Whitman byl mužem pevného uměleckého a politického přesvědčení. Básník je podle něho člověkem téměř bystrozrakým, který proto zasluhuje zvláštní pozornosti, neboť jeho básnění vyjevuje pravdu všeobecného bytí. Básnící se dokonce podle jeho představ měli stát novými kněžími a toto nové duchovní hnutí má povstat právě v Americe a odtud se celosvětově rozšířit. 

Verše, které od začátku svého básnění servíroval potenciálnímu čtenáři, byly radikální v mnoha významech: Whitman především opustil metrum a navázal na teoretickou esej Ralpha Walda Emersona Básník (1844), která zformulovala požadavek nalezení amerického národního básníka – dá se zjednodušeně tvrdit, že pociťoval sám sebe jako někoho, kdo může výzvu naplnit.

Toto vše se zejména týká jeho jediné sbírky básní Stébla trávy. Poprvé ji vydal v roce 1855 anonymně vlastním nákladem, ale knihu nepokládal za dokončenou a neustále ji přepracovával – do své smrti v roce 1892 publikoval sedm verzí. Sbírka doznala výrazného přerodu od kolekce pouhých dvanácti básní na počátku do podoby obsáhlé básnické sbírky s více než čtyřmi stovkami textů. Jedním z nejdůležitějších textů americké literatury, který je v téměř nezměněné podobě přítomen od začátku, je rozsáhlé reflexivní pásmo původně bez názvu, v dalších vydáních postupně pojmenované Báseň Walta Whitmana, Američana, Walt Whitman a Zpěv o mně (Song of Myself).

Jedná se o sled lyrických obrazů a úvah prezentovaných v první osobě, vypravěčem je Whitman jako univerzální duše, vidoucí básník, který předestírá své verše tak, aby se čtenář s pozorováním či myšlenkou dokázal ztotožnit, jako by byla jeho vlastní. Zabývá se mimo jiné postavením individuality ve světě, jejím odrazem ve strukturách univerza a také transcendentním, tedy tím, co přesahuje běžnou zkušenost. To vše hledá jakožto básník, nikoli jako filozof nebo náboženský myslitel, a také proto je tento jeho nejdůležitější text srozumitelný a nosný i po takové době.
 

Vydavatelství Šarkan, v jehož audioknižní produkci najdeme hned několik stěžejních titulů z americké klasiky (Pani Dallowayová Virginie Woolfové, Biely tesák či Volanie divočinyJacka Londona aj.), sáhlo po zatím jediném překladu básníka Juraje Kuniaka (česky dílo přebásnili postupně Jiří Kolář a Ivan Skála), který vyšel v nevýznamném nákladu v roce 2013 v poetickém nakladatelství Skalná ruža. Divadelní režisérka Michala Hadušovská, která trochu paradoxně původně vystudovala nonverbální divadlo, prokázala skvělý cit pro zvukovou podobu poezie. Jako interpreta vybrala herce Martina Geišberga (syna „dánovského“ interpreta Mariana a bratra audiofilům taktéž dobře známého Marka). Nechala ho vlastně Whitmanovy verše zvolna a věcně „vyprávět“. Smysl společně nalézají nikoli ve struktuře a členění veršů, nýbrž ve významových ucelenostech úvah a obrazů, čímž krom jiného dosahují nenásilného zvýraznění point a hlavních myšlenek, aniž by na ně museli upozorňovat změnami hlasu či intonací. Whitman se sice občas „dopustí“ verše, který zní jako aforismus (např. „sojka v lese nikdy necvičila stupnice, no podľa mňa spieva celkom dobre“), ale i u takového je mnohem důležitější, jak zapadá do celkového obrazu, případně jak k němu básník dospěl.

Atmosféru – a to nikoli na úkor srozumitelnosti – dotváří nádherná ambientní hudba v Praze žijícího slovenského muzikanta a zvukového designéra Romana Džačára a celou audioknihu zdobí i čistý zvuk a buď absence střihu, nebo jeho dokonalé zahlazení. V podstatě jde o ukázku toho, jak by měla vypadat zvukově zpracovaná poezie.

Prvá báseň, skladajúca sa z 1336 veršov, pôvodne nemala názov. Táto úvodná skladba dostala v druhom vydaní v roku 1856 názov Báseň Američana Walta Whitmana, vo vydaní z roku 1881 sa po prvý raz objavil názov Spev o mne (Song of Myself). Je považovaná za jednu z najvýznamnejších básní v americkej literatúre.

Nedílnou součástí knižního vydání sbírky jsou ilustrace Františka Skály, které Peřinovým veršům dávají vizuální podobu. Ty se z pochopitelných důvodů, nepočítáme-li obálku, do audioknihy nedostaly, avšak posluchači rozhodně zkrátka nepřijdou. Nakladatelství Tympanum totiž k natočení této knihy přizvalo dva výtečné umělce – básníka a hudebníka Ivana Achera a herce Karla Dobrého. Oba jmenovaní se spolu sešli při práci na audioknižní verzi Klímovy Slavné Nemesis, kterou v loňském roce vydalo taktéž Tympanum v režii Petra Gojdy. O kvalitě tohoto prvního setkání svědčí mimochodem i úspěch audioknihy u odborné poroty v anketě Audiokniha roku, která dílo ocenila 1. místem v kategorii Nejlepší zvukový design a Karla Dobrého 2. místem v kategorii Nejlepší interpret.

