Pro jaké posluchače jsou dramatizace Wintonovy děti určeny?
Jako otec devíti dětí jsem si dobře vědom toho, co mladí lidé vědí o historii, a proto se snažím psát tak, aby je to zaujalo. V případě Benjamina Abelese to byl jeho nezdolný optimismus, naděje a odhodlání nikdy se nevzdat, u Otto Picka jeho upřímnost nejenom k sobě samému, ale i k jeho okolí, protože byl zvyklý říkat nemilosrdnou pravdu za všech okolností. Navzdory tomu, že působil v diplomacii, tak nikdy neuhýbal se svým názorem, byť za cenu toho, že přijde o místo nebo bude nucen rezignovat, což se skutečně stalo, když byl náměstkem ministra zahraničních věcí. To považuji za velmi inspirativní i pro dnešní mládež. Při psaní scénářů jsem se snažil text mladým lidem zpřístupnit a myslel jsem i na ty svoje puberťáky, aby je výsledek neotravoval.
Kdy jste se poprvé sám seznámil s odkazem Nicholase Wintona?
Pořad BBC That’s Life, kdy se poprvé mluvilo o jeho činech, byl odvysílán na konci 80. let. Sám jsem ročník 1974 a s jeho příběhem jsem se poprvé setkal, když jsem viděl film Jiřího Hubače Všichni moji blízcí (1999). Dějiny 20. století mě baví nejvíc ze všech časových období, což je dáno i tím, že moje babička zažila druhou světovou válku, její tatínek bojoval v první světové válce, a historie pro mě tím pádem měla konkrétní podobu. I proto jsem se přirozeně zajímal nejen o příběh Nicholase Wintona, ale i o veškeré souvislosti a příběhy jeho dětí.
Kdy jste se seznámil s námětem Wintonových dětí a jak dlouho spolupracujete s vydavatelstvím Tympanum?
S Monikou Oweyssi se známe z doby, kdy jsem upravoval svou knížku Dobrodružství Billa Madlafouska pro Český rozhlas a s vydavatelstvím Tympanum spolupracujeme tři roky, v předchozích případech však šlo o jednohlasé četby, které jsem režíroval. Byly to příběhy O Ježíškovi, Ruce vzhůru, tohle je přepadení, a Pohádky pro dospělé děti a nedospělé dospělé, jejichž jsem autorem, a další, například Den Trifidů Johna Wyndhama.
Série Wintonových dětí je tedy první z vícehlasých projektů, který společně realizujeme. Jako autorka tohoto námětu mě oslovila na začátku loňského roku a bylo to na základě mého předchozího projektu dvou sérií Já, vrah, které jsme jako jedni z prvních točili v reálných prostředích, takřka jako film, ale bez kamery.
Co následovalo?
Hledali jsme klíč, podle kterého z těch bezmála sedmi set osobností vybrat těch několik k dramatizaci, s přihlédnutím k tomu, že ne o všech z nich je k dispozici dostatek záznamů a informací. Při psaní pro mě bylo důležité navnímat tu postavu z množství rozhovorů, abych zachytil způsob mluvy a uvažování. Bylo to založeno na mnoha konzultacích s Post Bellum a historiky, v případě Benjamina Abelese jsem si nastudoval jeho knihu, která vyšla jen v angličtině. Přípravy zahrnovaly přibližně čtyři měsíce, než jsem mohl sednout k samotnému psaní a rozhodovat se, který úsek ze života těchto osobností vybrat.
O kolik osobností vlastně půjde a jak byste popsal poselství edice NAVZDORY?
V plánu je natočit celkem šest příběhů Wintonových dětí, a to v příštím roce dva a v následujícím také dva, což bude záležet na zájmu posluchačů. Máme v úmyslu v takto zahájené edici NAVZDORY pokračovat po Wintonových dětech dramatizacemi na motivy osudů lidí, kteří něco v životě dokázali navzdory překážkám. Je to i pro mě osobní téma, které propojuje všechno, co jsem napsal, ať už z audiotvorby, filmových scénářů či knížek pro děti, a totiž vůle zůstat sám sebou navzdory tomu, co si žádá společnost či rodina.
Kteří literární autoři jsou pro vás osobně inspirativní či dokonce vzorem?
Určitě je to dílo Karla Čapka, nejenom prací s jazykem, ale i myšlenkou a vírou v člověka. Autorem mých několika nejoblíbenějších knih je také Jan Šmíd, který napsal Čisté radosti mého života. Tuto audioknihu jsem jako režisér měl to štěstí natočit právě pro Tympanum s Ondřejem Brouskem. Je to jedna z těch, které bych byl schopen zachraňovat z hořícího domu, a je právě o tom nezdolném optimismu.
