Toto vydavatelství mohou znát i čeští posluchači, kteří audioknihy ve slovenštině neposlouchají, protože jejich bestsellerový titul Ako som vozil Nórov Ondřeje Sokola existuje v české podobě pod názvem Jak jsem vozil Nory v podání Borka Kapitančika.
Jak jste vlastně začali s audioknihami? Co bylo impulsem vydat knihu nejen na papíře, ale také ve zvuku?
Stalo se to tak, že naše nejoblíbenější kniha, Ako som vozil Nórov, byla velmi oblíbená u řidičů, ať už autobusů, kamionů nebo obecně lidí v dopravě, kteří prostě nemohli během své práce číst, ale hodně poslouchali audioknihy. Tím pádem bylo volání potenciálních čtenářů po tom, aby vznikla tato kniha i ve zvukové podobě. Hledali jsme tedy správný hlas a našli jsme ho v podobě Juraje Kemky a tam začaly naše vazby na vydávání audioknih. Juraj Kemka se stal takovým naším dvorním interpretem, neboť po první knize přišla další a další a v principu stali jsme se nejen vydavatelem knih, ale i vydavatelem jejich audio verzí.
Kolik jich máte na kontě teď?
Mělo by jich být čtyři nebo pět.
Která audiokniha je váš největší bestseller?
V principu se každá z těch knih, zejména Jak jsem vozil Nory, respektive volné pokračování Jak jsem vozil Korejce, stala bestsellerem a podobné to bylo i při vydání těch audio verzí, ať už tedy v češtině nebo v českém překladu, vždy se ta konkrétní audiokniha v podmínkách daného audio světa dostala do prodeje.
A jaká je vaše srdcovka?
Moje srdcovka, takový náš příspěvek k udržení demokracie na Slovensku, je audiokniha Mnohosrd 10 rokov Zlovenska, kde se Juraj Kemka opravdu odvázal. Je to, jak se říká, mazec. My si v principu nehrajeme na to, že bychom byli nějakým způsobem úzkoprsí, čili nadávky jsou tam u správných jmen i správných událostí. Navíc dáváme vždy na konec audioknihy nějaký bonus, a právě na konci této je nejzábavnější bonus ze všech. Takže to je taková malá pozvánka pro posluchače: Vydržte poslouchat až do konce! (Tuto audioknihu jsme recenzovali v článku Chlapec, který kopal do vosího hnízda, pozn. red.)
Jak vybíráte interprety?
V principu je Juraj Kemka naším dvorním interpretem, a pokud jde o český trh, necháme si vždy poradit a opřeme se o zkušenosti našeho nahrávacího studia. Když jsme potřebovali hlas na knihu, kterou napsala autorka Andrea Ostrihoňová a je tedy psána v ženském rodě, jeden z nejvýznamnějších slovenských režisérů Karel Vosátko nám doporučil ten správný hlas, a to Zuzanu Kyzekovou.
Jak se daří českým překladům vašich knih?
V principu mám za to, že se jim daří, v rámci toho, jak velký je daný trh. Srovnávat mezi tou slovenskou a českou verzí se samozřejmě nedá, protože ten český je mnohem větší. V mezích obou dvou trhů se jim ale procentuálně daří zhruba stejně.
Jak byste charakterizovali vaši produkci?
Vydáváme knihy, které nás samotné baví při vydávání. Musíme se vlastně čtením, editováním a celou redakcí těch knih sami bavit, všechny naše knihy jsou zaměřeny na to, že mají vyvolat úsměv i na tváři čtenáře. Karmu si pak trošku čistím poezií, ale to těžiště je opravdu na těch zábavných knihách. I ta poslední knížka, která vyšla, se jmenuje Čierna sviňa prezlečená za psa, takže už ten název je takový, že vyvolává úsměv i zvědavost zároveň.
Vydáváte jen v digitálu, nebo i na cédéčkách?
V principu ta první a nejprodávanější audiokniha vyšla i na cédéčkách, neboť právě ti kamioňáci stále měli možnost poslouchat v přehrávačích v rámci svých vozů, takže tam se to vyplatilo udělat ještě i na cédéčkách. Doba už ale pokročila, takže ty další pak vycházely jen digitálně a nyní jsou k dispozici ke stažení v rámci jednotlivých portálů.
Pracujete s hudební nebo ruchovou složkou?
Velmi málo, neboť my se zaměřujeme na to, že ta audiokniha má bavit sama o sobě, nemají tam být nějaké rušivé elementy, jako třeba nějaké šílené hudební předěly. To by podle našeho mínění šlo na úkor poslouchatelnosti toho textu jako takového.
Proč je podle vás na Slovensku méně audioknižních vydavatelů?
Za mě je vytvoření audio verze nějaké knihy čistý výdaj a vlastně čistou ztrátou, protože při počtu těch kusů, které se prodají, se nevrátí náklady na herce, ani na nahrávací studio. Je to vlastně takový bonus, který ten vydavatel dělá pro tu skupinu posluchačů. Náklady jsou v Čechách i na Slovensku podobné, akorát kupní síla a počet posluchačů jsou prostě na Slovensku menší.
Jaké novinky plánujete na příští měsíce?
Pro český trh se bude vydávat Jak jsem vozil Korejce, tento překlad bychom chtěli dokončit ještě letos a spolu s tím by měla vzniknout i audiokniha. A pro slovenský trh bychom chtěli vydat jednu ze dvou takových našich srdcovek, ale zatím neprozradíme, co se vaří v naší vydavatelské kuchyni, protože sami nevíme, která z nich se nám podaří vydat dříve.
A máte něco, co můžete prozradit, na co byste posluchače nalákali?
Výhledově po létě, kdyby to opravdu klaplo, mám knihu, kterou bych toužil, aby načítal Richard Stanke. Je to text, který obsahuje skutečné historické události moderního Slovenska, byť skryté, zabalené do příběhu. Nazval bych to politickým thrillerem, kde při čtení bude každému jasné, kdo jsou protagonisté, i když tam nejsou zmíněni.
Rozhovory se slovenskými vydavateli často končíme otázkou: Proč by měli Češi poslouchat slovenské audioknihy? Ve vašem případě je to trochu jednodušší, protože máte i slovenské překlady. Možná se tedy zeptám na to, proč by měli poslouchat přinejmenším slovenské autory?
Pokud by je poslouchali v češtině, tak se vracíme k tomu, co my, tedy generace Husákových dětí, jsme byli schopni. Nám bylo jedno, jestli se díváme na Českou televizi, čteme české knihy nebo sledujeme Slovenskou televizi a čteme slovenské knihy. Navzájem jsme si rozuměli. A pokud by to poslouchala řekněme generace českých dvacátníků, třicátníků, kteří dnes už nemají k té slovenštině blízko, tak v principu existuje mnoho knih, které vycházejí a zabývají se politickou situací na Slovensku, což může být varování pro Českou republiku o pár let později. Čili poslouchejte ty slovenské knihy předtím, než budou hotové překlady, ať víte, čeho se máte vyvarovat. Protože náš export politiků není příliš vybíravý.
