Nejnovější audioknihou, na níž je možné slyšet váš hlas, jsou Démanty noci Arnošta Lustiga. Jak náročná byla práce na jedné z jedenácti povídek s názvem Starci a smrt?
Ano, to byla taková temná věc. Čím jsem starší, tím méně mám ráda tyhle smutné, náročné party, protože mě to nějakým způsobem deptá. Pana Lustiga jsem však měla čest i osobně poznat a byl to úžasný, živý a krásný člověk. Dokonce i s jeho dcerou jsem se seznámila při příležitosti jednoho pořadu v Národním muzeu. Nedávno jsem si na to vzpomněla, když jsem tam byla na výstavě o našich prapředcích, a také na to, jak jsme tam natáčeli seriál Já, Mattoni, těsně před zavřením Národního muzea kvůli rekonstrukci.
Také jste interpretovala letos uvedenou audioknihu nobelistky Annie Ernaux Mladík / Událost. Tyto společně vydávané novely jako by vyjadřovaly dvě stránky ženského osudu, jednu velmi radostnou a druhou velmi tíživou, které jste svým uměleckým vkladem propojila v jednotný celek a jedna bez druhé by nefungovala s takovou výpovědní hodnotou.
Ano, to máte pravdu. Bylo to opětovné setkání letos v lednu s Michalem Burešem, s kterým velmi ráda spolupracuju, protože je to velmi náročný režisér, který nebere takzvanou „první dobrou“, a já mám ráda pocit intenzivní herecké práce. Velmi mu věřím a jeho připomínky beru v potaz a vím, že vždycky cílí dobrým směrem, i proto na to vzpomínám ráda.
A taky si uvědomuju, že jsem těsně před natáčením prodělala nějakou virózu a měla jsem hrůzu z toho, jestli to „umluvím“ a jestli bude výsledek dobrý. Je to nepříjemné, když člověk musí natáčet něco na mikrofon a nemá jistotu, že ten hlas, tedy pracovní nástroj, není stoprocentně vyladěn. Paradoxně to však může při závažnějších tématech i trochu pomoci. Například když jsem poprvé natáčela text od Virginie Woolf s paní režisérkou Hanou Kofránkovou, tak jsem jí hned po příchodu do studia oznamovala, že můj hlas zní jakoby dole a vlastně ne jako můj, ale dohodly jsme se, že to zkusíme. A nakonec bylo ku prospěchu, že nezněl můj „jásavý soprán“, ale trochu jakoby poraněný a křehký hlas. Lépe odpovídal tématu té povídky.
Audioknize Mladík / Událost jste věnovala devízu prožitého citu.
Je to velmi silný text. Michal Bureš mi stále opakoval: „Nebuď slovanská, je to francouzská profesorka.“ – To jsou takové interní připomínky mezi námi, kterým doufám dobře rozumím, kdy on chtěl, aby tam nebyl ten momentální prožitek, ale aby bylo z interpretace znát, že to vypravěčka sděluje s odstupem, přestože je stále zasažená, ale píše to z vlastních vzpomínek.
Vidíte nějakou souvislost s autorkou Elenou Ferrante a její Geniální přítelkyní?
Mám velmi ráda silné ženské příběhy a raduju se, že se ženy po celém světě emancipují, a to i napříč politikou. Jsme po volbách a máme nejvíc poslankyň v parlamentu v historii, nicméně myslím, že ještě spousta změn bude následovat, protože hlas žen nebyl dlouho slyšet. Když jsem četla Elenu Ferrante, tak jsem to vnímala jako velký společenský román, a co se týče debat na téma, kdo je vlastně pravým autorem těch knih, jestli žena nebo muž, do toho vůbec nemíním vstupovat, protože se nepovažuji za dostatečně erudovanou. Pravdou ale je, že schopnost vcítění do ženského světa je tam neskutečná, a tak se kloním k tomu, že to psala žena.
Dostala jste nějaké zvláštní instrukce, jak ztvárnit Margaret Thatcher, která vystupuje v druhém díle Winstonových dětí věnovaném diplomatovi Otto Pickovi?
Shodou okolností hraji Margaret Thatcher už od roku 2015 ve Stavovském divadle ve hře Audience u královny, kterou napsal Peter Morgan, a také jsem ji dabovala v seriálu Koruna, kde ji hraje Gillian Anderson. Při přípravě jsem zhlédla spoustu záběrů Margaret Thatcher, četla její životopis a myslím, že to byla pozoruhodná dáma, politička, která měla v kontrastu k některým současným změkčilým politikům úžasný drive a tah na branku a dokonce se říká, že v oné debatě týkající se Falklandských ostrovů byla jediná, která měla koule (což bylo takto dokonce i v dobovém tisku doslova traktováno).
Také jsem měla čest mluvit s panem Schwarzenbergem, který ji osobně znal, a ten mi po zhlédnutí představení Audience o britské premiérce řekl: „To byla bába princmetálová, ale měla úžasný smysl pro humor.“ Byla to tedy obrovská osobnost, která ale ve své době rozčísla britskou společnost a ještě v současnosti jsou tací, kteří ji silně nenávidí, a jiní zase tvrdí, že tehdy postavila stát na nohy.
Přečtěte si reportáž z natáčení audioknihy Wintonovy děti – Otto Pick ►
Dá se říct, že je nějaký rozdíl mezi těmito vašimi třemi britskými premiérkami?
Takhle mě vůbec nenapadlo uvažovat. – Dnes ráno jsem si ještě pouštěla nějaká videa s jejími projevy, a uvědomila jsem si, že ona při přednesu svých názorů hovoří velmi rezolutně a rázně, ale vlastně ne tak rychle, jak ji těch deset let na jevišti hraji. Jenže na jevišti je náš dialog v konkrétní, dalo by se říci konfrontační situaci.
Jaká umělecká práce vás v nadcházejících týdnech čeká?
Těším se na setkání s mladšími kolegyněmi z Dejvického divadla. Budeme v tamní Kavárně číst novou divadelní hru. Jméno té hry a autora vám ale zatím neřeknu. Text ještě nedorazil (úsměv).
Posloucháte sama audioknihy a můžete nějaké doporučit?
Zklamu vás, na poslech audioknih mi nezbývá čas.
