V poslední době natočil třeba středověkou detektivku Králova spravedlnost E. M. Powella, jedenáctou detektivku Larse Keplera Náměsíčník, či autobiografické dílo Jaroslava Javorského Most špionů. Slyšet jsme jej mohli ale i v klasickém románu Kladivo na čarodějnice, nebo v publicistických nahrávkách, jakými je například Černá zem Timothyho Snydera o holocaustu. Jak nám herec prozradil, sám má v úctě román Na východ od ráje: „Tuhle knihu považuji za v pravém slova smyslu Bibli svatou.“
Na konci března jste natáčel v Ostravě. Můžete prozradit, o co se jedná?
Jde o film česko-slovenské produkce s titulem Bojovník o člověku, který se celý život pohyboval v prostředí MMA, nachází se ve chvíli, kdy co se mu mohlo posrat, se posralo, a jeho životní situace ho vede k tomu, že on, kdysi šajba ve svém oboru, se teď ve vyšším věku rozhodne znova prát, protože nemá ani vindru ani nic dalšího, co by ho při životě udrželo. Je to mnohem složitější příběh, ale nechci prozrazovat. Sám tam hraju takovou střední roli. Režiséry a scenáristy jsou Tomáš Dianiška a Vojtěch Frič. Hraju tam například s Martinem Fingerem. V Ostravě jsem strávil osm natáčecích dní a bylo pro mě dost zajímavé ocitnout se v prostoru mezi šedesáti či osmdesáti bojovníky v plném neustálém pohybu, kde pořád létaly rány, takže jsem chodil radši s rukama nahoře před obličejem, abych jednu nedostal. Jeden pán mě požádal, jestli by se se mnou mohl vyfotit, a pak jsem se dozvěděl, že to byl mistr Evropy v zápase.
Při jedné z vašich prvních rolí jste hrál v divadle Rokoko Lunu v Lorcově Krvavé svatbě. V rozhlasové dramatizaci roli Luny ztvárnil Bořivoj Navrátil. Jak se vám hrála ženská postava?
To je trochu nedorozumění, protože to není ženská postava jako taková, ale Luna, jako měsíc nebo slunce, tedy přírodní jev, v rámci Lorcovy poetiky. V divadle Rokoko jsme ale hráli mnoho krásných věcí a spolupracoval jsem tam i s režisérem Miroslavem Macháčkem.
Nemrzí vás, že jste nebyl častěji oslovován jako recitátor?
Nemrzí. Recitoval jsem zamlada, ale nemám žádný vztah k tomu, abych byl recitátorem, jako třeba Bořek Navrátil, pro kterého to byla velká disciplína. Nevyhledávám to a zabývám se tím jen tehdy, když mě někdo požádá a má to pro mě tento smysl.
Aktuálně hrajete na půdě své domovské scény ve Vinohradském divadle ve hře Za dveřmi roli Josefa, otce, který ochraňuje své dvě dcery. Je to spíše kladná postava? Zdá se, že jste obsazován častěji do úloh drsňáků nebo přímo záporáků.
Ano, je to kladná role. Aktuálně jsem v situaci, kdy zde ve Vinohradském divadle hraju jen tuhle roli, ale jinak hraju všechno, jak kladné, tak záporné hrdiny, všechno možné.
Jako interpret audioknih se rovněž věnujete drsným krimi, třeba těm od Larse Keplera, neboli Alexandra a Alexandry Ahndorilových. Jsou vám blízké?
K tomu mám silný vztah. Začalo to před mnoha lety, kdy byla přeložena do češtiny jedna z knih manželů Ahndorilových a byla mi nabídnuta k interpretaci. Od té doby jich vyšlo přes deset, naposledy Náměsíčník. Dokonce se se mnou tito autoři dvakrát setkali, což mě velmi příjemně překvapilo, že mě chtějí vidět. Ačkoliv nerozuměli ani slovu, tak je ta moje interpretace jaksi zaujala.
Manželé Ahndorilovi byli hvězdami při loňském ročníku Světa knihy a hovořili o úrovni vaší interpretace svých děl velmi pochvalně.
Ano, dokonce se se mnou při další příležitosti, kdy navštívili Prahu, setkali na svou žádost ještě jednou.
Severskou krimi načítají i vaši kolegové z Vinohradského divadla, například Igor Bareš díla Adler-Olsena či Aleš Procházka knihy Hjortha a Rosenfeldta. Co vás samotného na krimi baví?
Mám ten druh literatury rád, a i když jsou lidi, kteří o tom mluví jako o lehčím žánru, tak například jeden profesor, který pečuje o mé zdraví, poslouchá jakožto vzdělanec Keplera i se svou dcerou a vždycky ode mě rád přijímá nějakou audioknihu darem.
