Zpět

Udělat audioknihu 17: Umění číst dětem i dospělým I

téma, , 15.10.2020
Neměli bychom zapomínat, že značné procento posluchačů mluveného slova tvoří děti. Stejně tak bychom ale neměli zapomínat, že audioknihy pro děti nezřídka poslouchají i dospělí. Pakliže zaujmout dětského posluchače a udržet jeho pozornost je umění, o to větší výzvou je natočit takovou audioknihu pro děti, kterou si s potomky rád vyslechne i jejich rodič nebo prarodič – a to dokonce opakovaně.
Děti milují příběhy a rády je poslouchají. Rozvíjí tak svůj jazyk, představivost, učí se a poznávají. „Mluvené slovo má obrovský půvab, protože vyžaduje vaši fantazii. U televizního seriálu máte všechno naservírované i s obrázky, kdežto tady si ten svůj soukromý film promítáte v hlavě.“ (Jan Kanyza, filmový a divadelní herec) Celé generace vzpomínají, že svého času doma poslouchaly pohádky z rozhlasu, z magnetofonových kazet nebo gramofonových desek. Poslech příběhů tak byl nedílnou součástí jejich dětství – a mnohdy zájem o něj přetrval. „Na rádiu jsem vyrostl, protože naši nechtěli, abychom měli televizi. Někdy se mi stane, že poslouchám rádio a zůstanu sedět v autě o čtvrthodinky déle, abych si ten pořad doposlechl.“ (David Matásek, filmový a divadelní herec). Dnes už některé děti poslouchají příběhy za pomoci chytrých telefonů, což ovšem na situaci prakticky nic nemění.
 
Než si však položíme otázku, jak se točí audiokniha pro děti – taková audiokniha, při jejímž sdíleném poslechu nebudou mít dospělí nutkání uvažovat, jak by mohla „nedopatřením“ zmizet ze zemského povrchu, měli bychom si položit otázky: Co pro děti znamená poslech? Jakou úlohu sehrává při rozvoji čtenářství? Neodvádí pozornost od čtení? A v neposlední řadě: Proč by s nimi měl poslouchat někdo další?

„Nemyslím si, že poslech může děti (ostatně i dospěláky) odvádět od čtení samotného. Dokonce jsem tak smělá, že si myslím, že to funguje právě naopak. Ale i kdyby tomu tak nakrásně bylo, poslech má moc přiblížit knihu posluchači, vytvářet jeho vztah k literatuře a mluvenému slovu obecně. A to rozhodně není málo.“ (Jitka Škápíková, režisérka).

V tomto směru může zřejmě poslech zastupovat úlohu nejen čtení, ale dokonce důkladného čtení. Totiž: „Poslech působí do určité míry proti nedbalému čtení – přeskakování pasáží a ,listování‘ je při něm složitější.“ (Klára Smolíková, audioknižní recenzentka) Vyžaduje větší odpovědnost k dílu. K tomu přidejme, že prožitek z audioknihy může být stejný jako z knihy. Mnohdy dokonce větší, jelikož čtenář mívá tendenci při čtení polevovat v interpretaci a pouze konzumuje. „Když si ,jenom‘ čtu, textem kolikrát letím a čtu si volně, vidím děj jako film, který točím pro sebe, a klidně bezděky přeskakuji odstavce, kdežto u rozhlasové četby musím být u příběhu více s autorem.“ (Petr Čtvrtníček, filmový a divadelní herec)

Což samozřejmě neznamená, že při poslechu nelze polevit v pozornosti. Nicméně poslech nás nutí akceptovat jednotlivé myšlenky a po sobě jdoucí slova tak, jak v díle leží. Vede nás tudíž k intenzivnější konfrontaci s dílem a autorem zvolenou posloupností. Což platí bez ohledu na to, jakého věku je posluchač.

Čtení je schopnost intelektuálního zpracování textu a zároveň pochopení literárního nebo informačního obsahu. Totéž znamená i poslech, avšak bez nutnosti převádět text (byť v duchu) na mluvené slovo. Z hlediska konzumace je tedy poslech snazší, což pocítí především velice mladí konzumenti – proto se jim také léta předčítalo.

Odpůrci poslechu ze záznamu tvrdí, že při klasickém předčítání jde o společné trávení času a fyzický kontakt. Pokud dítě něčemu nerozumí, může se ihned zeptat. Na druhé straně nic nikomu nebrání ve společném poslechu. „Já teď nejvíc poslouchám dětské audioknihy, protože mám dvě děti, které je při přejezdech autem vhodné trochu zaměstnat, a audioknihy jsou podle mě nejlepší způsob. Takže pouštíme Povídání o pejskovi a kočičce nebo Pipi Dlouhou Punčochu a často mnohokrát dokola…“ (Klára Suchá, divadelní herečka a moderátorka pořadu Zprávičky na ČT:D)
Navíc: „Předpokládám, že pořídím-li dítěti audioknihu, chci si ji sama poslechnout. Přece své ratolesti nepředhodím něco, co ani mně samotné nestojí za pozornost! Dospělí přece milují pohádky a rádi se s dětskými příběhy vracejí do svého dětství.“ (Jitka Škápíková, režisérka)

Výběr audioknih pro děti je v české produkci velice obstojný. Ať už se jedná o klasické pohádky, nebo díla soudobých českých i zahraničních autorů (Strašidýlko Stráša Aleny Mornštajnové, H2O a tajná vodní mise Petra Stančíka nebo Tobiáš Lolness od de Fombella). Záleží už jen na výběru titulu a hlasu interpreta.

Takže bude-li se dospělým líbit audiokniha, pak k ní mohou přivést i své potomky. „Nakolik pak bude poslech společným zážitkem, který budou moci děti i rodiče rozvíjet třeba při dalším hraní či tvoření, zda si budou dospěláci s dětmi o slyšeném povídat, anebo jestli použijí audioknihu jako šidítko, jako prostředek k tomu, aby si děti narvaly na uši sluchátka a daly aspoň chvíli pokoj... to už je úplně téma.“ (Jitka Škápíková, režisérka)

Avšak samotný výběr titulu, který stojí rodiči za pozornost – a u něž předpokládá, že měl stát za pozornost i potomkovi – to je jen polovina cesty. V následujících dílech seriálu Udělat audioknihu se podíváme na kloub tomu, jak přivést děti k poslechu a jak si audiokniha dokáže udržet dětskou pozornost.