Pět příběhů série Odpustit? zachycuje pět rodinných dramat a způsoby, jakými se lidé vyrovnávají s těžkými definitivními událostmi, jakými jsou násilná smrt blízkého člověka, nebo život s následky traumatu po šikaně. „Byla pro mě velká čest setkat se s Ridinou, výjimečně vnímavou ženou, a sdílet s ní i posluchači náš příběh, do kterého doslova vstoupila, a to i proto, že dala slovo i mému muži,“ řekla protagonistka jednoho z dílů Eliška Antošová. U příležitosti ocenění Odpustit? v rámci Podcastu roku jsme autorku Ridinu Ahmedovou vyzpovídali a zeptali se na její motivaci při tvorbě audiodokumentů, i na aktuální pracovní plány.
Jak si můžeme přesněji představit proces vzniku podcastu a jak dlouho trvala příprava konkrétně série Odpustit?
O motivech obsažených v Odpustit? jsem začínala přemýšlet už po premiéře podcastu Sádlo v roce 2021, kdy ve společnosti kulminovaly důsledky lockdownu, spoustě lidí se od základů změnil život, například přišli o blízkou osobu, o bydlení, a ve mně to vyvolávalo úvahy, jak se lidé mohou vyrovnávat s tak zásadními transformacemi. Dalším přecházejícím podnětem byly mé dvě návštěvy Ghany v roce 2019 a 2021, kdy jsem komponovala hudbu k česko-ghanskému představení v produkci festivalu Tanec Praha, a při té příležitosti jsem se poprvé dotkla práce s audiodokumentem. Tehdy jsme v rámci ankety srovnávali vztahování se ke smrti lidí v těchto dvou kulturách. Už tam jsem vlastně zkoumala, jak přijímat věci, které nejdou změnit.
Jsem velmi vděčná Českému rozhlasu, že nám umožnil pracovat v tak velkorysém časovém údobí. Vlastnímu natáčení předcházely dlouhodobé rešerše – oslovila jsem lidi výzvou na sociálních sítích, ale obrátila jsem se i na řadu neziskových organizací, například organizaci Rubikon nebo na Děti úplňku. A taky proběhla spousta mailů, telefonátů a řada setkání. S dramaturgyní a kreativní producentkou Veronikou Ruppert jsme vedly rozsáhlé diskuze o tom, jakou zvolit formu. Vyřadily jsme příběhy postavené na neuspořádaných vztazích, takové ty tekuté písky, které by vypadaly z každého úhlu naprosto jinak. Nakonec jsme se rozhodly zpracovat příběhy vyprávěné minimálně ze dvou perspektiv. Záměrně jsme se vyhnuly tématu sexuálního násilí a zneužívání, protože hovořit o odpuštění v této souvislosti nám přišlo velmi problematické. Naším záměrem bylo dát vzniknout dílu, které si neklade za cíl stanovit, jak by to mělo být správně, ale reflektuje téma odpuštění jako proces, který může probíhat, může trvat i velmi dlouho, ale taky nemusí přijít nikdy, a je to v naprostém pořádku, protože jde o individuální právo volby každého člověka. Za jedním zhruba třicetiminutovým dílem stojí čtyři až šest hodin nahrávek.
Jakým způsobem jste si získala důvěru svých respondentů?
Cestu mi otevíralo představit se a zmínit svou předchozí práci, tedy podcast Sádlo, které řada lidí znala. Vždycky jsem také říkala, že na každou moji otázku mohou říci, že o tomto nechtějí mluvit a že jejich rozhodnutí budu plně respektovat. A myslím, že prostě cítili, že nepřicházím jako lovec, který chce ukořistit senzaci, ale spíš jako člověk k druhému člověku. Někdy si tu otázku taky sama kladu, čím to, že se rozhodli mě poctít takovou důvěrou. Přesnou odpověď sama nemám. Ale jsem za to obrovsky vděčná.
