Spisovatel a překladatel Vojtěch Steklač se narodil 21. října 1945 v Příbrami, ale dětství prožil v pražských Holešovicích, které se později staly dějištěm jeho asi nejslavnější literární série o Boříkovi a jeho kamarádech. Ze studií zahraničního obchodu zběhl na filozofii a sociologii, tehdy už začal pracovat v časopisech pro děti a mládež. Po revoluci byl několik let televizním dramaturgem a založil i vlastní nakladatelství. V redakci Ohníčku se seznámil se svou pozdější manželkou, překladatelkou Růženou Steklačovou (díky ní – mimo jiné – známe z české verze slavný humoristický román Reného Falleta Zelňačka), sám také překládal.
Rozhlas
Za 75 let, které mu byly na tomto světě vyměřeny, napsal téměř stovku knížek, které našly svůj ohlas i u tvůrců mluveného slova. Z jeho tvorby pro dospělé například připravil Československý rozhlas ve svých ostravských studiích v roce 1989 sedmidílný seriál o lince důvěry se Stanislavem Šárským v roli terapeuta podle knížky Volejte linku…, kterou Steklač napsal spolu s pražským psychiatrem Pavlem Zemkem. V témže roce vznikl i cyklus dokumentárních her o příslušnících kriminální služby Veřejné bezpečnosti Dvojice s Petrem Pelzerem a Otou Prajznerem v hlavních rolích.
Rozhlas natáčel i jeho původní hry, ať už šlo o drobnou úlitbu tehdejšímu režimu, dokumentární hru o Pařížské komuně Muž přes palubu z roku 1983, nebo o komedie a satiry, které měly šanci přežít svou dobu – to je případ třeba satirické komedie Socha z roku 1999 o obyvatelích jednoho maloměsta, kteří se rozhodují, komu postaví pomník. V režii Jana Fuchse se představili Dalimil Klapka, Lubomír Lipský a Simona Stašová.
V roce 1998 vznikly v režii Jana Fuchse dvě rozhlasové jednohubky Nevěsta pro hrobníka a Vzorný živnostník, které se později ocitly v digitální distribuci na společném titulu Dvě mikrokomedie s Jiřím Krampolem. V první z nich, která nese podtitul Malá komedie pro dva hlasy, Krampolovi sekunduje Václav Vydra jako úředník, ve druhé mu hereckými partnery byli Jiřina Bohdalová a Otakar Brousek st.
Ani v jeho rozhlasové práci nechybí tituly pro děti a mládež, například v roce 1980 napsal pohádkovou komedii Příliš mnoho mogulu, v níž se dvojice žáků se svým učitelem utká s několika převážně vyžilými pohádkovými postavami, které se rozhodly z nevraživosti k lidem znečišťovat les. Bláznivou pohádku natočil v brněnském studiu režisér Jan Tůma s Jaroslavem Dufkem, Jaroslavem Kunešem či Josefem Karlíkem v hlavních rolích.
Správná čtyřka z Holešovic
Největší porce zvukových záznamů se týká dodnes oblíbených románů a povídek o holešovické partě čtyř kluků – Boříka, Mirka, Aleše a Čendy – a jejich úhlavního nepřítele, šprta Bohouška.
Jedním z interpretů eskapád Boříka a jeho kamarádů byl Josef Dvořák. V jeho živé interpretaci vyšla v roce 2013 audiokniha Boříkovy lapálie, která obsahuje hodinový výběr ze stejnojmenné první knihy, kterou Steklač holešovické čtveřici věnoval. O rok později Dvořák natočil i osm povídek z knížky Bořík a spol.,
Další dvě povídky ve Dvořákově podání jsou k dispozici na dvou titulech vydavatelství Popron Music – Vánoční příběhy a povídky obsahují povídku Jak jsme slavili Vánoce, celkově sympatický titul Vyprávění a čtení k odpočinku a uzdravení pak povídku Jak měl Aleš narozeniny.
V roce 2006 natočil režisér Vladimír Gromov podle scénáře Jiřího Hromádka desetidílný dramatizovaný seriál Boříkovy lapálie s Lukášem Hlavicou jako vypravěčem a dětskými hlasy v jednotlivých rolích. K němu lze asi podotknout jen tolik, že ani v Rozhlase se nemůže povést všechno.
Vynikající výkon podal Martin Dejdar v režii Jana Jiráně na nahrávce z produkce Albatrosu nazvané rovněž Boříkovy lapálie, která vyšla na CD a obsahuje povídky Tvrdé Y a Ku-ku? Ku-ku! Ke škodě posluchačů byl tento titul vyřazen z digitální distribuce, zájemci se tak musí spolehnout buď na veřejné knihovny, nebo na bazary se zvukovými nosiči.
V roce 2023 vydal OneHotBook dvě audioknihy Bořík & spol. a Aleš & spol. v interpretaci Jana Zadražila. O první z nich jsme se rozepsali v recenzi Bořík žije!, v níž se také podrobněji zabýváme vznikem a pozadím celé série.
