Audiokniha čtená autorem díla u nás není ničím novým, natož aby šlo o kuriózní výstřelek v rámci audiální produkce posledních let. Svá díla načetli například Miloš Urban (Lord Mord), Barbara Nesvadbová (Pralinky), nebo Ladislav Zibura (Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii aj.). Zvláštním případem pak je, když audioknihu interpretuje nikoli její autor, ale překladatel do českého jazyka – jako Jiří Žák už léta načítá romány Bernarda Miniera (Kruh, Mráz, Noc aj.)
Nicméně autorská interpretace ve studiu je náročná a málokteří autoři ji zvládají. „Třeba Ladík (Zibura) byl dříč a fakt na sobě makal, ale myslím, že nečekal, že ho budu tak mučit.“ (Alexandra Bauerová, režisérka) Není se čemu divit. Kdo pozorně četl předchozí díly seriálu Udělat audioknihu, má už jistě představu o tom, že zvládnout se ctí úlohu audioknižního interpreta, to není jako naučit se zacházet s novým telefonem.
„Je to hodně individuální záležitost, ale obecně je s autory mnohem větší práce, jsou-li za mikrofonem, než s herci.“ (Jindřiška Nováková, režisérka) Už z toho důvodu se většinou odváží načítat své dílo spíše ti autoři, kteří mají bohatou hereckou zkušenost, nebo už zkrátka umí zacházet s hlasem i mikrofonem: Zdeněk Svěrák (Strážce nádrže aj.), Aňa Geislerová (P.S.), Ivanka Devátá (Jak jsem se zbláznila aj.). „Kdyby žil Jindřich Plachta, s chutí si ho obsadím k četbě Pučálkovic Aminy. Ze současných českých autorů je pak výtečnou interpretkou svých knih např. Daniela Fischerová.“ (Olga Walló, režisérka)
Pokud ovšem autorem není ostřílený filmový, divadelní či rozhlasový herec, obyčejně začnou být režiséři velice ostražití. Jelikož může dojít i na to, že „se režisér musí smířit s tím, že prostě jen hlídá srozumitelnost, přeřeky a zda bylo všechno přečteno.“ (Zuzana Burianová, režisérka) A pak už z jejich společné práce nemá radost nejspíš nikdo, posluchače nevyjímaje. „Obyčejně to bývá naprosté neštěstí, založené na neporozumění. I velmi erudovaní autoři si neuvědomují, že sice ‚umějí číst‘, ale práce ve studiu s mikrofonem je něco naprosto odlišného, je to svébytný obor a vyžaduje profesionální přípravu. Ty neústupné je třeba pozvat, aby si to vyzkoušeli. Když (ke svému překvapení) zjistí, jaká nahrávání dřina a uslyší vlastní hlas…, většinou ustoupí.“ (Olga Walló, režisérka)
Jiná věc je, že pokud je autor k dispozici, je dobré (ne-li nutné) se s ním předem setkat, pohovořit s ním o jeho vidění, respektovat jeho názor, citlivě vnímat jeho interpretaci, neřkuli pozvat ho do studia, aby se přesvědčil, jak je jeho dílo uchopeno a jak bude prezentováno. Tento přístup mívá velice pozitivní ohlasy. Například Pavla Horáková o natáčení audioknihy Teorie podivnosti tvrdí: „Tak jsem se zaposlouchala, až jsem úplně zapomněla, že to je můj vlastní text, a smála jsem se na místech, která mi připadala vtipná, jako bych to slyšela poprvé v životě.“ Podobně Dominik Landsman vzpomíná na natáčení Deníčku moderního fotra: „Poslouchat něco, co jsem napsal, čtené Filipem Švarcem, je opravdu zážitek. Text tak pro mě získal nový rozměr. Respektive, já už jsem z toho textu opravdu unavený a svým způsobem ho nemůžu vystát. Filip Švarc mu ale dodal nový náboj a já ho poslouchám s chutí.“
Specifickou kategorií jsou pak audioknižní vydání knih nebo knižně vydaných blogů úspěšných blogerů a blogerek. Těmi se budeme zabývat v následujícím dílu seriálu.
