Psaní jej bavilo odjakživa, takže od mládí tvořil texty pro své i jiné hudební kapely. Od nich už to pak nebylo daleko k napsání celé knížky. Prozatím jich má na kontě pět, tou poslední je mysteriózně laděná detektivka Tajemství Křišťálové hory. Zužitkoval v ní nejen svou lásku k hudbě a zkušenosti, které nasbíral jako muzikant a později hudební vydavatel, ale i znalost Novohradských hor a jejich příběhů. Jak Petr Junek přišel na to, napsat detektivní příběh z prostředí black metalových kapel, okořeněný okultními a satanistickými prvky? A jak se podílel na jeho audioknižní podobě?
Ve vaší nové detektivce Tajemství Křišťálové hory je epicentrem dění titulní Křišťálová hora, neboli rakouský vrch Mandelstein. Máte k ní nějaký vztah?
Hora mě vždycky až magicky přitahovala, z každého okna na ni bylo vidět. Jako kluk ještě za komunistů jsem říkal, že tam jednou dojdu. Připadalo mi, jako bych v ní měl své druhé srdce, jak to někdy bývá v pohádkách. Jenže byla v Rakousku. Dlouho mi tak v mém snu bránil plot, když po revoluci zmizel, tak jsme tam chodili přes celnici, ale více vzrušující to bylo vzít tehdy ještě ilegálně přes státní hranci. S tím rozdílem, že v devadesátých letech už tam na nás naštěstí nikdo nestřílel. Když jsem na horu poprvé vystoupil, byl jsem rád, že jsem to konečně dokázal. To místo má pro mě dodnes zvláštní genius loci.
Román se odehrává v okolí Nových Hradů, část děje je zasazena do devadesátých let a popisuje subkulturu venkovských kapel. Inspiroval jste se při psaní vlastními vzpomínkami?
V místech, kde se příběh odehrává, jsem vyrůstal, ale během psaní jsem si je pro jistotu všechna znovu projel. Všechny popisované a pro příběh důležité výhledy jsou skutečné, některé jsou ale kvůli vzrostlé vegetaci dnes už méně patrné. Reálné jsou i přezdívky vedlejších postav, ty mě samotného bavily. Patří lidem, jejichž tváře si vybavuji a tak doufám, že se neurazí za to, že jsem je v knize zmínil. Postavy samotné jsou vymyšlené, ale použil jsem pro ně příjmení, která jsou v okolí Nových Hradů známá. Hlavně jsem dal ale do příběhu mou oblíbenou tvrdou muziku a jakousi nostalgii, protože devadesátky miluju, v té době jsem byl jako teenager ve svém živlu.
A má reálný základ i postava pachatele a jeho činy?
Neměl jsem před očima naštěstí nikoho ze svého okolí. Takto hrozné to u nás snad tehdy nebylo. Bohužel ale každá subkultura má svoje světlé a stinné stránky. Okolo kapel Mayhem a Burzum se ale svého času rojili zvláštní lidé, bylo to dost nešťastné období a bohužel došlo v severských zemích k několika zločinům, kdy podobné typy lidí opravdu vraždily. Tady někde jsem hledal předobraz svého pachatele. Inspiroval mě taky můj kamarád Venca Votruba, který napsal knížku o sebestředném black metalistovi.
Už mám v hlavě další příběh, který se bude opět odehrávat v okolí Nových Hradů a znovu se v něm objeví stejná dvojice kriminalistů a policejní psycholog z Tajemství Křišťálové hory.
A co kriminalisté, konzultoval jste linku vyšetřování s nějakým odborníkem?
Jednoho policistu doopravdy znám, pracuje na protidrogovém oddělení. Přečetl si knížku předem, ptal se mě pak, jestli u nich nechci pracovat, protože by prý při vyšetřování postupovali podobně. Poradil mi ale i pár fíglů, které policie může využít, a které jsem neznal. Mohl by docela dobře být předobrazem mého kriminalisty, je to taky ranař, zkušený polda okolo padesátky.
Jak vznikl nápad natočit titul jako audioknihu?
Oslovil mě Supraphon, konkrétně Iveta Novotná. Chtěli jsme původně natočit audioknihu sami, ale mezitím přišel Supraphon a to byla nabídka, co se neodmítá. Chtěl jsem jenom, aby audioknížka vyšla nejen digitálně, ale i ve fyzické podobě jako digipack, kde bude samotnou nahrávku doplňovat text a umělecké fotky krajiny Novohradských hor. Volbu interpretů jsem nechal na vydavateli, jsou to profíci a já jsem zvyklý nechat profíky dělat, co umí. Co jsem si ale vybíral sám, byla hudba. Původně jsem ji chtěl i v podkresech, ale nakonec jsme se domluvili, že bude jen na začátku, na konci v předělech mezi v rámci kapitol. Je to jen pár akordů z dílny mých bývalých kapel, takže ladí s příběhem. Musí to být kovová muzika, aby posluchači věděli, o co jde, ale zároveň jen jemně, aby se nevyplašili.
Nejprve jste psal básnickou tvorbu, pak následovaly žánrově a hororově laděné příběhy. Jak jste přišel na detektivku?
Básnická sbírka měla základ v písňových textech, které jsem psal. Inspiroval jsem se Baudelairem, a hlavně určitou dekadencí, která k tvrdé muzice tak nějak patří. Měl jsem ale rád i knižní a filmové horory. Oproti mým starším knížkám, v nichž byly hodně fantastické zápletky, jsem se tentokrát už rozhodl držet reálných věcí, které by se mohly stát. Nadpřirozené věci, o kterých jsem psal v hororech předtím, mě už opustily. Pachatel je ale opravdu silný manipulátor, protože věřím, že takoví lidé opravdu mezi námi jsou. Žánr krimi mě zaujal, čtenáře taky baví, takže mám už v hlavě další příběh, který se bude opět odehrávat v okolí Nových Hradů a znovu se v něm objeví stejná dvojice kriminalistů a policejní psycholog z Tajemství Křišťálové hory. Pracovní název zatím zní Duševní narkomané, ale sám jsem zvědavý, jestli to nakonec ještě nezměním.
Máte při psaní vůbec čas sám číst? A posloucháte audioknihy?
Když píšu, tak romány nečtu, abych nekopíroval jazyk jiných autorů. Takže čas na čtení si najdu jen v momentě, kdy jednu knížku dopíšu a žádnou další jsem ještě nezačal. Mám rád Kinga, Gaimana a podobné horory. Kriminálku jsem snad žádnou nepřečetl. Ani audioknihy zatím neposlouchám, ale teď začnu. Zkusím si nějakou pustit v autě, slibuju!
