolu postavy vyspí a my to jenom přečteme. Kdežto ve filmu to musí tělo na tělo nějakým způsobem existovat.
