Před časem zasáhla Česko šokující kauza takzvané Kutnohorské sekty. Její vůdce měl svou partnerku, zubařku Magdalenu, psychicky i fyzicky týrat, znásilňovat, a nakonec přesvědčit k tomu, aby ho usmrtila. V říjnu roku 2022 spolu s další členkou sekty Irenou žena svého partnera skutečně zavraždila. Když po činu jeho tělo nezmizelo, jak jim muž před svým skonem sliboval, odešly obě ženy společně na policii. Nyní se celá kauza dostala k soudu.
O existenci společenství, pro něž se záhy ustálilo pojmenování Kutnohorská sekta, se veřejnost dozvěděla, když v říjnu 2022 dvě ženy ukončily život Richarda Šiffera na jeho žádost. Vy sám jste vypracoval posudek pro obhajobu jedné z těchto žen, paní Ireny. Jak si můžeme představit práci na takovém posudku?
Vlastně poprvé v životě mě pověřila vypracovat znalecký posudek obhajoba, nikoliv soud. Určitý objem práce mi zabralo studium některých částí spisu, které jsem měl k dispozici, studium výpovědí a znaleckých posudků z oboru psychologie a psychiatrie, dále přímo příprava znaleckého posudku včetně konzultací, což mi celkem zabralo 49 hodin práce. Přímo s obviněnou paní Irenou jsem se fyzicky nesetkal, nebyl pro to žádný důvod, spáchané činy jsem neměl za úkol nijak vyšetřovat, ale posoudit.
Bylo při práci na posudku pro vás samotného jako odborníka něco překvapující?
Jeden článek týkající se Kutnohorské sekty byl nadepsán titulkem, že jsem se s něčím takovým nikdy nesetkal, což je a není pravda. To, jak společenství kolem Richarda Šiffera fungovalo, samo o sobě překvapivé není. Mimořádné jsou ony skutky – úmrtí týraného muže v lesích u Šternberka, sebevražda, sebepoškození a nakonec zabití vůdce společenství. Důsledky jsou mimořádné, mechanismus nikoliv. Existují zde i jiná společenství, kde se vyskytuje násilí, dochází k aranžování sňatků a vůdce dává dohromady či naopak rozděluje páry, takže ani v tom nešlo o nic unikátního.
V tomuto tématu věnovanému podcastu Stoupenci autorů Víta Kubanta a Martina Štorkána mimo jiné vysvětlujete obapolně působící síly v dynamice skupiny, kdy vůdce tvoří společenství a současně skupina tvoří jeho absolutní autoritu, která je silnější než vzdělání, racionální myšlení i osobní a příbuzenské vztahy. Jsou proti působení těchto sil někteří zranitelnější než druzí a jak se případně bránit?
Sebeobranou je celková sebereflexe, abychom si uměli přiznat, jak moc toužíme někam patřit, zažívat uznání, dobré vztahy a smysluplnost, a jak daleko jsme ochotni pro uspokojení těchto potřeb zajít. Všichni jsme v tomto směru zranitelní a ochránit nás může jedině sebepoznání. Nikdo nemůžeme říci: „Mně by se to určitě nestalo.“
Jako odborníka vás média oslovují, abyste komentoval náboženské hnutí Život v srdci, které působí v centru Ohnivý drak, kde došlo vloni v září k úmrtí matky po neasistovaném porodu pro neposkytnutí lékařské pomoci. O vůdci tohoto hnutí Lukáši Stančíkovi jste psal již předloni v religionistickém čtvrtletníku Dingir. Čím se vymyká toto hnutí z jiných v Česku?
O komunitě Lukáše Stančíka, která nyní čítá asi dvacet členů, vím minimálně rok a půl. Nyní je kolem jeho osoby ohromný mediální rozruch a bylo by žádoucí, aby se v tom směru situace uklidnila. Každé podobné radikální hnutí vyjadřuje protest a vymezuje se vůči většinovému způsobu života a ateismu, zde je tento protest artikulován slovy Lukáše Stančíka velmi agresivně s mnoha nadávkami a osočeními, která směřuje na různé společenské skupiny. Tím je pro své publikum atraktivní, protože tento projev je považován za upřímnost, s níž si na nic nehraje a jedná na rovinu bez naučených vzorců jako my ostatní. Silně negativní reakce veřejnosti a médií může považovat za nepříjemné, ale ve skutečnosti je to pro něj užitečné, protože bez pozornosti médií by se mu nepodařilo oslovit statisíce lidí. Ve spojení s působností jeho YouTube kanálu je dopad jeho slovní agrese mimořádný. Když si však odmyslíme tento rétorický balast, tak opět nejde o nic nového, náboženské komunity stále vznikají a zanikají. V Česku je kolem dvou stovek skupin nových náboženských hnutí a naprostá většina z nich je nenásilná a často se rozpadají, některá z nových náboženství se etablují a získají státní registraci. Takových je u nás 44 z nich.
