U příležitosti vydání její audiopodoby poskytl Martin Stránský vydavatelství OneHotBook rozhovor, který přinášíme v nekrácené podobě.
Jak jste se cítil coby jeden z mála lidí, kteří si před ještě vydáním směli přečíst jinak přísně tajný text?
Je to hodně zvláštní pocit, když máte v ruce něco, co je dočasně uzavřeno pouze pro hrstku lidí a najednou je vám to jistým způsobem přisouzeno. Něco podobného jsem zažíval i se Staříkem, kde tištěná kniha a audiokniha vycházela také zároveň, ale nejsem si jist, jestli to bylo takhle najednou po celém světě. V tomhle je Milénium jedinečné.
Díky tomu, že jste se ujal četby předchozích tří audioknih MILÉNIA, jste s Larssonovým stylem dobře obeznámen. Jak se tedy podle vás Lagecrantzovi daří na něj navázat?
Řekl bych, že se s tím popasoval docela dobře. Ono je asi hrozně těžké psát za někoho, kým nejste a kdo už není mezi námi. Ale myslím, že se s tím nakonec zdárně vypořádal, ten larssonovský styl z toho rozhodně cítit je. Zdá se mi, že oproti Larssonovi se mu nedaří tak dobře členit vnitřní kapitoly v jednotlivých částech – to však není zas takové mínus, aby mi to jako interpretovi při čtení nějak vadilo. Pak mi připadalo, že se na některých místech možná moc rozepisoval a chvílemi mu to utíká někam trošku jinam.
Jak se vám osobně nová kniha líbí jako čtenáři ve srovnání s předchozími?
Přiznám se, že jsem doufal ve větší navázání na známé spojení Mikaela a Lisbeth. Ale to bylo jen moje soukromé čtenářské očekávání a musím říct, že v důsledku mě to nezklamalo. Navíc když se na to podívám zpětně, s tím odstupem, že už je audiokniha natočená, tak si vlastně uvědomuji, že tam jsou obě postavy přítomné docela dost. Takže mi to nakonec nechybělo.
Bylo pro vás v něčem jiné číst tenhle nový text, než když jste četl třeba audioknihu Muži, kteří nenávidí ženy?
U toho předchozího Milénia jsem měl tu výhodu, že než se začalo natáčet, už jsem to aspoň lehce znal a věděl jsem, o co tam jde. Zatímco tady jsem byl takový prvočtenář. A navíc ten „přísně tajný“ text přišel až na úplně poslední chvíli…
Jak se na takové rozsáhlé čtení ve studiu připravujete?
Když vy si vždycky vyberete takové ukrutné bichle. Já fakt toužím po nějaké audioknize, která bude mít k přečtení tak sto padesát, dvě stě stránek, zkrátka takový normální formát. Ale nakonec mě to baví a vlastně s tím nemám problém – vydržím to. Vždycky si hodinu čtu a pak si potřebuju dát kafe a cigárko. A potom si zase hodinu čtu… a ta frekvence těch několika hodin tak docela příjemně uplyne.
Musel jste si před čtením Dívky v pavoučí síti nějak připomínat děj předchozí trilogie?
Já to mám docela v hlavě. Jsem založený tak, že si dobře pamatuju věci, které mě baví. Takže jsem se k těm předchozím nahrávkám a textům nemusel vracet. Ovšem je fakt, že jsme řešili, jak udělat Holgera Palmgrena – jestli stejně, jako předtím. Jeho postava měla v první knize mrtvici, ale tady u Lagercrantze má najednou třístránkový monolog. A buď uděláš ten projev jakoby po té mrtvici, kdy ale hrozí, že se to bude trochu vléct a že to začne být nuda. Nebo to ztvárníš o něco decentněji… což si myslím, že tomu docela prospělo. U toho jsme se lehce pozastavili a vraceli jsme se s Jitkou zpátky, ale jinak v podstatě nebyl žádný problém.
S jakou postavou ze série MILÉNIUM byste se rád potkal? A o čem byste si povídali?
Asi s Lisbeth, že by mě třeba naučila něco na počítači… (směje se)
Byl byste poté, co jste dočetl čtvrtý díl MILÉNIA, zvědavý i na další pokračování? O kterých motivech nebo postavách byste se toho chtěl dozvědět více?
Příběh toho autistického kluka je jímavý sám o sobě – a možná by klidně stál ještě za jednu knížku. Ale ta rozvolněná spolupráce investigativního novináře a holky magora, která se vyzná v počítačích, poskytuje velké pole působnosti v tom, co dalšího vymyslet.
Máte audioknihy rád i jako posluchač?
Audioknihy mi často zpříjemňují noční návraty autem domů, protože trávím hodně času přejížděním z jedné práce do druhé. Jednu z posledních, kterou jsem slyšel, a která mě hodně bavila, bylo Jsem mrtvý, neplačte od Heleny Rytířové.
