„Zažila jsem už dotazy všeho druhu, včetně toho, jestli mi už bylo sto dvacet let a měním se v ježibabu,“ zmínila Petra Dvořáková v souvislosti s reakcemi dětského publika. Jak vypadalo psaní románu Návrat? A jak se podle ní liší psaní pro děti a pro dospělé?
Už v roce 2009 jste v dokumentárním portrétu z cyklu Burianův den žen popisovala, že jste se setkala s nepochopením a kritikou své publicistické knihy rozhovorů Proměněné sny, konkrétně, že jste pošpinila církev a poplivala kněžství. Po vydání Vaší poslední knihy Návrat zažíváte obdobné zkušenosti, doslova, že jste zneuctila konvikt. Dá se na taková obvinění vůbec zvyknout?
Myslím, že moc ne… Respektive, nedá se příliš zvyknout na lidskou hloupost, neochotu myslet a především neochotu si přiznat, že selháváme. Pro řadu lidí je důležitější „vypadat dobře“ než se podívat na realitu, ta je někdy příliš ohrožující. Například přiznání, že v církvi něco nefunguje, hrozí tím, že církev ztratí u věřících autoritu, a to ohrožující je. Jenže odmítnout kritiku má pro církev ještě horší důsledky, protože přichází o důvěru…
Nalezla jste naopak pochopení někoho zevnitř církve pro Návrat, které vás překvapilo a udělalo vám radost?
Zrovna včera mi po dlouhé době zavolal jeden respektovaný teolog a etik, kterého nechci jmenovat, protože náš hovor byl soukromý. A jen mi krátce sdělil, že dočetl Návrat a velmi ho zasáhl. Udělalo mi to obrovskou radost, je to člověk, kterého si nesmírně vážím za jeho postoje i práci.
Vzpomenete si, jakým způsobem probíhalo vaše vnitřní rozhodování v době, kdy jste si vybírala látku tohoto autofikčního románu?
S odstupem víc než třiceti let od doby, kdy jsem jako dítě byla v klášteře, jsem si uvědomila, že ta zkušenost není vůbec samozřejmá, už jenom tím, že do tohohle prostředí se jen tak nepodíváte. Navíc je neopakovatelná i dobou, ve které se odehrávala. To asi stálo na počátku rozhodnutí napsat Návrat. Ten text ale není autofikční, ani autobiografický. Má hrdinka přichází do kláštera v dospělosti, z naprosto jiné výchozí rodinné situace. To, co je ale skutečné, je to prostředí, snažila jsem se zachytit autentické způsoby myšlení a chování sester, tak jak jsem je znala. I když vlastní příběh je smyšlený.
Domníváte se, že se od dob Proměněných snů, které vyšly v roce 2006 a byly odměněny oceněním Magnesia Litera, nějak změnila atmosféra uvnitř církve ve směru větší otevřenosti ke kritice?
Pokud se dívám na oficiální církev s jejími reprezentanty, tak se bojím, že vlastně ne. Přístup ke kritice je součástí širšího problému skutečné tolerance, lidskosti a empatie, na které, navzdory hlavnímu poselství křesťanství, řada věřících včetně oficiálních představených církve dost zapomíná. Jsou samozřejmě pozitivní vlaštovky, třeba jsem teď zahlédla na webu brněnského biskupství sekci pro věřící z řad LGBT, to je skvělé a je tam vidět snaha jít směrem k lidskosti a pochopení. Ale všichni máme taky v paměti kauzu odvolání Marka Váchy nebo až trochu děsivý rozhovor s Dominikem Dukou na DVTV.
Jedno z témat Návratu, volba mezi láskou k bohu a láskou k člověku, patří mezi ta náročná a literární tvorba určená dětem se může jevit jako zdánlivě jednodušší. Jak se jako autorka cítíte v těchto dvou oblastech?
Psaní pro dospělé a pro děti jsou pro mě dvě naprosto odlišné disciplíny a každá má své úskalí. Dospělý čtenář se dovede pro čtení namáhat, dítě musíte zaujmout okamžitě. Někdy se může zdát výhodou i to, že text pro děti je kratší, jenže někdy právě krátký text je velmi náročný, protože vyžaduje absolutní přesnost. V posledních letech jsem víc doma v psaní pro dospělé, ale třeba knihu pro starší děti o partě, co hraje florbal, Každý má svou lajnu, dodnes považuji za jednu ze svých nejlepších knih.
