Tím, že zvuková podoba nepředkládá adresátovi jen textový zápis ale znovu-oživené vyprávění, museli se audioknižní tvůrci ponořit hluboko do Orwellova stylu a studovat charaktery hrdinů, především pak charakter vypravěče, který Winstonův příběh vypráví ve třetí osobě.
„Byl jasný, studený dubnový den a hodiny odbíjely třináctou. Winston Smith, s bradou přitisknutou k hrudi, aby unikl protivnému větru, rychle proklouzl skleněnými dveřmi věžáku na Sídlišti vítězství. Ne však dost rychle, aby zabránil zvířenému písku a prachu vniknout dovnitř.“ Těmito větami Orwellův slavný antiutopický román začíná. A už zde můžeme pozorovat rozdíly jednotlivých přístupů – či přinejmenším první známky odlišností.
Ani Hlavničkova dramatizace z roku 1991 v režii Karla Weinlicha tato ikonická slova nevynechává, pouze je staví až za zprávu o plnění tříletky a několik hesel, stěžejních pro toto dílo (Velký bratr tě sleduje, Válka je mír atd…) Hlas vypravěče je zde hlasem Luďka Munzara, který s jakousi nelíčenou upřímností a civilností (v záměrném kontrastu k pompě velkolepých hesel) elegantně ponoří posluchače do matérie příběhu. Jenže hlas vypravěče se zde přirozeně pouze podílí na výsledné interpretaci. S nápadem zdramatizovat román 1984 přišel dramaturg Josef Hlavnička už v roce 1989. Porevoluční nálada počátku 90. let se tak do tvorby promítla v mnoha směrech. „Když jsem to po dlouhé době poslouchal, okamžitě na mě dýchla neskonalá atmosféra, která v té době byla,“ svěřil se později režisér Karel Weinlich a dodal, že nebyl nikdo, kdo by nabídku účinkovat v tomto projektu odmítl.
Tato více než pětihodinová dramatizace používá zkratku za pomoci zpravodajství, skandování davu, případně vykřikování hesel. Co se ale příběhu týče, drží se ho scénu za scénou. Dokonce některé scény, které lze v knize tušit jen mezi řádky (jako tu, kde si Winston kupuje svůj deník) účinně rekonstruuje. Nahrávka včetně hudby Petra Mandela, monumentálních budovatelských motivů a zpěvů, může působit na dnešního posluchače jako „retro“. Každopádně ale můžeme říci, že tato interpretace (2011 vydaná Radioservisem) nabízí velice osobní přístup k nepěknému osudu hrdiny v nepříznivé době.
O něco dokumentárnější je důstojná interpretace Pavla Novotného v režii Igora Froňka v nezkrácené jednohlasé četbě od Levných knih. Zde může při troše fantazie posluchač nabýt dojmu, že tatáž vážnost v kombinaci s hutným nízko posazeným hlasem by stejně tak posloužila televiznímu dokumentu. Tento dojem podporuje i použitá hudba: krátké dunivé hudební plochy koketující s temným ambientem, elektronika, šum syntetizátoru, to všechno připomíná filmové sci-fi osmdesátých let.
Četba jako taková je svižná a Pavel Novotný umí znít vážně i poeticky zároveň, připravený soucítit s tím, který trpí. Výsledná interpretace nejspíš přesně odráží záměr: působí nepolevujícím dojem závažnosti, znepokojení a tíže – až úzkosti, kterou si posluchač po léta pamatuje a jen tak se do opakovaného poslechu nepustí. Tento přístup z vydání Levných knih bychom mohli shrnout jako seriózní komentář k dokumentu o tématech, o nichž není radno žertovat.
Následující vydavatelé se museli rozhodnout, kterou cestou jít. Cestou osobního příběhu? Dokumentu? Nadhledu? Bylo třeba si znovu položit otázky: Kdo, ve které době, z jakých pohnutek a za jakým účelem onen příběh o Winstonovi vypráví? A také: Jak se vypravěč k událostem příběhu staví?
Jedním z vydavatelství, která přišla se svým vydáním Orwellova 1984 na počátku roku 2021, bylo Tympanum. Připravilo nezkrácenou jednohlasou četbu v režii Vojtěcha Machálka a Jana Koukala. Hudební složka je zde velmi decentní, přesto neopomíná dávat najevo, že máme co do činění se sci-fi literaturou. Uslyšíme elektronické smyčky, hang drum, rytmické echo i minimalistické piano.
Interpretace se ujal Vasil Fridrich, který do četby vnesl něco z toho, co dal audioknihám jako Z Izrastiny s láskou nebo Totální rauš: drogy ve třetí říši. Tento přístup je taktéž dokumentární, ale nepodobá se komentáři televizního dokumentu. Je spíše zpravodajstvím z terénu, které posluchačstvu to důležité sděluje na bázi osobitého příběhu. Což je přesně ten přístup, který při psaní 1984 volil i Orwell. Ve vydání od Tympana vypravěče představuje dobrodružně založený reportér, který nám předává Winstonův příběh, jelikož ten mluví za vše. Už z prvních vět si odnášíme příjemný dojem, že jsme spolu s vypravěčem vykročili někam, kde se určitě bude něco dít. Tento Fridrichův vypravěč má cit a umí si povzdechnout, když přijde na něco, co si povzdech zaslouží. Většinu času však nestranně nechává, aby si posluchač utvořil o jím zprostředkovaném světě vlastní názor a sám si došel k poznání, v čem tví hrůza toho světa.
Lze předpokládat, že tento benevolentní přístup usnadňuje recepci díla tím, že nechává to stěžejní, totiž pocity z vyvozených závěrů, vybujet nikoli v přednesu vypravěče ale až v mysli posluchače. Interpretace tedy není návodná, čím se zároveň stává jaksi opravdovější. I život v totalitním režimu se minutu za minutou neodehrává ve stejně hutném oparu tíže a zmaru. Vyvolávání této představy by dokonce bylo v přímém rozporu s tím, jaké memento román 1984 přináší: totiž, že je leckdy bohužel příliš snadné si zvyknout a považovat nesvobodný svět za jediný možný.
Ještě dál pak ve zprostředkování pohledu na svět Oceánie a Angsoc očima účastníka událostí zachází vydání od OneHotBook. Tomu, stejně jako vydáním od AudioStory a Publixing, se budeme věnovat v dalším dílu článku.