Jedná se o šest dílů, ale pět příběhů, protože jeden z nich jsme rozvinuly do dvou epizod vzhledem k tomu, jak se dále odehrával, takže má vlastně takovou formu časosběru (jedná se o příběh Terezy a Adriana). Všichni zúčastnění si celý „svůj“ díl měli možnost poslechnout před tím, než byl zveřejněn. Nemohla bych zadobře žít se svým svědomím s pocitem, že moje práce někoho zranila. Většinou se ale až na drobné detaily nic na celkovém výsledku neměnilo. Za respondenty jsem jezdila natáčet sama, měla jsem pocit, že tak je to správně – že chci jemně vstoupit do domovů i příběhů těch lidí. Hodně jsem se najezdila po celém Česku od Severní Moravy, Krkonoš až po Plzeňsko.
Zmínila jste svůj předchozí podcast Sádlo, jemuž předcházela forma autorského divadelního stejnojmenného představení, které si v roce 2022 získalo nominaci ceny Česká divadelní DNA. Jako téma jste zvolila tělesnost, společenský tlak na náš vzhled a sebepřijetí. Jednalo se o řadu po sobě jdoucích impulsů, které ke vzniku Sádla vedly, nebo o jedno z vašich celoživotních témat?
Téma tělesnosti je moje celoživotní téma, moje výzva. V představení Sádlo se na jevišti objevuji jen já sama, a to ve spodním prádle. Je to velmi osobní zpověď.
To téma si pro mě nějak přišlo samo. Já už přes dvacet let profesionálně zpívám a vedu hlasové workshopy a na těch říkám lidem, aby přijali svůj hlas, že si zpívání můžeme užívat tak, jak jsme, s hlasem co máme, i když je nedokonalý a nezní to jako z nahrávky. V určitou chvíli jsem se ale nějak vnitřně zkonfrontovala s tím, že pokud něco takového radím druhým, měla bych si v první řadě zamést před vlastním prahem a podívat se zblízka na vlastní nejistotu – a tou je komplikovaný vztah k vlastnímu tělu.
Bylo to takové turbulentní osobní období – rozešla jsem se nedlouho před tím s otcem svých dětí a musela jsem si znovu z rozvalin postavit nějakou vlastní sebeúctu. Zjišťovala jsem, kdo vlastně jsem. Taky v tom hrála roli zkušenost s mateřstvím. Ta mi přinesla intenzivní prožitek toho, kolik toho moje tělo dokáže. A taky jsem se setkala s bezpodmínečnou láskou, kterou moje tělo zahrnuly moje děti. Postupně jsem se na ploše několika let posouvala od sebenenávisti k vědomí, že mám hodnotu i tak, jak jsem. To všechno se mlelo a dohromady. A tam někde vznikla myšlenka na projekt Sádlo.
Jakým způsobem jste se před a při práci na podcastech Sádlo i Odpustit? chránila před zahlcením traumatickým obsahem, a nebo například reakcemi lidí, kteří se vám chtěli případně svěřit se svými osobními podobně náročnými životními osudy?
Po premiéře Sádla mě začali lidé na ulici zastavovat, bylo to moc milé, často přišli poděkovat nebo rovnou sdíleli vlastní zkušenosti. Na konci každého dílu podcastu říkám, že budu ráda, když mi lidé napíšou a ozvou se se svými zkušenostmi. Jsem extrovert a chybí mi komunitně fungující společnost. Myslím si, že by mi v ní bylo líp, v kultuře nukleárních rodin se cítím často osaměle. Takže jsem vděčná za tu chvilkovou blízkost a sdílení. Něco jiného ale byly reakce hejtrů na internetu – to ale zažívá asi každá autorka, která vyšla na veřejnost s nějakým citlivým nebo dokonce feministickým tématem. Mluvila jsem o tom třeba s Miřenkou Čechovou nebo Lindou Bartošovou – obě něco podobného zažily. Je podpůrné cítit, že s tou zkušeností není člověk sám. Co mi pomohlo, byla terapie a uvědomění si, z čeho vlastně ten můj strach pramení. Ty hejty a výsměch tehdy oživily moji zkušenost s dětskou šikanou a pocity bezbrannosti a ohrožení, které jsem zažívala jako dítě.
