V předchozím dílu série Udělat audioknihu jsme se zaměřili na práci ve studiu. Četba cizojazyčných slov a sousloví je však něčím, na co vzpomíná snad každý interpret, proto jsme se této problematice rozhodli vyhradit samostatný díl.
„Názvy některých institucí, jako například Reichssicherheitshauptamt nebo Reichszentrale zur Bekämpfung von Rauschgiftvergehen, to byly skutečné lahůdky.“ (Vasil Frindrich)
Faktem je, že by nebylo úplně fér tvrdit, že cizojazyčné názvosloví je doménou pouze překladové prózy. V původní česky psané beletrii ho máme mnohdy až až. Vzpomeňme například množství románů s válečnou či těsně poválečnou tematikou, nebo historizující prózu často plnou německých i latinských citací. Ani moderní česká próza se ale nezdráhá citovat (třeba i písňové texty) ve světových jazycích.
Z toho důvodu se musejí mít redaktoři v audioknižním vydavatelství na pozoru. Zatímco volně probíhá diskuse o dramaturgii a obsazení, tito lidé důkladně procházejí celý text a mimo jiného dohledávají správné výslovnosti všech jmen a slov, která by mohla nepříjemně překvapit.
Herci pak obdrží spolu s textem k „domácímu studiu“ i seznam výrazů s fonetickými přepisy (ty se pak buď naučí, nebo poznačí do scénáře), případně text, kde jsou již všechny cizí názvy přepsány a skutečný pravopis zůstal ponechán v závorce. První z postupů totiž může herce zabraného do četby poněkud mást: „Něco (…) je napsáno, k tomu mám stranou výslovnost, ale v tom soustředění se vás oko neptá, kde máte tu výslovnost, takže mám tendenci přečíst to, jak je to napsané, navíc v tahu, s předložkou.“ (Pavel Soukup)
Není ale výslovnost jako výslovnost. Na jedné straně stojí dlouho formovaný úzus (který se vztahuje i na filmový dabing): Totiž, že ve snaze dodržet výslovnost jmen a místopisu se herci nepokoušejí přiblížit rodilému mluvčímu, naopak: taková snaha by působila v česky čteném textu rušivě a nezřídka dokonce arogantně nebo směšně. Například vyznění francouzšiny v českém textu hodnotí divadelní herečka Tereza Vilišová: „Francouzština je akusticky velmi výrazná, takže v pasážích, kdy se střídá francouzština s češtinou, jsme se snažili spíš o přirozenou výpověď, než o brilantní výslovnost. Šlo zkrátka o to, aby to znělo bezprostředně.“
Podobně je tomu i s ostatními jazyky. Pokud například ruský vypravěč v překladové próze nevypráví s přízvukem, neměl by s ním číst ani názvy petrohradských stanic. Zkrátka četba by neměla působit nesourodě, jinak by si posluchač mohl interpretovu urputnou snahu o nápodobu rodilé výslovnosti vyložit nesprávně: „(…) českému uchu to najednou může znít, že se člověk vytahuje a dává najevo, že to umí.“ (Taťjana Medvecká)
Herci se tak pod režijním vedením dopouštějí nápodoby třeba anglické nebo americké angličtiny jen v případě, že to výslovně koresponduje s charakterem textu: nejčastěji v humoristické próze, případně pokud se má posluchači přiblížit určitá (sub)kultura – například jazzová (Život v rytmu swingu).
Až na tyto výjimky se však bez ohledu na původní jazyk zachovává nejen české „r“, ale vůbec kompletně česká výslovnost hlásek po přepisu. Patrné je to zvláště u osobních jmen (například „Kormoran Strajk“ nebo „Erkyl Puaro“). Důvodem je i fakt, že v českém textu se zahraniční jména běžně skloňují, a ženská dokonce přechylují. Zkušený herec a režisér Lukáš Hlavica v rozhovoru k románu Kyrila Bonfiglioliho tvrdí: „V těch pádech se to zkrátka nedá říci tak, jako by to říkali Britové. Musí se to číst jakoby správně anglicky, ale říkat vlastně česky. Jde i o problém důrazu: čeština klade důraz na první slabiku, což jambická angličtina takto nemá. Ale jakmile se skloňuje, člověk musí dodržet normu češtiny a říci to s důrazem na první slabiku, z čehož vznikne trochu hybrid.“
V souvislosti se zájmem českého čtenářstva i posluchačstva o zahraniční (nejen) thrillery čelí herci ovšem nutnosti číst názvosloví i jména švédská, norská, finská, ruská… poprat se s japonštinou, velštinou nebo dokonce skotskou gaelštinou: „Kdykoli jsme (…) došli ke stejnému jménu, byť třeba jen o půl strany dál, tak jsem se opět ptal, jak se to vyslovuje. (…) Když jsem si konečně zapamatoval, že se čte ‚Máršlí‘ a ‚Fjúlak‘, nastoupil Sime Mackenzie a celé to začalo zase znovu.“ (Jiří Dvořák)
Něco jiného jsou však celé cizojazyčné věty, citace nebo repliky postav v cizím jazyce. Tam, pokud to koresponduje s charakterem díla, lze přistoupit k přesvědčivé cizojazyčné interpretaci. (Pro ten účel může třeba cizojazyčná motta na začátku kapitol přečíst herec, kterému je daný jazyk vlastní.) Opět tu však nejde o lingvistickou soutěž, pouze o snahu učinit dotyčné věty co nejpřesvědčivější. Jinak řečeno: interpret nemusí hovořit plynně francouzsky, stačí, když to uvěříme jím interpretovanému Humbertu Humbertovi: „Vzhledem k tomu, že režisér Michal Bureš umí velice dobře francouzsky, tak mi vždycky před replikou výslovnost předvedl a já se mu snažil ten akcent co nejlépe připodobnit.“ (Miloslav Mejzlík)
Zvláštní kategorii tvoří repliky postav, kterým daný cizí jazyk činí obtíže. Výsledek pak závisí do značné míry na režijním pojetí: „A když už je (anglické fráze) používáme, tak se vždycky ptám, zda je nutné vyslovovat správně a korektně, nebo zda si mohu dovolit schovat se za postavu a trochu výslovnost zprznit – a říci to jako člověk, který nikdy nemluvil anglicky. Protože ta postava by to taky neřekla perfektně.“ (Valérie Zawadská)
Závěrem lze říci, že neadekvátní zacházení s výslovností může zapříčinit spoustu ošklivých vad na kráse. Z toho důvodu je jedině dobře, pokud se výslovnosti věnuje zvláštní péče. V následujícím dílu série se zaměříme na to, jak herci přistupují k tvorbě vypravěče a charakterů postav.