◄ Zpět k minulému dílu seriálu Stephena Kinga slyšeti.
Pochopitelně stála před nelehkou volbou: utáhne tuto sérii pouhý jeden interpret? A nebyl by posluchač změnou interpreta s každým novým dílem nepříjemně překvapen? Nakonec se rozhodla to risknout a vsadila na dabéra a herce Libora Terše… a nikoho dalšího. Ještě v témže roce pak v nezkrácené podobě vypustila (pod vydavatelskou značkou Bookmedia) první dva díly Lindou Bartoškovou přeložené Temné věže, čili první české svazky díla Stephena Kinga „osvobozené od nosiče“ v režii Miloše Vrány. Díly Pistolník a Tři vyvolení představovaly 22 z celkových 150 hodin poslechu.
Temná věž je, dá se říci, umně a imaginativně psaná próza. Představuje do značné míry originální fiktivní svět, který má svá pravidla, historii, magii atd., a který zároveň kloubí již dobře známou žánrovou dvojici fantastiky a westernu. Na druhé straně lze konstatovat, že oproti jiným Kingovým knihám, jež jsou (jakkoli to vzhledem k žánru může znít paradoxně) více ukotveny v realitě, vyznívá Temná věž poněkud mnohomluvně. V porovnání se (z hlediska objemu třetinovým) TO, jež je knihou dotýkající se americké historie, kultury, otázek dětství, morálky, víry atd., se Temná věž zdá být podivuhodně nenaplněná a repetitivní. Což, podotýkám, nemusí posluchačům vadit, pokud hledají oddych, a spíš než cokoli jiného je zajímá onen uhrančivý svět a s ním spojené dobrodružství cesty.
Pistolník je jen jakýmsi expozé, díky němuž získáváme představu, o čem by mohla být jednotící zápletka, k níž se dostaneme nejspíš až v následující části. Tři vyvolení nám naopak dávají představu, kdo se zápletky bude účastnit, pokud se již v obrysech nevyjevila na konci tohoto dílu. Pistolník je zkrátka, jako prohlížet si katalog výstavy uměleckých plastik a Tři vyvolení jsou pocit z návštěvy prvního sálu. Nechybí propracované psychologické profily postav (feťák, schizofrenická černoška a zabiják), King zde opět vyniká úžasnou znalostí různých prostředí i období 20. století. Na okamžik se zdá, že je to King, kterého dobře známe a kterému můžeme věřit všechno včetně trojích dveří v poušti a nakonec i humroidů. Tento dojem se však s přibývajícími díly může jevit jako planý. Zkušenost nám napovídá, že zhruba mezi třetím a čtvrtým dílem se posluchači Temné věže rozdělí na skupinu věrných fanoušků fantastiky a na ty sváteční, kteří to z výše uvedených důvodů dost možná vzdají.
Tím se však dostáváme do roku 2017, kdy vyšly třetí a čtvrtý díl série, o poznání rozsáhlejší než ty předchozí: Pustiny a Čaroděj a sklo. Po zhruba 45 hodinách poslechu začínáme mít jakous takous představu, jak zhruba tenhle svět funguje, jak vypadá, a proč. V Čarodějovi a sklu se však ti, kteří oceňují vše, co se odehrává v aktuálním Středosvětě, jakémsi multidimenzionálním postapokalyptickém prostoru s Věží a paprsky, mutanty a pozůstatky vyspělé technologie, budou muset smířit s tím, že mohutnou část (audio)knihy tvoří Rolandovy vzpomínky na mládí. Magií nasycený western je tak jakýmsi návratem k poetice první knihy série.
Zároveň se zdá, že někde mezi třetím a čtvrtým dílem si Libor Terš našel svou specifickou polohu a dokonale se srovnal s rytmem textu. To nic nemění na tom, že jeho lehce řezavý, pronikavý hlas nemusí každému sedět, a věřím tomu, že mnoho posluchačů se s ním spíše spokojí, než že by k němu přilnuli. V jeho podání se zdá, že vyprávění ubíhá podivuhodně pomalým tempem, za což nemůže ani tak samotná rychlost jeho narace jako extrémně dlouhé pauzy a fakt, že všechna souvětí končí na stejném tónu. Je škoda, že Vránova režie nevedla Terše už od začátku k tomu, aby svým přednesem důsledněji reflektoval právě se odehrávající situace. K tomu, aby více respektoval charakterové ladění postav. Takto totiž všechny pouze věcně odvykládají své (leckdy dlouhé) repliky a posluchač má dojem, jako by mu Terš (vypravěč er-formy) pouze řemeslně sděloval, co že si to ty postavy vzájemně říkají. Jejich monology i dialogy tudíž působí značně toporně a Teršův hlas jako by vytvářel průhlednou nicméně neproniknutelnou bariéru mezi námi a příběhem.
Není nijak tragické, že všechny díly Temné věže včetně osmého s názvem Závan klíčovou dírkou (zde poněkud předbíhám, natočen byl až v roce 2019, ovšem dějově spadá mezi čtvrtý a pátý díl) provází v různých variacích tatáž suma epických hudebních témat a jinglů. Jen je škoda, že v rámci hudebních motivů, nedošlo k většímu žánrovému rozrůznění, jež by vyšlo vstříc tomu, jak žánrově, časově i z hlediska toposu světů, je rozrůzněná a pestrá sama Kingova série. Například v Pistolníkovi zaslechneme čtyři variace tématu. Některé přecházejí do Tří vyvolených, Pustiny zkracují znělku na opakovaně užívaný tematický jingl, zato pouze jeden… Od té chvíle je tu jeden nový jingl pro každý další díl až k Temné věži, kde přichází čtyři nové znělky, nicméně atmosférou i žánrem úplně stejné jako všechny předchozí. Dnes víme, jak invenčně si lze pohrát se zvukem, hudbou a ruchy v rámci byť pětihodinové audioknihy, aby se poslech stal opravdovým zážitkem. O to víc mě mrzí, že primárním (a snad jediným) úkolem režie zde bylo pouze zvládnout tu kvantitu 150 hodin bez zjevné chyby. Nic míň, ale bohužel také nic víc.
V následujícím dílu článku se podíváme na to, jak se s obdobnou kvantitou vypořádali jiní.