Využila jsem radu kamarádky terapeutky a to svoje dětské já personifikovala do panenky, kterou jsem si půjčila od dcery. Ustlala jsem jí na nočním stolku a nosila ji s sebou i na rozhovory a té panence, vlastně té malé Ridince, která byla v dětství šikanovaná, jsem říkala: To dáme, už jsem velká. Jsem tu s tebou, mám sílu, nakopeme jim prd*l.
Taky mi hodně pomohlo to, co mi tehdy říkali mí pubertální synové, které se do světa sociálních sítí už narodili: „Mami, ale online hejt není, jako by někdo přišel k nám domů a tam na tebe řval nadávky. Je to online anonymní profil, ty slova nemaj tu váhu. Hejty jsou vždycky.“ Lépe to dovedli rozlišit než já, která vyrostla v offline světě. Ten tlak byl ale veliký. Měla jsem několik dnů, kdy mi opravdu nebylo dobře. Pořád dokola jsem taky vyvracela obvinění, že Sádlo glorifikuje obezitu a nezdravý životní styl. Že jen apeluji na základní lidský respekt, který si zaslouží každý. Ostatně v podcastu Sádlo byla řada žen, které žádnou nadváhu objektivně nemají, třeba vrcholová sportovkyně nebo modelka.
Podcast čerpal z výpovědí žen, které se potýkaly s pocitem nedostatečnosti, že nenaplňují ideál krásy. Množství dopisů a ohlasů mi umožnilo uvědomit si, že je tu opravdu systémový problém, když s tímhle pocitem selhání žije tak veliké procento žen, navíc se to samozřejmě týká i mužů. Tahle zkušenost mě pak dovedla k založení iniciativy Moje tělo je moje. Celé to ukázalo, jak je okolo tématu těla ve společnosti obrovské emoční napětí. Dnes s projektem Moje tělo je moje mimo jiné jezdíme po školách s týmem lektorů a programem na prevenci bodyshamingu.
Vznikla při práci na Odpustit? potřeba probrat ta náročná témata na terapii?
Co se týče podcastu Odpustit?, nenásledovalo takové množství reakcí, přestože jsme nevěděly, jestli na nás opět nedopadnou hejty. V jednom z příběhů totiž rodina zachrání od vězení romského mladíka, který zabil člena jejich rodiny. To se nám zdálo jako citlivé téma.
Občas se mě někdo ptá, jestli mě rozhovory s lidmi o jejich těžkých zkušenostech nezatěžují, ale mě naopak nabíjí, protože se při tom úplně jakoby dotýkám zdroje – životní síly, která jim pomohla překážky překonat. Já jsem audiodokumentu naprosto propadla a zamilovala se do něj.
Při jakých příležitostech se v současnosti může veřejnost setkat s vaší tvorbou?
Toto léto se chystám hrát představení Sádlo například v srpnu na festivalu Obnaženi v Chomutově, ale také v Polsku na festivalu Horyniec-Zdrój. V zahraničí bývají o něco odlišnější reakce, které publikem rezonují, a bavíme se o nich, po představení totiž vždy následuje diskuze. Workshop budu vést na Colours of Ostrava a pak začátkem září v Praze. Na Colours of Ostrava budu taky moderovat besedu na téma diktátu ideálu krásy Moje tělo je moje s hostkami, socioložkou Lucií Jarkovskou a psycholožkou Terezou Krchňákovou. Proběhne i pár koncertů Hlaskontrabas Duo a pozvat chci také k poslechu nového alba Kaleidoscapes, které jsme jako HLASkontraBAS Oktet vydali v dubnu na labelu Animal music.
