V předchozím dílu tohoto článku jsme se zabývali vychytávkami a nešvary souvisejícími s volbou interpreta, respektive vhodného hlasu nebo hlasů. Tentokrát se podíváme na mouchy a pečlivý přístup k audioknižní tvorbě z hlediska režie a postprodukce. Mimo jiného tak budeme moci opět sledovat, o kolik se práce na audioknize liší od přípravy tištěné knihy. Jak je komplexní, nesnadná, a kolik toho musejí členové audioknižního vydavatelství uhlídat. O to víc bychom chtěli vyjádřit obdiv všem, kteří se dokázali vystříhat drtivé většiny, ne-li dokonce všech dosud jmenovaných prohřešků.

+ 
Je radost poslouchat audioknihu, v níž je zřejmé, že interpret je předem do důsledku seznámen jednak s vývojem jednotlivých situací (takže může pružně měnit tempo, emoce, reflektovat blížící se hádku nebo usmíření), jednak se stavbou složitějších souvětí. Nic jej tedy nezaskočí a posluchač se rád nechá přesvědčit, že mu příběh právě teď někdo vypráví (nebo třeba přednáší spatra odborný výklad.

-
Naopak, když stavba souvětí interpreta zaskočí, může jím nesprávně zvolená intonace posluchači působit rozpaky. Uvědomí si totiž, že není sám, kdo netuší, jak souvětí skončí a cítí se do jisté míry podveden (především v případě literatury faktu). Podobné rozčarování může způsobit, když interpret pozdě zareaguje na vývoj situace popisované v románu či povídce.

+ 
Je skvělé, když se herci ve spolupráci s režisérem podaří po částech nastudovat předlohu audioknihy tak, že se pochopení jednotlivých situací nebo výkladu odstavec po odstavci, minutu po minutě odráží v charakteru četby, intonaci, barvě hlasu. Například, když herec (a následně i posluchač) vědí, že ta a ta poznámka vyjadřuje hrdinovu lítost nad popisovanou skutečností, nebo že právě nyní záměrně přehání, jelikož se jej situace osobně dotýká.

-
Je tím pádem na škodu, když se intonace a s ní spojená melodie vyprávění tvoří mechanicky bez ohledu na aktuální obsah. Četba pak více než cokoli jiného připomíná televizní zpravodajství. V něm se s hlasem sice pracuje (a mnohdy výrazně), avšak pouze ve snaze udržet pozornost, jelikož interpretace v pravém slova smyslu je ze strany hlasatele nežádoucí. S mechanickou intonací souvisí i sklon některých interpretů končit každou větu či souvětí totožným tónem (zpravidla tím nejnižším, jaký je jim přirozený), nebo při četbě posledních slov souvětí výrazně zpomalit bez ohledu na naléhavost nebo emoční zbarvení obsahu. 

-
Stejně tak není přínosné, když nálada i tempo vyprávění (při vší snaze o zachování celkové atmosféry díla) zůstávají stejné bez ohledu na aktuálně líčenou situaci. Máloco dokáže od poslechu po hodině dvou odradit tolik, jako zjištění že stejně nabroušeně či smutně líčí interpret/ka i zábavnou scénu se psem, bitku v hospodě, okopávání záhonku nebo útěk před četníky – a to jen proto, že kniha má takové a takové téma.

-
Na druhé straně může odradit i přílišná snaha o interpretaci. U audioknih určených dětem a mládeži je jistá míra přehánění žádoucí, avšak interpreti společenské prózy by neměli vycházet naproti každému emotivně zbarvenému slovu. Dojatě vyslovené „osudy“ a „naděje“ nebo podrážděně zbarvená slova jako „odporrrný“ či „otřááásl“ budí údiv a někdy i úsměv v nepatřičnou chvíli.

-
V neposlední řadě může posluchači vylétnout obočí ve chvíli, kdy replika neodpovídá přípodotku. Tedy, když například slyší interpreta autoritativně křiknout „Ale no tak!“ a poté klidným hlasem pokračovat: „šeptala mu konejšivě a hladila ho po vlasech.“ Podobně nepatřičně působí, když tón nebo výrazně změněná barva hlasu užitá v replice přechází i do přípodotku nebo zkrátka textu, který již není součástí repliky.

+ 
Leckdy posluchači orientaci v tom, kdy kdo jak co říká, pomůže cílená změna akustiky nebo efekt aplikovaný v postprodukci. To se však týká především problematiky vnitřního hlasu, našeptávání svědomí, démona, nebo jiného hlasu postrádajícího tělo (Osvícení, Mimo dosah). Nezřídka je zajímavé, docílí-li se kýženého účinku volbou dominantního zvukového kanálu. Možnosti postprodukce jsou ale široké a je skvělé, pokud se podaří vhodnou prací se zvukem upozornit posluchače, kdo a kde právě hovoří. Můžeme tak slyšet například, že postava, která je vypravěčem, se nachází v otevřeném exteriéru, v kostele nebo hovoří po telefonu (Cizinci v noci).

- 
Hlasitost záznamu by však měla být vyrovnaná v rámci stopy i v kontextu celé nahrávky. Pakliže není, stane se, že posluchač se sluchátky je na začátku nové stopy nucen rychle nahmatat ovládání a o několik úrovní hlasitost (zpravidla) ztlumit. U změn akustiky nebo replik s efektem často bojujeme s oběma případy, buď jsou příliš nahlas, nebo příliš potichu.

+ 
Stále zřídka užívanou, nicméně velice zajímavou vychytávkou je, když se podaří zakomponovat do audioknihy nebo alespoň její znělky dobový zvukový materiál (Otčina, Útěky), v němž například zaslechneme hlasy reálných osobností, o nichž kniha (mimo jiné) vypráví. Za zmínku stojí i případy, kdy je audiokniha založena na střídání nové a archivní zvukové stopy pocházející ze záznamu filmu či opery (Cesta do pravěku, série Nebojte se klasiky).

Na závěr přichází omluva všem, kteří mezi zmíněnými vychytávkami nenašli ty, které je nejvíc zaujaly. Stejně tak těm, kteří marně hledali audioknižní nešvar, na který jsou nejvíce vysazení. Zároveň bychom chtěli ještě jednou vyseknout poklonu za náročnou práci audioknižních tvůrců a s tím i za každou audioknihu, které se netýká ani jeden z dosud uvedených nedostatků. Tím spíš, pokud se ve výsledcích jejich snažení ukrývá ještě něco navíc.