Jaký je rozdíl mezi autorským čtením a natáčením audiálního vydání vlastního díla? Zdá se, že propastný, a to jak pro posluchače, tak pro samotného autora. Především audiokniha netrvá jen deset dvacet minut, autor ji přečte kompletně celou a ke všemu obyčejně za čtyřnásobnou dobu, než jaká je její výsledná stopáž. Jak tvorbu takzvané „autorské audioknihy“ vnímají autoři a jejich režiséři? Obyčejně se shodují na tom, že to nebyla žádná legrace.
Audiokniha čtená autorem díla u nás není ničím novým, natož aby šlo o kuriózní výstřelek v rámci audiální produkce posledních let. Svá díla načetli například Miloš Urban (
Lord Mord), Barbara Nesvadbová (
Pralinky), nebo Ladislav Zibura (
Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii aj.). Zvláštním případem pak je, když audioknihu interpretuje nikoli její autor, ale překladatel do českého jazyka – jako Jiří Žák už léta načítá romány Bernarda Miniera (
Kruh,
Mráz,
Noc aj.)
Nicméně autorská interpretace ve studiu je náročná a málokteří autoři ji zvládají.
„Třeba Ladík (Zibura) byl dříč a fakt na sobě makal, ale myslím, že nečekal, že ho budu tak mučit.“ (
Alexandra Bauerová, režisérka) Není se čemu divit. Kdo pozorně četl předchozí díly seriálu
Udělat audioknihu, má už jistě představu o tom, že zvládnout se ctí úlohu audioknižního interpreta, to není jako naučit se zacházet s novým telefonem.
„Je to hodně individuální záležitost, ale obecně je s autory mnohem větší práce, jsou-li za mikrofonem, než s herci.“ (
Jindřiška Nováková, režisérka) Už z toho důvodu se většinou odváží načítat své dílo spíše ti autoři, kteří mají bohatou hereckou zkušenost, nebo už zkrátka umí zacházet s hlasem i mikrofonem: Zdeněk Svěrák (
Strážce nádrže aj.), Aňa Geislerová (
P.S.), Ivanka Devátá (
Jak jsem se zbláznila aj.).
„Kdyby žil Jindřich Plachta, s chutí si ho obsadím k četbě Pučálkovic Aminy. Ze současných českých autorů je pak výtečnou interpretkou svých knih např. Daniela Fischerová.“ (
Olga Walló, režisérka)
Pokud ovšem autorem není ostřílený filmový, divadelní či rozhlasový herec, obyčejně začnou být režiséři velice ostražití. Jelikož může dojít i na to, že
„se režisér musí smířit s tím, že prostě jen hlídá srozumitelnost, přeřeky a zda bylo všechno přečteno.“ (
Zuzana Burianová, režisérka) A pak už z jejich společné práce nemá radost nejspíš nikdo, posluchače nevyjímaje.
„Obyčejně to bývá naprosté neštěstí, založené na neporozumění. I velmi erudovaní autoři si neuvědomují, že sice ‚umějí číst‘, ale práce ve studiu s mikrofonem je něco naprosto odlišného, je to svébytný obor a vyžaduje profesionální přípravu. Ty neústupné je třeba pozvat, aby si to vyzkoušeli. Když (ke svému překvapení) zjistí, jaká nahrávání dřina a uslyší vlastní hlas…, většinou ustoupí.“ (
Olga Walló, režisérka)
Jiná věc je, že pokud je autor k dispozici, je dobré (ne-li nutné) se s ním předem setkat, pohovořit s ním o jeho vidění, respektovat jeho názor, citlivě vnímat jeho interpretaci, neřkuli pozvat ho do studia, aby se přesvědčil, jak je jeho dílo uchopeno a jak bude prezentováno. Tento přístup mívá velice pozitivní ohlasy. Například
Pavla Horáková o natáčení audioknihy
Teorie podivnosti tvrdí:
„Tak jsem se zaposlouchala, až jsem úplně zapomněla, že to je můj vlastní text, a smála jsem se na místech, která mi připadala vtipná, jako bych to slyšela poprvé v životě.“ Podobně
Dominik Landsman vzpomíná na natáčení
Deníčku moderního fotra:
„Poslouchat něco, co jsem napsal, čtené Filipem Švarcem, je opravdu zážitek. Text tak pro mě získal nový rozměr. Respektive, já už jsem z toho textu opravdu unavený a svým způsobem ho nemůžu vystát. Filip Švarc mu ale dodal nový náboj a já ho poslouchám s chutí.“
Specifickou kategorií jsou pak audioknižní vydání knih nebo knižně vydaných blogů úspěšných blogerů a blogerek. Těmi se budeme zabývat v následujícím dílu seriálu.