Kdybyste si mohli vybrat některou z přehršle postav Pratchettových příběhů, které interpretujete, s kterou byste se ztotožnili?
Z.S.: Určitě stařenka Gyta Oggová, ona je taková šílená, má spousty neřestí – ne, že bych neřesti nějak milovala – ale ona je díky nim taková lidská, opravdová, živá. Sice mě baví všechny ty čarodějky, z nichž každá je jiná, ale Oggová tím, že používá obyčejný selský rozum v uvozovkách a občas udělá nějaký kiks, je pro mě ta nejživější postavička.
J.Z.: Ona žije totálně bez výčitek, s naprostým sebepřijetím.
Z.S.: Ano, ona žije tady a teď, stylem Takhle a teď to bude, a když je něco blbě, tak to vyřeším.
Při besedě o Pratchettově díle jste uvedla, že byste sama byla dobrá čarodějka, i když někdy byste možná i někoho zaklela. Inspirovaly vás postavy z těchto knih nějak ve vašem reálném životě?
Z.S.: Asi úplně ne, ale určitě jsem si uvědomila, že je to vlastně strašně hluboká a vážná literatura, jak to na besedě říkal i Honza. Každá ta knížka obsahuje podtón, memento, které by si člověk měl uvědomit. Že život je složitý – a tím narážím na špatné lidské vlastnosti, moc, zlobu. Například v prvním díle Čarodějek se hraje divadlo. Divadelní hry tam píše trpaslík a díky umění autora právě tak jako překladatele Jana Kantůrka jsou názvy nám notorických známých her neskutečně vtipné. Poukazuje se tam na to, co je v našem hereckém či operním světěa na našich profesích špatně. Ale zároveň to není zlé. Takže když jsem to četla, tak jsem se smála, ale pak jsem si uvědomila, jak je to také strašně smutné. Miluju na knížkách, že mě přivádějí do těchto stavů, k uvědomění, že jsem třeba sama někdy udělala chybu.
Stalo se vám někdy, že jste mimoděk v reálném životě použili hlas některé z postav z Pratchettových audioknih?
J.Z.: Někdy mi žena říká, když se snažím říct něco velmi intenzivně, že jsem jako Elanius.
Z.S.: Jenže ty ale jsi Elanius! (smích)
J.Z.: To by ale nebyl ten, s kým bych se nejvíc z těch všech postav ztotožnil. Kdybych byl mladší, tak bych řekl, že charakterově nejbližší je mi postava Karotky, který je tak rovný a přímý, že kolikrát napáchá něco, co nechtěl, a je v něm taková ryzí dobrota, že bych takový být chtěl. Ale myslím si, že životem otřískaný Elanius se vším svým cynismem by se ve mně našel taky.
Z.S.: Bába Zlopočasná je taky úžasná, její klid a rozvaha, se kterou nenápadně, ale přesně ví, co udělat, a přitom je tolik sama. Stařenka Oggová sice není tak mocná jako ona, ale myslím si, že je stejně moudrá.
Co byste jakožto Elanius vzkázal současným vládnoucím elitám v našem reálném světě?
J.Z.: Přímo elitám bych vzkázal: Já ten chochol nosit nebudu. – Nicméně všem bych vzkázal: Přemýšlejte. Nejvíc se nabízející či nejsnazší řešení nemusí být vždy to nejlepší.
Je pro vás jako pro interprety práce na fantasy audioknihách tak trochu odpočinutím od – v uvozovkách – vážné literatury?
Z.S.: Vždycky je to náročná práce. Herectví obsahuje mnoho profesí a každá je jiná. Pro mě jakožto lehkého dyslektika je to nesmírně obtížná práce, protože nechci breptat. A i když mě Pratchettovy knihy baví, často je v nich složité rozeznat, kdo přesně právě mluví. Například jsme s Terezou Vereckou měly o jedné postavě rozdílnou představu a ona mě tlačila tam, kam jsem původně nechtěla. Audioknihu oproti práci pro rozhlas považuji více za svou, protože jsem pod ní podepsaná.
Takže je to pak výsledek uměleckého zápasu.
Z.S.: Ano, v některých případech to bylo dobře, v jiných jsem ustoupila, protože nejsem druh člověka, který se dohaduje, ale nakonec jsem byla ráda, protože to člověka někam umělecky posunuje. Když například v divadle režisér nechá herce hrát si po svém, tak pak zůstává výrazově pořád stejný.
J.Z: Já bych odpověděl tak: To, že jsou tyhle knížky označené jako fantasy, protože se v nich odehrává magie v nějakém nereálném světě, vůbec neznamená, že by to byl důvod si při práci na nich odpočinout, alespoň pro mě. Speciálně u Pratchetta cítím mnohem větší zodpovědnost za to, že musím dostat k posluchači jejich obsah. Forma je sice zábavná, objevují se tam různé hlasy, například ráčkování a tak dále, ale nikdy by se nemělo ztratit to, co se odehrává pod tím, protože jsou to velké příběhy vyprávěné prostřednictvím množství postav, které se postupně splétají dohromady.
Terry Pratchett pracoval tak, že všechny věty cizeloval do podoby diamantů. Podobně mistrovsky k překladu přistupoval pan Jan Kantůrek, dal si práci s každým detailem včetně slovosledu. – Takže je to odpočinek v tom smyslu, že dělám něco, co se mnou strašně moc konvenuje a co mám opravdu rád. Není to práce typu Přišel jsem, podepsal jsem smlouvu, načetl jsem a na shledanou. Je tu nějaká nadstavba a taky nějaká touha předat atmosféru, která vznikne během natáčení. Když jsem poslouchal Pratchettovy knížky načtené svými kolegy, tak mi udělalo radost, že tam opravdu nejsou žádná hluchá místa, protože někdy poslouchám audioknihu a cítím, že ten herec místy vůbec neví, o čem to je. Třeba má smysl se zamyslet pořádně, kdo že řval na koncertě Děkane! a podívat se deset stránek zpátky. A pak musím říct Hynkovi Pekárkovi, že to místo musíme předělat. Anebo on mi naopak říká: Hele, ty mi to tady čteš už potřetí jako Merlin, ale ona je to Marylin! Ten kůň se prostě tak má jmenovat, jako Marylin Monroe, a má to význam. Jsou to malé detaily, které by šlo v audioknize přehlédnout, ale mně by to právě u těch Pratchettových strašně vadilo.
Z.S.: Ano, otázka výslovnosti jmen je u Pratchetta podstatná. Když je to anglické jméno či přeložené charakterotvorné jméno, tak je to jasné, ale někdy je to velká otázka. V roce, kdy se natáčel první díl Čarodějek, pan Kantůrek zemřel. Vzpomínám si, že jsme mu chtěly volat, abychom si na některé detaily upřesnily, on to nezvedl, za tři dny zemřel a pak už jsme se na nic zeptat nemohly.
J.Z.: Klasický problém je třeba, jestli se město Chalamados vyslovuje jako Čalamádos nebo Chalamádos? Někdy je dobré nahlédnout, jak tu výslovnost řešil kolega v předchozích dílech.
Z.S.: Já jsem na to háklivá i v dabingu, když se v předchozích sériích třeba jméno detektiva nějak vyslovuje, a pak se najednou použije výslovnost odlišná, přestože je to natočené ve stejném studiu a se stejným režisérem. To mě úplně kouše!
J.Z.: Ano, a proto u Pratchetta dbáme na to, aby ty audioknihy měly kontinuitu.