Odkud berete tento optimismus vy sám?
Já jsem jako dítě žil v Afghánistánu v době, kdy tam byla reálná válka a sovětská vojska, v roce 1981, a pak jsem strávil tři roky života v Etiopii, kde se neválčilo, ale panovala tam neskutečná chudoba. Myslím že odtamtud jsem si přinesl obrovskou chuť do života v každém dni. Proto pokaždé, když se loučím se svými dětmi, chci se s nimi rozloučit hezky. Aby, pokud by se něco stalo, nebyla moje poslední slova taková, že jsem na ně křičel něco o neuklizeném pokoji.
Jak si užíváte možnost pracovat s legendárními herci a herečkami?
S opravdovou vděčností. Jednou jsem šel za panem Nárožným a říkal jsem mu, jak pojmout jeho repliku jinak, a pak jsem si doma uvědomil: „Laňko, ty jsi právě poučoval pana Nárožného!“ Kazetu s Machem a Šebestovou jsem s sebou dostal právě do Afghánistánu a byla pro mě jedinou spojkou s domovem. Uvědomil jsem si, jaké mám štěstí, pracovat s takovými umělci, já, kluk z Nového Strašecí.
Co vás přitahuje na tak realistickém pojetí audiodramatizací? V exteriérech, za přispění reálných rekvizit a bez využití zvuků z fonobank vznikly obě oceňované série Já, vrah, pracujete s herci takto i v případě dílů Wintonovy děti a stejně vzniká i pětidílný krimiseriál Holky z Neonu, jehož scénář jste napsal tak, že je takřka k nerozeznání od filmového.
Jsem velký filmový fanoušek a zároveň miluju divadlo, u něhož jsem vždy velmi citlivý na jakýkoliv náznak vyumělkovanosti. Totéž cítím velmi kriticky u audiotvorby – pokud slyším, že herec předstírá, že něco dělá, s použitím zvuků z fonobanky, tak mě to vytrhává z příběhu a je to na úkor jeho důvěryhodnosti. Holky z Neonu je zrovna fiktivní příběh, ale přesto chci těžkost osudu či situací přenést na posluchače naprosto věrně. Správný podnět dokáže rozjet příběh tak, aby se odehrával člověku přímo v hlavě, což se nespustí při nějakých falešných náznacích. Zrovna u sérií Já, vrah nešlo o žádnou zábavu na sobotní večer a chtěl jsem, aby si lidé mohli představit, co je to reálná vražda, kolik to stojí fyzické námahy a kolik to způsobuje utrpení. U Wintonových dětí jsem usiloval o přenesení těžkosti těch osudů, kdy jsem například pro realističnost nechal zaznít i cizí jazyk. I ve svých filmech se snažím klást otázky a neodpovídat na ně, vzít diváka do různých situací a nechat ho představit si, co by sám dělal.
Co se týče jednotlivých případů zobrazených v Já, vrah, nastudoval jste si reálné záběry pachatelů, abyste jejich party správně uchopil?
Ano, co bylo k dispozici, jsem shlédl a snažil se pak předat zásadní detaily. Například u dílu o vražedkyni Jaroslavě Fabiánové jsem pracoval jako scenárista a režisér tak, aby bylo slyšet těch sedmadvacet ran, které zasadila své oběti. Právě Jaroslavu Fabiánovou jsem měl v paměti tak, jak ji ztvárnila Anna Polívková v Případech 1. oddělení, a pak mě překvapilo, že v reálu působila úplně jinak, nebyla tak jednoduchá, ale inteligentní. Všichni, kdo s ní přišli do styku, se shodli o tom, že dokázala okouzlit, a takovou jsme ji s její představitelkou Annou Fialovou také chtěli mít.
Při psaní dramatu Holky z Neonu jste však nevycházel z reálných událostí. Jak vás napadla zápletka příběhu odehrávajícího se v prostředí luxusního nevěstince?
Ta látka je stará asi dvanáct let a prvotní impuls byl, kdy mi jeden známý po dlouhých hodinách dlouhé jízdy položil otázku: „To sperma v kondomech v těch bordelech, to by se asi dalo nějak využít, viď?“ A pak se zase odmlčel. Zamyslel jsem se a dohledal si později, kolik času je třeba, aby ten biologický materiál byl ještě funkční, a kolem toho vystavěl příběh.
