Zpět

Udělat audioknihu 16: Umění číst sám sebe II

téma, , 01.10.2020
Zatímco v předchozím dílu seriálu jsme se zaměřili na autory knih, kteří se pustili do načítání vlastních děl, nyní se podíváme na to, jak se s toutéž disciplínou vypořádávají veřejně známé osobnosti, jejichž hlasy posluchači mohou znát již z dřívějška. Tento typ audioknižní produkce totiž otevírá nové otázky, především pak po emancipaci audioknižní tvorby.
Specifickou kategorií jsou pak audioknižní vydání knih nebo knižně vydaných blogů úspěšných blogerů a blogerek. Pochopitelně předpokládáme, že tito autoři většinou vědí, jak mluvit nejen na kameru, ale i na mikrofon – a dokonce se mezi nimi tu a tam najde nějaká ta herečka, např. Marie Doležalová (Kafe a cigárko) nebo Kristina Farkašová (Som mama). Řekneme si tedy: Co by si tu knihu nenačetli, vždyť mluvit umějí pěkně a ke všemu sami nejlépe vědí, jak má jejich dílo znít. Navíc je tu také přirozená poptávka: posluchači znají hlas i mluvený projev svých oblíbených osobností, tím spíš by působilo překvapení, kdyby jejich knižní počiny četl někdo jiný za ně. Jak by asi zněla kniha Karla (Kovyho) Kováře (Ovšem) v podání Filipa Švarce nebo Daniela Bambase? Případně Pravda o mém muži Haliny Pawlowské načtená Martinou Hudečkovou? Jistě ne špatně, ale nebyli by posluchači zklamáni, že se dočkali jen z poloviny toho, čeho se dočkat mohli?

A tak se tyto osobnosti ocitají pod značným tlakem, jelikož nemají možnost „vycouvat“ a zároveň jsou na ně kladeny vysoké nároky. Zapomíná se, že ani zkušení filmoví a divadelní herci to nemají jednoduché, když mají poprvé načíst něčí román (natož pak svůj), mnozí se to dokonce učí jako cokoliv jiného, protože (bez ohledu na to, jak důkladnou hereckou a hlasovou průpravu mají), tohle je náročná disciplína, která má svá specifika a oni ji nikdy předtím nedělali.
 
V devátém dílu podcastu Linka vzpomíná Karel Kovář na to, jak se potýkal s eliminací vlastních sykavek a šumlů (nezřetelnou výslovností hlásek): „Prvních pár kapitol jsem četl asi pět hodin v kuse.“ Tereza Salte (autorka blogu TerezaInOslo) v tomtéž podcastu dokonce vzpomíná, jak jí režisér šetrným tónem sdělil: „No tak herečku z vás neuděláme.“

Jak Tereza Salte, tak Karel Kovář brzy došli k názoru, že něco snese psaný text, a něco jiného mluvené slovo. Což je i není pravda. Při tvorbě většiny audioknižní produkce v Čechách jsou interpreti nuceni číst text v podobě, v níž vyšel knižně. Není možné jej jakkoli upravovat, a přesto se společnými silami daří hercům i režisérům, aby zněl přirozeně.

Nicméně právě konfrontace autora s nutností předávat své dílo ústně (uskutečňovat vyprávění v pravém slova smyslu) ukazuje, na kolik se odchýlila forma psaného vyprávění od vyprávění původního a člověku přirozenějšího. Což vzbuzuje otázky: Zaprvé, není záhodno, aby si autoři zkoušeli své knihy číst nahlas a vyvarovali se tak například realitě vzdálených, nepřirozených větných konstrukcí? Spisovatelka Pavla Horáková například tvrdí: „Proklínám se u textů, které čtu do rozhlasu, a říkám si, co jsem to sama sobě způsobila (…).“ (Pavla Horáková) Sám Karel Kovář vzpomíná: „Cítil jsem, že jsem tu knihu mohl napsat jinak.“ (Karel Kovář) Zadruhé, bylo by možné nechat autory psát, jak dokážou, ale naopak umožnit audioknižnímu vydání jistou míru emancipace, která by znamenala odchýlení od psané podoby díla (tím spíš, máme-li možnost komunikovat s autorem)?

Toto se už v některých případech skutečně děje, avšak většinou jen tehdy, když je sám autor v pozici interpreta konfrontován s tím, jak nesnadno se jeho text interpretuje. Vzpomeňme například audioknižně vydaný blog Autismus & Chardonnay, kde autora (Martina Selnera) ve studiu zastupuje David Novotný, a kde došlo jen k neznatelným redakčním zásahům, byť by si scénář jistě zasloužil mnohem výraznější.

Naopak v případě práce na audioknihách Ovšem Karla Kováře i Šlehačkových oblak Terezy Salte probíhaly pravidelné schůzky s režiséry, na nichž autoři na každou nahrávací frekvenci dopředu upravovali text scénáře tak, aby se více přiblížil (jejich) mluvenému projevu – a byl tak pro ně jednodušší na interpretaci.

Na jedné straně lze tedy říct, že je rozhodně snazší nahrávat audioknihu s autorem, který je zkušeným hercem, na straně druhé vede fenomén interpretace nehereckým autorem k zajímavé tematizaci autorství díla a proměny díla vzhledem k médiu. Jinak řečeno, není nad to, když se tu a tam zacelí ona průrva mezi autorem a tvůrci audioknižního vydání. Čím více se totiž práce na audioknize blíží obousměrnému procesu, jakým je příprava (prvního) vydání knižního, tím lépe pro výsledné dílo i posluchače.