◄ Zpět k minulému dílu seriálu Stephena Kinga slyšeti.

Stejně jako audioknižní TO i Řbitov zviřátek vznikl na popud filmovou adaptací oživeného zájmu o daný příběh. A v obou případech šlo o zájem burcovaný nikoli prvním filmovým zpracování, ale remakem. Řbitovu zviřátek se věnuji podrobně v samostatné recenzi. Přesto zde má význam připomenout, co posluchače během více než šestnáctihodinového poslechu čeká: Rodina doktora Louise Creeda se přestěhuje do domu poblíž silnice, kudy se vysokou rychlostí ženou nákladní vozy a cisterny. Doktor nastupuje do práce, jeho krásná žena se stará o dcerku a malého synka, dcerka se stará o kocoura a o všechny se začíná čím dál tím více starat jejich starý soused s nemocnou manželkou. Tentýž jim také ukáže, kam děti z městečka pohřbívají své domácí mazlíčky.

Vydavatelství OneHotBook, které se zasloužilo o oba Kingovy horory vydané v roce 2019, oslovilo za účelem natáčení Řbitova zviřátek hned tři herce: hlavní tělo příběhu vypráví Vasil Fridrich, v poslední třetině se k němu přidává Jan Vlasák (v pasážích zaostřených na starého souseda Juda Crandalla) a následně i Klára Suchá, když se zřetel obrátí k doktorově manželce. Kniha sice není příkladem románu s více vypravěči, avšak stejně jako v příběhu TO, i ve Řbitově zviřátek vypravěč střídá privilegované postavy, kterým se drží „za zády“. V závislosti na tom, o kterou postavu jde, pak můžeme slyšet příslušné vnitřní monology. Tentýž narativní přístup můžeme sledovat i v knižním Osvícení, kde jsou takto privilegované postavy hned čtyři.
 
Volbou tří herců pro vícehlasou četbu docílilo OneHotBook u Řbitova zviřátek příjemné pestrosti a vyprávění se stávalo tím rozmanitější, čím více se blížilo k hrozivému konci. Na druhé straně by se dalo namítnout, že hledisko vypravěče se ve skutečnosti nemění, čili by celou audioknihu bez problémů utáhl Vasil Fridrich sám. Je to tak: zatímco volbu jednohlasé četby v rámci románu o více vypravěčích, by bylo možné považovat za přečin, zde by zdánlivě ničemu neškodila. Ovšem pouze zdánlivě, jelikož v průběhu dvanácti hodin poslechu si stihneme Fridrichův charakteristický hlas i dikci natolik spojit s postavou Louise Creeda, že náhlý obrat vyprávění k jiné postavě a (tím víc) jejím verbalizovaným myšlenkám, by nás mohl nepříjemně překvapit. Těžko bychom si znovu připouštěli, že Fridrichův hlas není hlasem hlavního hrdiny ale pouze nezainteresovaného vševědoucího vypravěče. Spíše než to bychom si kladli otázku, jak to, že Louis Creed najednou ví, co si právě myslí pan Crandall? Vždyť ani není poblíž!

Tento problém však nemohl nastat v případě Osvícení. Zde se Jack Torrence na půl rok stěhuje se svou ženou Wendy a synem Dannym do prázdného horského hotelu Overlook, aby v něm působil coby zimní správce, držel se stranou problémů a pití… a aby dokončil svou divadelní hru. Mnozí posluchači příběh nejspíše znají z velice úspěšného filmového zpracování Stanleyho Kubricka s Jackem Nicholsonem v hlavní roli z roku 1980.

Struktura příběhu je zdánlivě podobná Řbitovu zviřátek, avšak vypravěč od začátku velmi svižně střídá postavy, kterým (a jejichž myšlenkám) věnuje pozornost. Nestihneme si jej tedy ztotožnit s hlavním hrdinou (dokonce může být sporné, kdo je zde tím hlavním hrdinou), a stává se tak plnohodnotným, svrchovaným pánem příběhu.

I z toho důvodu je pochopitelné, že se vydavatelství rozhodlo pro jednoho interpreta (byť nutně nemuselo). O to vynalézavěji se pustilo do koprodukční práce s vnitřními hlasy, jejich našeptáváním, práce s akustikou, ruchy a „ozvěnami“ dávno minulého života hotelu jako takového. Zkrátka OneHotBook tentokrát zašlo ještě dál než v případě předchozího Kingova hororu a mistrně zapůsobilo na posluchačovy smysly i nervy.
 
Navíc volba Petra Jeništy coby interpreta se ukázala být více než přínosná. Není pochyb o tom, že Jeništa (kterého známe už z vícehlasé četby Kingova Práva nálezce) ten příběh utáhl, že ho prožíval stejně silně, jako by jej za mrazivých nocí prožíval čtenář, kterému se román dostal do rukou poprvé. Interpretův devatenáctihodinový výkon v režii Hynka Pekárka a za doprovodu velice pestrých hudebních motivů a ruchů, je naprosto strhující, v plném významu toho slova.

Jak už jsem naznačil dříve, řada románů Stephena Kinga je příkladem toho, jak může i brakové téma posloužit kvalitnímu literárnímu dílu. Můžeme říci, že Řbitov zviřátek je brakový příběh, stejně jako společenský román. Kingovi se podařilo skloubit esenciálně americký maloměstský zombie horror s případovou eschatologií židovsko-křesťanské (ne)smrtelnosti. Osvícení je pak neméně eschatologické, avšak přímé spojení je zde pro změnu se spiritismem či paranormálními jevy v obecném smyslu – i když příčina potíží se v obou případech odvíjí od magie místa.

Může se zdát, že síla Kingova autorského génia tkví v tom, že dokáže propojit zdánlivě nepropojitelné, přesto v jeho pojetí o nic neslučitelného nejde. „Magie“ není v kontrastu s pragmatickou skutečností, ona z ní přímo vychází. Nachází své opodstatnění (Mrtvá zóna, Konec hlídky, Dýchací metoda) či přímou oporu v dobře známém světě skutečnosti a vědy. V dobře známém světě víry, jako je tomu u Řbitova zvířátek, a v neposlední řadě ve světě (para)psychologie, duševní nemoci a traumatu v Osvícení. Jak Řbitov zviřátek, tak Osvícení nám krom hrůzostrašných příběhů představují anatomii přístupů k lidské konečnosti, posmrtnému návratu nebo dokonce v jistém smyslu nevítané nesmrtelnosti v paranormálním slova smyslu.

Ohlédnutím za těmito dvěma audioknihami prozatím končíme s cyklem Stephena Kinga slyšeti. Návazat na něj budeme moci snad po čase, až se vydavatelé opět rozhodnou zvukově zpracovat některé další dílo mistra hororu.