K těmto dvěma titulům na sklonku minulého roku přibyl třetí, dobrodružná detektivka Mirek a spol. Ta je spolu s příběhem o útěku čtyř výtečníků z domova a únosu Bohouška v knize Bohoušek a spol. nejkomplexnějším textem z celé série a dá se úspěšně tvrdit, že i textem nejlepším.
Boříkovi kvůli výstavbě metra hrozí stěhování na druhý konec Prahy a tak kamarádi vymyslí komplikovaný plán, jak odsunout trasu podzemní dráhy o pár ulic dál a udržet tak Boříka v sousedství ostatních. Plán tak komplikovaný, že v něm figuruje recidivista Malý Lojzík, spousta tajností a nočních dobrodružství – a nakonec i kriminální policie…
Ve zvukové podobě se u Mirka a spol. bohužel až na neúnosnou míru prohlubují všechny problémy způsobené zvoleným stylem interpretace, které jsme naznačili v recenzi citované výše: režisér Michal Bureš a herec Jan Zadražil (jejichž tvorbu jinak pokládáme za to nejlepší, co audioknižní studia nabízejí posluchačům) se zuby nehty drží přiznaně naivního, až infantilizujícího pojetí, které dejme tomu do jisté míry fungovalo v předchozích titulech. V tomto se už ale s textem rozchází a úplně ho vykolejuje mimo atmosféru.
Nadsázku, která je přirozeně přítomna v textu samotném, nebylo od začátku potřeba posilovat přehnanou hereckou manýrou. Steklačova promyšlená stylistika založená do značné míry na humorném napětí mezi dětským vypravěčem a jeho od dospělých odposlechnutými prohlášeními a promluvami, funguje dodnes sama o sobě bez sebemenšího problému a stala se vlastně poznávacím znamením celé série i mnoha dalších Steklačových próz pro děti. Takhle se i ona sama ztrácí v gejzírech pitvoření, odvádí pozornost od příběhu a ty jeho části, které jsou napínavé či které mají strašidelnou atmosféru, působí náhle ploše, parodicky a uměle.
Je to velká škoda nejen pro posluchače, ale především pro samotného Steklače, obzvlášť když víme, že civilní, byť herecky poučená četba u tohoto románu funguje stoprocentně – v roce 1987 totiž knihu natočil pro potřeby zrakově postižených Jaromír Meduna.
Zamyšlení nad jazykem a nenatočené skvosty
Na rozdíl od velké většiny ostatních autorů byl Steklač spisovatelem, který pro nová vydání svých knížek texty často aktualizoval do podoby srozumitelné čtenáři, který se právě ocitl ve věku, pro který je kniha určena. Není to jen otázka druhdy povinného oslovování učitelů slovem „soudruhu“, které v porevolučních vydáních nahradilo neutrální „pane“, ale mění se i některé reálie či slova, která zastarala či se přestala v běžné řeči používat. Byl si tedy dobře vědom, že dobrá kniha pro děti je vždy koktejlem nápadů, invence, umění a poctivého řemesla.
Je ovšem velká škoda, že se zvuková produkce soustřeďuje – historicky z velké většiny, dnes už výhradně – na texty o Boříkovi. Dokázali bychom si představit, že některý z režisérů například (ale nejenom) OneHotBooku, Českého rozhlasu nebo Supraphonu úspěšně zdolá výzvu, jakou by pro audiální podání představovala knížka Dobrodružství tajného agenta Pankráce Tangenta, která je vedle několika ucelených parodických detektivních povídek sestavena z lehce a vtipně načrtnutých popisů jednotlivých případů titulního hrdiny, takže je vlastně jedná o jakousi parodickou kvintesenci konceptuální literatury.
Hezkou příležitost by představovala také kratší detektivka Záhada Tiwi-wapu, a to buď pro jednoho interpreta, nebo hned pro celou řadu, pro níž by šikovný scenárista rozepsal do jednotlivých partů tento atmosférou strhující příběh z prostředí klubu detektivů, v jehož zápletce nechybí tajemná indická sekta a artefakt, který údajně přináší svému majiteli neštěstí a smrt.
Z tvorby pro dospělé bychom mohli ukázat zejména na humoristický pastiš Tři muži v jednadvacátém století, v němž si Steklač vypůjčil hrdiny dvou slavných románů Jeroma Klapky Jeroma a poslal je do současnosti, aby ukázal, že lidé se vlastně nemění a jejich charakterové rysy – ať už kladné či záporné – se projeví v kontextu doby více méně stejně. A také to, že jednou z nejúčinnějších zbraní proti strádání a zlu světa, evoluční výhodou druhu Homo sapiens sapiens a rovněž jedním z největších pokladů lidské kultury byl, je a bude humor.
Tedy něco, čemu Steklač věrně a rád sloužil prakticky celou svou tvorbou.
