Josef Kolář, který v rádiu sedm let vedl Hlavní redakci pro děti a mládež a s rozhlasem spolupracoval i po svém odchodu do penze, napsal několik prvních dílů kocourkových příhod v roce 1962 pro pořad Hajaja. V tomto původním znění skřítek Hajaja navštěvoval malého kocourka a ten mu povídal své zážitky. O rok později pořad doputoval k posluchačům na gramofonovou desku prostřednictvím Supraphonu a v září 1964 byla opět panem Brodským nahrána a Supraphonem vydána druhá série Modroočkových příběhů. Teprve až v roce 1965 se datuje první vydání knihy, kterou známe dnes.
První reedice se gramofonové desky dočkaly v roce 1994 na magnetofonové kazetě s názvem Hajaja vypravuje z deníku kocoura Modroočka. Díky tomuto pojmenování nebyl žádný problém zachovat styl, v němž byly příběhy dětem kdysi v rozhlase předkládány. Pozdější vydání na CD, které se dodnes prodává, bohužel od této formy upustilo a nahrávku zkrátilo dokonce o dvě epizody s Kiki. Děti se tak nedozví zásadní posun ve vývoji této kočičky od ustrašeného mrněte až po odvážnou číču, a je jim upřena i rvačka Modroočka se Žluťákem, která je pro změnu velmi důležitá pro vytříbení vztahu mezi kocourkem a Kiki. Tyto necitlivé zásahy jsou o to smutnější, že se původní záznam v rozhlase patrně vůbec nedochoval.
Supraphonský dluh by ale mohl splatit Radioservis. V rozhlasovém archivu se totiž nachází novější nastudování s Vlastimilem Brodským a to dvanáctidílná četba z roku 1968, původně určená do cyklu Vysílání pro mateřské školy. O záslužný počin by se mohlo postarat i vydavatelství Tympanum, kdyby ve své edici Načteno vydalo nahrávku Knihovny a tiskárny pro nevidomé – pan Brodský se totiž ke kocourkovi vrátil i potřetí, když v roce 1975 namluvil pouze pro zrakově postižené kompletní Kolářovu knížku.
Mezi posluchači patrně nejznámější adaptací milého kocouřího deníčku je zvukové zpracování divadelního představení Kocourek Modroočko, které bylo uvedeno poprvé v roce 1978 ve Viole. Scénář napsal na motivy knihy Petr Prchal a spojil tak drobné příhody, které často mezi sebou nesouvisely, do uceleného příběhu. O dnes již legendární songy To se mi to príma ťape, Kočičí jazz, Tlapky klást potichu, a jiné se postaral tehdy jednadvacetiletý Marek Eben, který si v představení i zahrál. Tehdejší výtečnou atmosféru dokládá i dochovaný televizní záznam. Úspěšné představení bylo natočeno na zvukový nosič pro vydavatelství B&M Music režisérem Janem Jiráněm.
V roli Modroočka se na něm představil Martin Dejdar, Zelenoočkou byla Lucie Bílá, Zrzunda promluvil díky Ondřeji Havelkovi. Marek Eben si stejně jako kdysi zahrál křečka, Natrhouška ztvárnil Vladimír Kratina. Menší role byly svěřeny Jiřímu Schmitzerovi, Jitce Schneiderové a Miroslavu Vladykovi. Pod pevným režisérovým vedením a s velmi nápaditými písničkami a vybroušenými dialogy, které vytvářejí hlavní kostru příběhu, vznikla vskutku nestárnoucí nahrávka. V porovnání s oním televizním záznamem je toto nastudování mnohem svižnější a podařilo se mu více se přiblížit dětskému muzikálu. Přesto bych ho osobně dětem nabídl spíše jako doplňkový poslech – byť jde o velmi kvalitní dílo, nemůže plně nahradit původní Kolářův text. Pro seznámení se s hlavními epizodami Modroočkova deníku jsou jistě vhodné dvě následující audioknihy.
V roce 2011 natočila Jitka Škápíková pro Levné knihy verzi ve špičkové interpretaci mistra výrazného hlasu, pana Viktora Preisse. U této nahrávky je třeba ocenit práci s předlohou – na kompaktní disk se k dětem dostává vše, co by si měly z Kolářovy knihy odnést. Viktor Preiss si malé posluchače určitě získá, jak už to kdysi dokázal v televizním večerníčku i v audioknize Putování za švestkovou vůní od Ludvíka Aškenaziho, v Malém princi nebo v Guliverových cestách. Jeho hravost je v Modroočkovi nepřeslechnutelná, kladení důrazu na těch správných místech, zrychlení v dramatických pasážích nebo naopak zpomalení jen potvrzuje, že ne nadarmo několikrát vyhrál v anketě Neviditelný herec.
V roce 2015 se svou dosud poslední verzí přispěchal GMP Group – Colibris. I této audioknize vévodí důkladná úprava knižní předlohy. Výběr epizod se občas liší od předešlé verze, přesto příběh pevně svírá. Za mikrofon usedl Arnošt Goldflam, který dětem přečetl i názvy kapitol. Posluchač se tak lépe orientuje v průběhu kocourkova růstu a i v tom, jaké je zrovna období. Pan Goldflam k převyprávění přistoupil docela jinak než zmíněný Viktor Preiss. Zatímco Preiss s kocourkem pomaličku roste, Goldflam Modroočkův deník vypráví z pozice již dospělého kocoura. Díky tomuto odlišnému přístupu a pečlivému vedení může posluchač nahlížet na příhody z trochu jiné perspektivy. Skutečně drobnou výtku mohu směřovat pouze k hudební složce – jednotlivé stopy oddělují jen dvě střídající se melodie.
