V předchozím dílu Udělat audioknihu jsme se zabývali výběrem vhodného interpreta na základě hlasu a konkrétního potenciálu pro danou roli či vypravěče. V této části se podíváme na to, jak se již oslovení herci předloze věnují, aby ve studiu nebyli překvapeni nejen textem samotným ale i tím, kam situace v něm popsané směřují. Neméně také, aby se neztratili v rozhovorech více postav a vždy věděli, kdo právě hovoří.
V první fázi tedy herci obdrží scénář (text knihy po redakčních zásazích). Ti ostřílení již vědí, na co se mají připravit, nováčkům se mohou z jeho rozsahu podlomit kolena. „Herec může mít pocit, že tohle v životě nemůže na mikrofon přečíst. V porovnání se scénářem divadelním jde o brutální objem. Jenže v divadle se zkouší 6 týdnů kvůli hodině a půl. Tady jde třeba o deset, dvacet i více hodin nahrávky.“ (Michal Bureš, režisér) Obyčejně si text nejprve přečtou, jako by byli klasickými čtenáři. Výhodu mají ti, kteří předlohu už dávno znají, i takoví si ji ale rádi zopakují.
Ve druhé fázi si ke scénáři sednou a dělají si v něm své poznámky a symboly – často takové, kterým rozumějí jen oni sami: „Na tuhle práci mám spoustu značek. Třeba podtržení vlnovkou znamená poněkud rozevlátý hlas (…). Hvězdička v kolečku značí citoslovce: vzdech, zamumlání, smích… Ostré tiskací ‚V‘ předznamenává velkou, významotvornou pauzu.“ (Martina Hudečková)
Vedle toho herci s praxí v rozhlasových dramatizacích ovládají díky své profesi bohatou škálu značek, které jim připomenou, jak ve které větě pracovat s hlasem – při četbě se pak mohou na své poznámky spolehnout jako muzikanti na noty. Jsou ale i tací, kteří si pomohou obecně srozumitelnými symboly: „Když to bylo v textu smutné, vedle jsem si nakreslila smutného smajlíka, když to mělo být veselé, tak usměvavého.“ (Lenka Zbranková) Všichni ale poznámkují scénář ve vztahu ke své představě, jak by měl být text (respektive dílo) ideálně interpretován. A to nejen s ohledem na pasáž, ale i souvětí, větu či dokonce sousloví. Zde často uplatňují své předchozí zkušenosti: „S tím, na jaké slovo dát pořádně důraz nebo jaká je hlavní myšlenka ve větě, mi pomáhala moje učitelka jevištní mluvy z DAMU Eva Spoustová. Takže jsem měl poctivou přípravu.“ (Ivan Lupták)
Pozor si musejí dát na komplikovaná nebo cizojazyčná slova. Taková si vyznačují, aby si jich při čtení včas všimli, nebo aby je mohli v předstihu konzultovat s režisérem. Ovšem i čeština s sebou nese různá úskalí. Taková vedle sebe postavená slova, která končí a začínají stejným písmenem, jsou učiněnou lahůdkou.
Dále herce nesmí překvapit dlouhá a spletitá souvětí. Musí předem vědět, jak jsou vyklenuta, kde je vložená věta, a jak souvětí končí. „Když máte souvětí na pět nebo šest řádků, tak si to v klidu přečtete v duchu nebo očima, ale… teď to řekněte nahlas, že ano.“ (Simona Postlerová) Zkrátka je třeba číst souvětí po smyslu, aby se v nich posluchač vyznal. Za tím účelem si do nich herci vpisují závorky, značky, kdy se nadechnout, kdy bude pauza, kde je hlavní myšlenka, nebo pomocí obloučků spojují větné celky, aby věděli, jak intonovat. To ovšem platí nejen o souvětích: leckdy totiž sled krátkých vět nebo sousloví zakončených tečkou tvoří větší významový celek. „Když se mi zdá, že věta má formu, kterou bych mohla zapomenout nebo by mě mohla ‚zradit‘, do textu si naznačím, že to nejsou jen slova, že to vytváří sousloví nebo je někde přesah. Jindy ale stačí, že čtu a myslím.“ (Milena Steinmasslová)
Vniveč nepřijde ani místo po stranách textu. Zde si interpreti píšou poznámky o náladě nebo tempu – zda je lepší odstavec číst rychle, případně ke konci zpomalit. Podobně si značí, kam směřuje určitý monolog, odkud kam vedou dialogy nebo s jakou emocí chtějí pronést kterou repliku. „(Píšu si), kdo zrovna mluví, a jedním slovem si k tomu napíšu, co mě tak u toho napadá, třeba ‚štve mě‘ nebo ‚doják‘.“ (Martin Finger)
Dialogy a především setkání většího počtu postav jsou pak kapitola sama pro sebe, tím spíš, když se promluvy postav nepředvídatelně střídají – z toho důvodu není na škodu si je označovat. A to nejen ve smyslu „tohle říkají ženy a tohle muži“, ale které konkrétní postavě patří který řádek. „Ne vždycky je to tam přímo napsané, a tak musím dopředu vědět, kdo vyslovuje kterou větu, abych to aspoň trošku odlišil v tempo-rytmu…“ (Vladislav Beneš) Mnozí za tím účelem vyrazí do papírnictví a nakoupí velká balení pastelek a zvýrazňovačů. Totiž, krom toho, že postavu od ostatních barva odliší, může její odstín herci připomenout charakterové ladění této postavy.
Není nejspíš překvapením, že domácí příprava na každou frekvenci může zabrat i tři a více hodin. Někteří herci se jí proto věnují v nočních hodinách, jelikož jindy na to vzhledem ke své vytíženosti nemají čas. Každopádně dělají vše pro to, aby správně pochopili (a uchopili) charakter díla i jednotlivých situací.
V dalším dílu série Udělat audioknihu se zaměříme na přípravu související s hlasitým čtením, intonací a různými přístupy v souvislosti s charakterem předlohy.