Baví vás samotného audioknihy?
Víte, to je taková zvláštnost. Před lety jsem se dozvěděl o tom, že existují audioknihy, a zprvu jsem nechápal, k čemu je to dobré. Jsem pravidelný návštěvník Francie, jezdím tam každoročně na dva nebo tři týdny, a udělalo mi radost, když jsem potkal v Marseille řidiče kamionu, který nejen že mě poznal, ale volal na mě: „Já vás poslouchám už dvacátou osmou hodinu!“ Myslím si, že je úžasný, když někdo místo toho, aby poslouchal nějakou muziku, poslouchá Larse Keplera a vyjde mu to na cestu z Čech až do Marseille! Na druhou stranu pozoruju spoustu kolegů, kteří zjistili, že filmem si nevydělají, čtou jednu audioknihu za druhou a proti nim já jsem takový tajtrlík a nenačetl jsem toho mnoho.
Jak vzpomínáte na natáčení Minierova Zkurvenýho příběhu, velmi sympatickou poctu francouzského autora americkému gangsterskému žánru? Jde o dvouhlasou četbu, kterou interpretujete se svým mladším synem Prokopem. Máte informace o tom, jestli by se rád audioknihám věnoval?
Bude-li osloven, aby se nějaké audioknihy ujal, bude určitě rád. Nejde tam o dialog, ale střídáme se po kapitolách, takže jsme se při tom natáčení nesetkávali.
Nepůsobí na vás někdy scény plné násilí rozkladně?
Nepůsobí. Strašně na mě ale působí, když vidím a ještě komentuju v dokumentu, jak se američtí paragáni vyloďují na pláži Omaha a dalších… tak o tom mám někdy problém i mluvit, o mladých klucích, do kterých to seshora mydlí Němci a oni jen padají a padají, nebo vezmou tělo kamaráda a posunují ho před sebou metr za metrem, to je šílený, protože se to skutečně dělo.
Vedle beletrie načítáte rovněž publicistická díla. Při příležitosti křtu autobiografické audioknihy Most špionů jste se vyjádřil, že jste kvůli dojetí několikrát musel natáčení přerušit. Propůjčil jste totiž svůj hlas vězni svědomí Jaroslavu Javorskému, který byl odsouzen na třináct let ve vykonstruovaném procesu. Podle jeho slov jste byl navíc pro něj jako interpret první a jedinou volbou.
To je neskutečné, co ten chlap prožil. Překvapilo mě, že si mě vybral, a byl jsem tomu rád, že jsem to mohl dělat. Je to něco tak strašného, že nejradši by člověk všechny ty lidi, co mu to udělali, pochytal a dal do vězení.
Jako narátor máte na kontě i další zásadní díla, například Steinbeckův román Na východ od ráje jste si vyžádal k interpretaci sám. Co vás k tomu vedlo?
Tuhle knihu považuji za v pravém slova smyslu Bibli svatou, z které mám doslova pocit jako ze svaté knihy. Jako sedmnáctiletý jsem tíhl ke vzdělání a četl jsem ji, a když se mi jako stárnoucímu pánovi dostala do rukou k interpretaci, tak jsem pochopil, že jsem to tehdy nebyl s to vůbec pojmout. Je zajímavé, že se o téhle audioknize na rozdíl od těch sebeblbějších vůbec nemluví.
Posloucháte někdy svůj vlastní hlas, a jaký k němu máte sám vztah?
Sám sebe pochopitelně neposlouchám, nejsem sebemrskač, snad jen tolik, abych zjistil, jestli nejsem úplný idiot a není to úplně strašné. Ke svému hlasu mám samozřejmě kladný vztah, léta letoucí mě živí, a to v nejrůznějších hereckých disciplínách. Asi to ty lidi nějak zvlášť neotravuje, když mají potřebu mi to třeba i na ulici sdělit.
Cítíte se někdy unavený z otázek na téma filmů se Sylvesterem Stallonem, který díky vám hovoří k divákům v češtině?
Vůbec ne. V minulém roce jsem namlouval o Stalloneovi dva dokumentární filmy, jeden o něm a druhý z hlediska jeho rodiny, a vypráví se tam, jak po něm chtěli, aby zase jako v Rockym vyběhl nahoru po tom slavném schodišti. Nahoře na něj čekal třistatisícový dav. Říkal jim, že se zbláznili, že se nenechá kvůli tomu, že je tam kamera, zabít, vždyť tu slavnou scénu natáčel, když mu bylo třicet, a teď je mu 78. Přišlo mi fascinující, že takový postarší chlápek dokázal, že pořád zajímá celý svět.
