To, jak vypadají knižní vydání, se v posledních dvaceti letech nijak dramaticky nezměnilo, snad až na trendy související s tvorbou knižních obálek. Pokud jde ale o audioknihy, je situace úplně jiná. Ty za poslední dvě dekády urazily velkou cestu, jejich posluchačská základna rostla v násobcích a spolu s tím, jak s lety posluchači získávali na zkušenostech, rostla i jejich náročnost. To přirozeně klade větší požadavky na tvůrce a pozornost, kterou věnují tomu kterému vydání. Jak rozmanitá může být škála režijních i interpretačních přístupů k dílu jednoho autora si můžeme ukázat na příkladu audioknižních vydání Michaely Klevisové, která se dočkala již devíti zvukem vydaných románů a nemála natočených povídek.
O ženách převážně jen ženy
Prózy Michaely Klevisové se vyznačují velkým množstvím psychologicky propracovaných ženských postav, zvláštní dusnou atmosférou a neméně také charakteristickými lokalitami zahrnujícími přírodu, chaty, chalupy, statky i odlehlé penziony. Nicméně právě onen výrazný ženský element ve vyprávění hraje nejspíš roli v tom, proč se příběhy Michaely Klevisové dočkaly tolika interpretací ženským hlasem a jenom dvou interpretací hlasem mužským.
U čtenářů se těší největší oblibě její řada s vyšetřovatelem Josefem Bergmanem, jemuž zdatně sekunduje o generaci mladší Sylvie Sedláková. Tato série audioknižně nevycházela v chronologickém pořadí a není tomu tak dávno, co byla (do jisté míry zpětně) zkompletována i v rámci zvukových vydání. Všechny tyto romány však vyšly čistě v ženské interpretaci. O nich však více podzěji. Vedle nich Klevisová publikovala i jiné knihy, bohužel audioknižního vydání se z nich dočkal pouze Prokletý kraj, a to v interpretaci Petry Špalkové (Voxi, 2022).
Krátké prózy a hledání ideálního hlasu
Nutno říct, že natáčení četby krátkých próz má jednu nespornou výhodu, a to, že se díla jednoho autora dostanou do rukou rozmanitému množství režisérů a interpretů. Jinak řečeno, celé osmileté období (od spisovatelčiny audioknižní premiéry v roce 2016) se nese ve znamení hledání ideálního hlasu – ve smyslu ideálního interpretačního přístupu, který by se nejlépe potkával s jejím vypravěčským stylem.
S kratšími prózami Michaely Klevisové se můžeme setkat hned na dvou frontách. Jednak v audioknižní tvorbě, jednak v rozhlasové. V roce 2020 měla na stanici Český rozhlas Dvojka premiéru její próza Čekání na kocoura v rámci čtrnáctidílného pořadu Pokračování za chvilku. Klevisová zde vypráví o vztazích takzvaných „kočkařů“. Zde se také nejspíš poprvé setkává její autorský styl s interpretací Jany Strykové, její současné dvorní interpretky. Naproti tomu stojí povídka Kocour školníkem, vydaná v roce 2016 v knize s názvem Štěstí je zadarmo a odvysílaná na vlnách ČRo Plzeň na podzim téhož roku v režii Jakuba Doubravy a interpretaci Kamily Šmejkalové.
Od léta 2021 můžeme na webu Českého rozhlasu poslouchat kolekci děsivých povídek od autorů, kteří se tematicky věnovali tajemným místům České republiky. Povídku Michaely Klevisové Cizí dům tak v rámci cyklu Strašidelné léto na Dvojce čte v režii Martiny Schlegelové Dana Verzichová. Nakonec je tu próza Není na co čekat, kterou rozhlas natočil v roce 2022 v režii Lukáše Kopeckého a interpretaci Marka Huráka, prvního mužského interpreta příběhů Michaely Klevisové. Vysílána byla v rámci projektu Báječné léto ve dvou a na podzim znovu v cyklu Čtení na neděli.
