Zpět

Udělat audioknihu 9: Umění být vypravěčem i postavou II

téma, , 06.08.2020
V českém prostředí se setkáme se dvěma přístupy k obsazení vypravěče. A oběma se nyní budeme zabývat, jelikož se odvíjejí od režijního záměru a zároveň se významným způsobem podílejí na výsledném vyznění audioknižního díla.
Prvním je snaha zvolit pro četbu audioknihy takového interpreta, který by byl schopen věrně přiblížit myšlenky a promluvy hlavního hrdiny. Z toho důvodu kupříkladu případy komisaře Maigreta čte Jan Vlasák, který je schopen zprostředkovat charakter vyšetřovatele a jeho úvahy způsobem, díky němuž za svůj interpretační přínos obdržel cenu Nejlepší interpret v Audioknize roku 2019. Již dříve však získal cenu za interpretaci Backmanova Muže jménem Ove. „Někdy jsem se až smál, jak je mi Ove podobný. Samozřejmě ne úplně ve všem, ale rozumím třeba tomu věčnému brblání a remcání. Nebo ta jeho akurátnost; i já potřebuji mít věci na stole srovnané do pravých úhlů a nesnáším, když jsou rozházené.“ (Jan Vlasák)

Kolize do jisté míry nastává ve chvíli, kdy předlohu napsal muž, přesto hlavní postavou je žena – a obráceně. Už jsme si zvykli, že detektivní případy z pera Agathy Christie, které řeší Hercule Poirot, čte Pavel Nový, Ladislav Lakomý, Lukáš Hlavica nebo třeba Ladislav Frej (záměrně nemluvím o těch kriminálních případech, které podává vypravěč-svědek Arthur Hastings v interpretaci Jaromíra Meduny nebo Aleše Procházky). Výjimku tvoří snad jedině Schůzka se smrtí v podání Růženy Merunkové. Na druhé straně pak stojí například Rosemary má děťátko Iry Levina v interpretaci Pavly Beretové.
 
Dle tohoto pravidla má zkrátka přednost pohlaví hlavní postavy před pohlavím autora. „Je to úzus, který je třeba zkoumat a prověřovat. Na můj vkus se dramaturgie těchto nepsaných pravidel, že je třeba hledat interpreta shodného gendrem i věkem s postavou, drží často až moc. (…) Doufám, že se nám podaří tyto zažité představy pravidelně nabourávat.“ (Zuzana Burianová, režisérka)

Naproti tomu existuje přístup, který naopak upřednostňuje pohlaví autora/autorky (jako v případě již zmíněné Schůzky se smrtí nebo Jonassonovy Analfabetky, která uměla počítat v podání Martina Stránského). Takové řešení volí režiséři, kteří jsou názoru, že primární je zachovat spojení mezi „kdo příběh píše“ s „jak se příběh vypráví“. Jinak řečeno, přikládají význam tomu, o čem byla řeč dříve, a sice, že vyprávění ve třetí osobě se pojetím blíží vyprávění autorova alterega a s tím se pojí i svébytný styl a tvorba významů. „Autorka uvažuje trochu jinak než autor. Vnímání sexuální identity je v nás velmi hluboké a podvědomé. Je to základní pravidlo, které velmi radím dodržovat. Ale z každého pravidla jistě existuje výjimka – jen musí být odůvodněná specifickým charakterem díla, ne svévolí režiséra.“ (Olga Walló, režisérka)

Pochopitelně se pohlavím autora (prakticky bez výjimky) řídí audioknižní vydání literatury faktu, kde přestáváme mluvit o vypravěči, jelikož jde veskrze o výklad (Proč spíme, Společnost nevolnosti, Před-svědčování, Stručná historie času aj.). Tedy to, co slyšíme, máme považovat za názor autora, proto i hlas interpreta respektuje autorovo pohlaví.

V rámci beletrie je však někdy velice obtížné najít ideální řešení, zvláště pokud dojde k výše popsané kolizi. Totiž každý z popsaných přístupů se opírá o pádné argumenty.

Chtělo by se říct například, že interpret se musí vyrovnat s už tak dost velkým množstvím postav opačného pohlaví – proč by měl tedy ještě ke všemu stát na opačném břehu než stojí hlavní hrdina/hrdinka? Zároveň je tu ale riziko, že interpret opačného pohlaví, než je autor/ka sklouzne k postoji a následně interpretaci ne zcela slučitelné s myšlenkou díla a tónem vyprávění (leckdy určeným právě sexuální identitou tvůrce).

Zcela zvlášť pak stojí velice početná skupina próz, které sledují příběh z hlediska více postav, aniž by některá z nich byla hlavní nebo dokonce vypravěčem. Tam pak stojí tvůrci audioknihy před otázkou, zda zvolit či nezvolit cestu vícehlasé četby. Pro jednoho herce je totiž nesnadné interpretovat všechny části takové knihy (včetně vnitřních monologů jednotlivých hrdinů) a posluchač obyčejně ocení pestrost a přehlednost způsobenou vícehlasou četbou. Nejde však o nevyhnutelné řešení.

Na jedné straně tak stojí sedm herců vícehlasé audioknihy Stephena Kinga TO: zde se pohlaví šesti interpretů řídí pohlavím postav, na něž je právě brán zřetel. Sedmý je pak hlas nestranného vypravěče zastoupeného Pavlem Soukupem, který interpretuje všechny pasáže, které nesledují osud některého ze stěžejních protagonistů. Tento sedmý hlas tedy respektuje pohlaví autora.

Na straně druhé je pak například Potichu, Osvícení nebo Psycho Roberta Blocha, kde se Kajetán Písařovic pod režijním vedením Michala Bureše postaral o výrazné rozlišení hledisek vyprávění: „Obtížnost byla v tom, že v tomhle pojetí jde prakticky o vícehlasou četbu. (…) V příběhu se totiž vyskytují čtyři zásadní, odlišné figury a každá z nich vždycky odvypráví svůj pohled na danou situaci.“ (Kajetán Písařovic) Toto řešení se ukázalo jako velice kompaktní a přínosné, jelikož jde o audioknihu ani ne pět hodin dlouhou a hlediska některých postav se již po čase nevracejí.

Ze všeho nejdůležitější je zkrátka vždy vyjít vstříc dílu a jeho myšlence. Pokaždé znovu – případ od případu – zhodnotit, který z přístupů zvolit, abychom to posluchačům i interpretům nedělali zbytečně těžké, a aby dílo nedošlo k újmě; bez ohledu na to, co je či není zvykem, nebo co je výhodnější z komerčního hlediska.

Tím, jak se liší interpretace vyprávění v první a ve třetí osobě se  budeme zabývat v následujícím dílu tohoto článku.