Více jsme se tomu věnovali ve 2. dílu seriálu Udělat audioknihu: Umění zpřehlednit a přesvědčit.
Neméně důležité je ale také, abychom se při poslechu neošívali – totiž, aby snaha o přiblížení charakteru nešla za hranici, za níž bychom hovořili o přehrávání nebo dokonce o karikatuře. Vše musí být provedeno decentně, ve snaze naznačit a přesvědčit. „Snažili jsme se najít nějakou polohu, aby to bylo dítě, ale zároveň jsme ji nezesměšňovali tím, že jsem o dvacet let starší než ona.“ (Veronika Khek Kubařová o ztvárnění Báry v knize Vrány Petry Dvořákové.)
Důležité je, aby nás interpret dokázal pomocí jemných náznaků přesvědčit, kým je. My jako posluchači pak (pokud příliš netlačí na pilu) na jeho hru rádi a snadno přistoupíme – tak jako jsme přistoupili na to, že Michal Zelenka je malý kluk (Chlapec v pruhovaném pyžamu), že Miroslav Táborský je Adolf Hitler (Už je tady zas) a Jaroslav Plesl sexuální maniak (Sběratel). „… ztvárňoval se mi dobře, protože takovýto typ postavy skýtá spoustu valérů, s nimiž si lze pohrát. Já jsem se k tolika kladným hrdinům ještě nedostal, ale rozporuplné charaktery jsou pro mě přece jen větším zdrojem inspirace.“ (Jaroslav Plesl) Podobně filmový a divadelní herec Jan Vondráček dodává: „Dobře se dělají magoři. To je taková příjemná poloha, že se v tom člověk může vyřádit. Já občas různé hajzly i hraju, tak se to dostane i do té nahrávky.“
Interpretovat příběh z pohledu jednající postavy se vším, co k tomu patří, je nelehký úkol. Přesvědčivě interpretovat beletristické dílo, které vypráví střídavě více protagonistů, je pak v jednom herci prakticky neproveditelné, ba dokonce nevyhovující. Z toho důvodu se pro taková díla volí formát vícehlasé četby (Mrtvá šelma, Dědina). V některých konkrétních případech (např. Stín) se pak nabízejí různá řešení situací, kdy se postavy vypravěčů setkají a toto setkání je vyprávěno z pohledu jednoho, druhého, či obou aktérů.
Podobně je vhodné jako vícehlasou četbu pojmout taková díla, která jsou složena z korespondence jednotlivých aktérů (Nebezpečné známosti), nebo v nichž je vyprávění protagonisty proloženo úryvky z dopisů (Tkaničky) či z deníku jiné postavy (Sběratel). Jednohlasou četbu by bylo možné obhájit snad jedině v případě, kdy by si sám hlavní hrdina onen deník (nebo dopisy) zrovna četl. Pokud ale tvoří korespondenční pasáž výrazné penzum textu, působí vždy lépe, když se vydělí z plynutí vyprávění právě změnou interpreta (Olga).
Jak už jsme naznačili dříve, interpret má už tak dost práce s tím, aby přepínal mezi odstíněnými charaktery ostatních postav, které v příběhu vystupují. Vždy je tu totiž otázka: jak pojmout jejich přímé řeči?
Obyčejně – jakkoli symbolicky či výrazně jsou odlišeny – by měly repliky postav zůstat prizmatem vypravěče netknuté (a to i v případě, že jde o vyprávění ve třetí osobě). Jinými slovy: postavy si žijí vlastním životem natolik, kolik jim jen možnosti interpreta a záměr režie dovolí.
V případě vyprávění aktéra příběhu lze ale udělat (s ohledem na konkrétní dílo) výjimku a přistoupit k tomu, že přímé řeči postav budeme vnímat skrze prizma vypravěče, jak je tomu například v jednohlasé četbě Deníku Bridget Jonesové. Herečka a dabérka Martina Hudečková komentovala svou interpretaci díla takto: „Z podstaty četby občas vychází, že jsou některé ženské postavy maličko na hraně karikatury; ať už je to maminka, sucharská šéfová, bláznivá kamarádka, přítelkyně vysněného muže… Bridget vidí ostatní mírně zkresleně podle toho, jaký k nim má vztah – a pak to tak napíše do svého deníku.“
K tomuto jevu dochází však spíše vzácně. Jaká je běžná praxe, co se práce s replikami postav týče, a co tato práce od režie a herců vyžaduje, na to se podíváme příště.
