V předchozím dílu Udělat audioknihu jsme se zaměřili na „tichou“ a jaksi matematickou práci s textem. Nyní se dostaneme ke druhé fázi a mimo jiného se podíváme na různé přístupy přípravy vzhledem k charakteru předlohy.
„U každé audio knihy je, myslím, nejtěžší zvládnout celé penzum knihy, jaksi nasát ji do sebe. Naladit se na centrální nerv příběhu.“ (Martin Myšička) Nicméně toho lze dosáhnout jen jedním způsobem: čtením a snahou porozumět. To je základ herecké práce obecně. A při četbě audioknihy to platí dvojnásob. Někdy to znamená zkrátka číst znovu a znovu a znovu a znovu. A často i nahlas. „Konečný tvar pak samozřejmě naviguje režisér, ale je dobré se slyšet, ne si to číst potichu.“ (Jan Kanyza)
V případě jednohlasé četby nebo delšího interpretova bloku v rámci četby vícehlasé je třeba udržet proměnlivost: předloha obsahuje úvahy, různé situace, které je třeba od sebe odlišit. Některé úseky si proto interpreti opakují vícekrát, aby je dostali do uší i do projevu. Zkrátka aby měl sled situací v kombinaci s hereckým výkonem svou logiku.
Na tomtéž, jak už zde zaznělo, se později znovu pracuje s režisérem, protože ne všechno, co se herci doma jeví jako logické, bude ve studiu fungovat. Režisér kontroluje nejenom písmenka, šumly, výslovnost a technickou stránku věci, ale hlavně smysl, vyznění daného úseku díla. A je-li to potřeba, požádá interpreta, aby se vrátil kus zpátky a zkusil to znovu a jinak. „Když si doma zkouším intonace, jsem pak zvědavý, co z toho zůstane až do studia, co se ještě změní. Ale zhruba tak devadesát procent se mi většinou podaří do nahrávání přenést.“ (Michal Zelenka)
Těsně před natáčením si interpreti těch 30 až 50 stran (čili množství, které ve studiu učtou) znovu procházejí. Tento postup ostatně razí sami audioknižní režiséři. Hercům tak v hlavě nejlépe utkví smysl vyprávěného a lépe se jim vybavuje při samotném čtení.
Existuje ale i takový přístup k nastudování díla, při kterém se interpret po domluvě s režisérem – nebo dokonce na jeho výslovné přání – seznamuje dopředu vždy jen s tou částí, kterou bude na následující frekvenci načítat. Opět si dělá poznámky, cvičí intonace a tak dál, ale (na rozdíl od režie, která má vše pevně v rukou) netuší, co ho bude čekat příště. Proč?
Vysvětlení je nasnadě: prózy jistého charakteru vyžadují, aby se hercovo vědomí, kam se bude příběh ubírat, předčasně neodrazilo v jeho interpretaci. Jinak řečeno, aby posluchačům nevědomky nenaznačil, které postavě není radno důvěřovat a podobně. Týká se to především natáčení thrillerů a krimi literatury. (K přípravě notoricky známých detektivních případů, jako jsou ty z pera Agathy Christie, se pochopitelně musí přistupovat jinak.) Mimoděk se také stane, že i interpret sám zůstává napnutý, a tak to napětí přenáší i na posluchače. „I pro mě je to vlastně iniciační cesta.“ (Filip Čapka)
S tím tak trochu souvisí i (poněkud výjimečný) zcela intuitivní přístup některých herců, kteří se rádi nechávají ve studiu textem „překvapit“, aby emoce, které v nich předloha vyvolává, byly co nejautentičtější. „(My interpreti) do toho musíme vnést svoji osobní citovou investici. Také proto se doma nijak zvlášť nepřipravuju. (…) když úplně přesně nevím, jak příběh pokračuje dál, a když si ho právě v tu chvíli nad tím textem prožiju, tak se to odrazí v hlase a stejné pocity to vyvolá i u posluchačů.“ (Igor Bareš)
V takovém případě je zodpovědnost režiséra, který má předlohu nastudovanou, ještě větší a kladou se na něj také větší nároky. Nezřídka pak dochází k častějším vzájemným diskusím nad pojetím a vyzněním díla a herci se zkrátka musejí na režisérský úsudek plně spolehnout. I v případě, kdy mezi důkladnou přípravou a zcela intuitivním přístupem dojde ke kompromisu: „Vždycky si text před nahráváním důkladně pročtu, abych věděl, o co jde – a pak už se to ve studiu za pomoci režisérky v ideálním případě rozjede načisto.“ (Jiří Dvořák)
V následujícím dílu série Udělat audioknihu se podíváme na to, jak probíhá natáčení ve studiu a jak tento náročný proces zúčastnění prožívají.