Povídky psané původně pro tištěné médium, převážně knižní tematické antologie se však také dočkaly svého zvuku a to díky audioknižním vydáním. Kratší prózy Michaely Klevisové se tak vyjímají mezi takovými jmény jako Kateřina Tučková, Miloš Urban, Petr Šabach nebo Alena Mornštajnová. Úplně první autorčina audioknižně vydaná povídka nesla název Lepší život a vyšla v tematické antologii Praha NOIR. Ta se v roce 2016 dočkala svého audioknižního vydání a vůbec poprvé – a do roku 2022 také naposledy – byla er–forma Michaely Klevisové interpretována v komerční audioknize mužským hlasem. Pro OneHotBook ji totiž svého času načetl Jan Vondráček.
Některé z tematických souborů připravilo nakladatelství Listen a později je vydal zvukem Témbr. Stojí za zmínku, že svazky Jestli vůbec někdy (2022), kde se četby autorčiny povídky zhostila Alžběta Stanková, Co se stane dál (2022), v níž Stankovou vystřídala Jitka Ježková, a Veselé Vánoce, Terezko (2023), kdy se do hry opět vrací Jana Stryková, nesou název právě podle povídek Michaely Klevisové. Stryková pak načítá i zatím poslední v Témbru vydanou povídku Mimo plán ze souboru I minuta bez tebe je dlouhá (2024).
Slyšet jsme mohli Klevisovou ale i v charitativním svazku s příznačným názvem Povídky, které pomáhají (Témbr 2022), konkrétně její povídku Na hraně slunce a stínu v interpretaci Barbary Nesvatbové. Zde ale nelze úplně hovořit o nějaké snaze naladit se na jednotlivé vypravěčské naturely, proto tento počin lze z „hledání ideálního hlasu“ směle vynechat.
Detektivky ze série
Že šlo o krok správným směrem potvrzuje i fakt, že následující audioknihu Zlodějka příběhů, díky které si po letech konečně můžeme poslechnout dlouho opomíjený druhý díl, čte opět a jedině Stryková (brzy nato pak Voxi v téže interpretaci z kraje roku 2024 vydává i poslední chybějící třetí díl Dům na samotě).
Velký zlom
Změnil se ale i přístup k tomu, jak bude Voxi Klevisovou vydávat. Do té doby se totiž držela tatáž laťka a tedy tentýž přístup, který byl více či méně vyhovující v roce 2016, kdy vznikla první audiokniha Ostrov šedých mnichů. O osm let později bylo však na čase srovnat krok s dobou, audioknižním vývojem a posluchačským očekáváním. Například jsme s Vraním okem mohli zaznamenat iniciativní a invenční práci se zvukem, hudbou, ruchy a celkově audiokniha působila dojmem, že na ní bylo odvedeno mnoho poctivé práce. Ostatně i proto ji vydavatelství přihlásilo do klání o ceny Audiokniha roku.
Zbytečné kontemplování si však můžeme nechat od cesty, jelikož nová éra, kdy se Voxi pustilo do budování nové poctivé tváře audioknih jedné z nejprodávanějších českých autorek, nejspíš neměla mít dlouhého trvání. Totiž ještě na sklonku roku 2023 se Voxi vrací k vydání v pořadí druhého románu Klevisové a zjara následujícího roku pak i toho třetího, čili posledního zbývajícího. Opakované nadšení, jaké jsme mohli pocítit při poslechu Vraního oka se ale tentokrát nekoná. Strykovou i v románu Zlodějka příběhů (2023) posloucháme se zájmem, nicméně posluchačský zážitek neustále ruší náhlé změny akustiky, nepříliš obratné střihy, zanechávající dlouhá tichá místa, a ze všeho nejvíc pak ruší špatně přečtená a nikdy neopravená slova. A další srovnání. V předchozí audioknize Vraní oko výsledný dojem umocňuje pestrá paleta hudebních motivů a ruchů v podobě ptačích hlasů. Při poslechu Zlodějky příběhů na nic z toho nenarazíme, přičemž hudbu zastupuje vlastně pouze jeden motiv, v případě potřeby vykrácený na pouhý úvodní akord. Z hlediska vývoje audioknižních vydání jedné autorky jde tedy zcela zjevně krok zpátky.