Prozradila jste, že finální podoba Návratu je až čtvrtou verzí. Lze definovat klíč, pomocí kterého se rozhodujete o nejlepší dějové podobě a formě vět?
Na to je dost komplikovaná odpověď. Obecný klíč asi nemám. Konkrétně u Návratu jsem zjistila, že ich-forma v přítomném čase mě jazykově nepouští tak, jak potřebuji, proto jsem přepisovala do minulého. Potom jsem taky chtěla, aby postavy vytvářely pro mě realistický obraz tak, jak jsem sestry poznala, ale v textu mi pořád vyznívaly příliš zlé, takže jsem je „polepšovala“. Hodně to tedy bylo o tom, jak správně vylíčit postavy. Navíc sestry jsou všechny stejně oblečené, mají dělat diskrétní pohyby a mlčet. To všechno psaní komplikovalo a nakonec mě přivedlo až ke čtvrté verzi. Autor sám asi nepozná, která z variant je nejlepší, spíš mi v tom zrcadlo nastavil můj redaktor.
Jaké získáváte reakce ze strany dětského publika a co děti nejčastěji zajímá, když se vás na něco ptají?
Dělávala jsem hodně besedy pro děti ve školách a podle mě není jiná cesta, jak získat skutečnou zpětnou vazbu, než mluvit s dětmi. Tam jsem pochopila, že děti potřebují, aby se s nimi mluvilo i o těžkých věcech. Třeba o rozvodu, o tom, že se doma rodiče hádají, o tom, že je někdo vážně nemocný a podobně. Řekla bych, že se ptají naprosto na cokoliv. Obecně vnímám, že děti hladoví po komunikaci, a když dostanou prostor, je s nimi skvělá debata. Zažila jsem už dotazy všeho druhu, včetně toho, jestli mi už bylo sto dvacet let a měním se v ježibabu.
Kolik měsíců jste strávila s obyvatelkami kláštera při psaní Návratu a bylo to delší údobí než při psaní předchozích knih?
Návrat jsem psala téměř tři roky, což pro mě není nějak zvlášť dlouhá doba. Jsou samozřejmě knihy, které jsem napsala rychleji, třeba Chirurga, ale zase naopak Julii mezi slovy, i když je to knížka pro děti, jsem dělala čtyři roky. Zkrátka něco jde rychle, něco pomalu, a nedá se to dopředu odhadnout.
Rýsuje se vám při psaní nebo po ukončení práce téma další literární látky?
Nemám to tak, že dopíšu knihu a začínám psát další. To, že jsem v posledních letech vydávala knihy celkem pravidelně, je spíš taková iluze, že i pravidelně píšu. Mám mnoho let rozepsané různé věci, různě je odkládám, zase se k nim vracím, něco třeba dopíšu, něco zůstane navždycky ležet. U některých věcí mám třeba i půlku knihy, někde i téměř celou a leží to roky. Psaní je pro mě vždy běh na dlouhou trať.
Audioknihy, které vznikly podle vašich románů, jsou některé vícehlasé (Dědina, Pláňata), Ondřej Novák interpretoval román Zahrada a nejnovější Návrat Tereza Jarčevská. Můžete jako autorka ovlivňovat podobu svých audioknih nebo dokonce si vybrat hlas, který souzní s intimitou příběhu?
Výběr hlasu pro audioknihu nechávám vždy na OneHotBook, jsou to profesionálové a myslím, že pro to mají opravdu cit. Nikdy jsem nebojovala s nějakou nedůvěrou, jsem obecně přesvědčená, že když mám proti sobě profesionála, tak ví, co dělá. Jasně, že se nemusí trefit do mého pocitu, ale to přece není nutně špatně. Svým pojetím dává dílu nový rozměr. Za ty roky spolupráce se vlastně vždycky na to překvapení, jak nahrávka dopadne, těším.
U kterého z audioknižních zpracování jste cítila, že se nejvíc blíží vašemu vlastnímu pocitu z textu?
Nedokážu říct, které zpracování mi bylo nejblíž, určitě je to Tereza Jarčevská v Návratu a potom taky, když jsem psala Chirurga, měla jsem před očima bůhví proč Pavla Baťka. Shodou okolností ho audiovydavatelství také vybralo jako herce pro tuto knihu. Zdálo se mi to jako neuvěřitelná, ale krásná náhoda.