Jsou vůdci sekt a nových společenských hnutí vždy muži? Vykazují tyto vůdčí postavy nějaké společné charakterové rysy?
Jsou to velmi často muži, ale existují i ženy ve vůdčím postavení, jako například duchovní mistryně Ching Hai nebo duchovní vůdkyně a lékařka pocházející z Indie Šrí Mátádží Nirmalá Dévi, zakladatelka jednoho z registrovaných náboženských hnutí u nás s názvem Sahadža-jóga s třicetiletou, poněkud problematickou minulostí. Ten, kdo se stane vůdcem, nemusí být chytrý, hezký nebo výřečný, jediným společným znakem je asi vyšší míra narcisismu. Charisma takového člověka vzniká následujícím mechanismem: nejdříve vyjádří nějakou myšlenku nebo postoj, ten je přijat s obdivem a úžasem lidmi okolo něj, a to zpětně posílí vůdce, který si pomyslí: „Vždycky mi připadalo, že jsem nějak výjimečný a vyvolený.“ Tak se rodí dynamika skupiny a vůdce, kdy vůdce tvoří skupinu a skupina stejně tak tvoří vůdce a upevňuje jeho moc. V tomto procesu pak nejde o jasně rozdělené pachatele a oběti, ale o pachatele, kteří jsou rovněž i oběťmi.
Nemám žádný zájem na tom, aby tato společenství vypadala hůře nebo lépe, než jakými jsou. Mým motivem je snaha porozumět.
Můžete popsat činnost Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů, jejíž jste spoluzakladatelem?
Jsme společenství deseti až patnácti lidí, které spojuje zájem o religiozitu, a mimo jiné je naším cílem budování knihovny a archivu na evropské úrovni. Společnost jsme založili v roce 1993, dlouhá léta jsme pořádali semináře pro veřejnost a také přibližně od roku 2000 poskytujeme terapeutickou a odbornou podporu jak lidem, kteří chtějí opustit či opustili nějaké společenství, tak členům jejich rodiny. Taková konzultace je někdy jednorázová, někdy je spolupráce dlouhodobější, a principiálně představuje tři aspekty: V první řadě je třeba odradit příbuzné a známé od jakékoliv slovní agrese a přesvědčování, protože to působí kontraproduktivně a zásadní věcí je zamezit větší škodě. Naopak je důležité konstruktivně budovat vztah a blízkost. Teprve ve vztahu obnovené důvěry je pak možné vyjádřit své subjektivní osobní postoje a vyvarovat se vět typu „To je sekta!“, spíše volit slova jako: „Mně se to nezdá.“ To je jediný způsob, který pomáhá, a to ještě ne vždy, někdy jsou fungováním ve společenství vztahy s blízkými příliš narušené a není to už možné napravit.
Výzkum současných nových náboženských hnutí provádíte i přímo v terénu uvnitř těchto komunit. Cítil jste se někdy ohrožený nebo přímo v nebezpečí?
V několika případech, v počtu méně než prstů jedné ruky, jsem se bál nějakého osočení, které by mohlo vést k pronásledování mé osoby, ale nikdy se tento můj strach nepotvrdil. Snažím se být se členy těchto společenství v osobním vztahu a poznat je. Můj vztah k nim je korektní, nesnažím se je očerňovat, a v naprosté většině to oceňují. Je pravda, že někteří ve mně vidí nepřítele, ale to nesouvisí s tím, co sděluji nebo dělám, ale protože neúspěšné skupiny hledají viníka svého neúspěchu, a tím se mohu stát já, protože o nich informuji a jsem viditelný. Nemám však žádný zájem na tom, aby tato společenství vypadala hůře nebo lépe, než jakými jsou. Mým motivem je snaha porozumět a najít to, co je pro ně atraktivní, už jen pro to, že sám mám svůj náboženský život a je to pro mě inspirativní, aniž bych chtěl stát se členem těchto skupin. Jsem rád, že mohu dělat tuto práci na akademické úrovni.
