Zatímco v předchozím dílu seriálu jsme se zaměřili na autory knih, kteří se pustili do načítání vlastních děl, nyní se podíváme na to, jak se s toutéž disciplínou vypořádávají veřejně známé osobnosti, jejichž hlasy posluchači mohou znát již z dřívějška. Tento typ audioknižní produkce totiž otevírá nové otázky, především pak po emancipaci audioknižní tvorby.
Specifickou kategorií jsou pak audioknižní vydání knih nebo knižně vydaných blogů úspěšných blogerů a blogerek. Pochopitelně předpokládáme, že tito autoři většinou vědí, jak mluvit nejen na kameru, ale i na mikrofon – a dokonce se mezi nimi tu a tam najde nějaká ta herečka, např. Marie Doležalová (
Kafe a cigárko) nebo Kristina Farkašová (
Som mama). Řekneme si tedy: Co by si tu knihu nenačetli, vždyť mluvit umějí pěkně a ke všemu sami nejlépe vědí, jak má jejich dílo znít. Navíc je tu také
přirozená poptávka: posluchači znají hlas i mluvený projev svých oblíbených osobností, tím spíš by působilo překvapení, kdyby jejich knižní počiny četl někdo jiný za ně. Jak by asi zněla kniha Karla (Kovyho) Kováře (
Ovšem) v podání Filipa Švarce nebo Daniela Bambase? Případně
Pravda o mém muži Haliny Pawlowské načtená Martinou Hudečkovou? Jistě ne špatně, ale nebyli by posluchači zklamáni, že se dočkali jen z poloviny toho, čeho se dočkat mohli?
A tak se tyto osobnosti ocitají pod značným tlakem, jelikož nemají možnost
„vycouvat“ a zároveň jsou na ně kladeny vysoké nároky. Zapomíná se, že ani zkušení filmoví a divadelní herci to nemají jednoduché, když mají poprvé načíst něčí román (natož pak svůj), mnozí se to dokonce učí jako cokoliv jiného, protože (bez ohledu na to, jak důkladnou hereckou a hlasovou průpravu mají), tohle je náročná disciplína, která má svá specifika a oni ji
nikdy předtím nedělali.
V devátém dílu podcastu
Linka vzpomíná
Karel Kovář na to, jak se potýkal s eliminací vlastních sykavek a šumlů (nezřetelnou výslovností hlásek):
„Prvních pár kapitol jsem četl asi pět hodin v kuse.“ Tereza Salte (autorka blogu
TerezaInOslo) v tomtéž podcastu dokonce vzpomíná, jak jí režisér šetrným tónem sdělil:
„No tak herečku z vás neuděláme.“
Jak Tereza Salte, tak Karel Kovář brzy došli k názoru, že něco snese psaný text, a něco jiného mluvené slovo. Což je i není pravda. Při tvorbě většiny audioknižní produkce v Čechách jsou interpreti nuceni číst
text v podobě, v níž vyšel knižně. Není možné jej jakkoli upravovat, a přesto se společnými silami daří hercům i režisérům, aby zněl přirozeně.
Nicméně právě konfrontace autora s nutností předávat své dílo ústně (uskutečňovat vyprávění v pravém slova smyslu) ukazuje, na kolik se odchýlila forma psaného vyprávění od vyprávění
původního a člověku přirozenějšího. Což vzbuzuje otázky: Zaprvé, není záhodno, aby si autoři zkoušeli své knihy číst nahlas a vyvarovali se tak například realitě vzdálených, nepřirozených větných konstrukcí? Spisovatelka Pavla Horáková například tvrdí:
„Proklínám se u textů, které čtu do rozhlasu, a říkám si, co jsem to sama sobě způsobila (…).“ (
Pavla Horáková) Sám Karel Kovář vzpomíná:
„Cítil jsem, že jsem tu knihu mohl napsat jinak.“ (
Karel Kovář) Zadruhé, bylo by možné nechat autory psát, jak dokážou, ale naopak umožnit audioknižnímu vydání jistou míru emancipace, která by znamenala odchýlení od psané podoby díla (tím spíš, máme-li možnost komunikovat s autorem)?
Toto se už v některých případech skutečně děje, avšak většinou jen tehdy, když je sám autor v pozici interpreta konfrontován s tím, jak nesnadno se jeho text interpretuje. Vzpomeňme například audioknižně vydaný blog
Autismus & Chardonnay, kde autora (Martina Selnera) ve studiu zastupuje David Novotný, a kde došlo jen k neznatelným redakčním zásahům, byť by si scénář jistě zasloužil mnohem výraznější.
Naopak v případě práce na audioknihách
Ovšem Karla Kováře i
Šlehačkových oblak Terezy Salte probíhaly pravidelné schůzky s režiséry, na nichž autoři na každou nahrávací frekvenci dopředu
upravovali text scénáře tak, aby se více přiblížil (jejich) mluvenému projevu – a byl tak pro ně jednodušší na interpretaci.
Na jedné straně lze tedy říct, že je rozhodně snazší nahrávat audioknihu s autorem, který je zkušeným hercem, na straně druhé vede fenomén interpretace nehereckým autorem k zajímavé tematizaci autorství díla a
proměny díla vzhledem k médiu. Jinak řečeno, není nad to, když se tu a tam zacelí ona průrva mezi autorem a tvůrci audioknižního vydání. Čím více se totiž práce na audioknize blíží obousměrnému procesu, jakým je příprava (prvního) vydání knižního, tím lépe pro výsledné dílo i posluchače.