Audiokniha Tam uvnitř něco je má s audioknižní Slavnou Nemesis mnoho společného a aspiruje na to úspěch předchozího titulu zopakovat. Tentokrát Acher přispěl nejen hudbou, ale měl na starosti i režii a výsledný mastering zvuku. Zde mohl tvůrce využít i své básnické zkušenosti a celou audioknihu pojal jako kompozici, ve které básnické slovo i hudba hrají stejnou roli. Acher ve výsledném mixu pracuje například se zkreslením interpretova hlasu, s nepříjemnými ruchy, hudebními citacemi a také s vlastními skladbami. Chybějící ilustrace jsou tak zcela nahrazeny adekvátní hudební složkou, která je schopná navozovat stejnou atmosféru. Hudba totiž zní po celých třicet sedm minut a tematicky se proměňuje dle obsahu básní.

Ty posluchači uslyší v podání Karla Dobrého a nutno dodat, že lepšího interpreta si nemohli přát. Kdo by čekal nudné čtení básní, bude rozhodně překvapen. Dobrého interpretace je jakákoli, jen ne suchopárná. Herec ve svém živém projevu pracuje s celou škálou hlasových prostředků. Vyšší míra expresivity je v tomto případě velice žádaná a umocňuje posluchačův prožitek. Karel Dobrý je schopen bez zaváhání po smyslu přečíst i ten nejnáročnější text a navíc patří k těm hercům, kteří jej nejen přečtou, ale také o něm přemýšlí. Je znát, že si s textem „hraje“ a skrze svůj výkon předkládá recipientům další možné významy. Dobrý tak exceluje v další hororově laděné tympanovské audioknize a je velice pravděpodobné, že se s jeho hlasem budeme setkávat častěji.
 

Nepřipomínají vám tyhle verše svět Tima Burtona? Svět, který je zabydlen podivnými příšerami a bizarními představami, je blízký i českému autorovi Tomáši Peřinovi, jehož imaginace rozbuší nejedno okoralé srdce. Třicet hororových básniček zaujme strašidelnými tématy i humorem, slovními hříčkami i nečekanými pointami. Hravý čtenář ocení proměnu nevinné Červené Karkulky v ukrutnou Rudou Karkuli či oživlou halloweenskou dýni. A co teprve jelito, která z vás udělá bezduché zombie! Proto nechoďte v noci do sluje, grizzly tam ze sna roluje.
 

Na jeho poezii na první poslech zaujme pečlivý rytmus, originální rýmy nebo sevřený tvar, ano, je to básnění v první řadě příjemné. Zároveň si nelze nevšimnout toho, jak neprvoplánovitě je založeno na prožitku i pocitu a nakolik je jeho nosným motivem kontrast, který často až dialekticky splyne v jednotu. Najdeme zde dialektiku sakrálního a profánního (bolestné úvahy o životě v smutné atmosféře deště budou stejné jak cestou z ranní mše, tak z ranní směny – Zmokl jsem v polích) nebo života a smrti (například báseň Polštářní), vše je nezřídka vedeno tázáním po místě člověka ve světě, smyslu života či „jen“ účelu a smyslu lidského konání.
 
Nezřídka jsme konfrontováni s událostmi či jevy posunutými do absurdní či nadnesené roviny („Objednal jsem v e-shopu / dvě balení naděje. Koukám, kde to zakopu / páchne, když se vyleje.“ – E-la-shop; „Písničkáři jsou z Písnice … obvykle se v parku pasou, zřídkakdy večeří maso … obklíčili masokombinát“ – Písničkáři jsou z Písnice), aby se z takového obrazu vyloupla důvtipná, netriviální pointa. Jindy se zase autor obrací k dětství jako určité životní jistotě („Mám strašidlo pod postelí / bezpečně o něm vím / bydlí tam už od dětství. Střízlivý rozum velí / nevěřit v soukromé čerty…“), kterou ale tváří v tvář „dospělým“ prohrám a strachům ironizuje, čímž dospívá k okamžiku smíření (Mám strašidlo pod postelí).
 
Na Ravenových básních není nic převratně objevného či originálního, ale v tom hodnota poezie není a doufejme ani být nemá. Raven chodí po světě, všímá si, glosuje, rozvíjí nápady a myšlenky – a to zcela přirozeně, jako když člověk dýchá, bez nejapného patosu či hlubokomyslných konstrukcí. Pokud k tomu přidáme i jistotu zkušeného autora, dostaneme zajímavý, do značné míry hluboký zážitek umocněný velice dobrou intepretací.
 

 
Básním kontrastů vychází vstříc jak hravá interpretace Pavla Batěka na jedné straně, tak pečlivě modulovaná, vpravdě umělecká recitace Igora Bareše na straně druhé. Oba způsoby uchopení textu jsou nosné a přiléhavé, pravidelné střídání interpretů je osvěžující a pomáhá posluchači v labyrintu obrazů, nálad a myšlenek neztratit směr. Oba znamenití herci se snaží básním neubrat na formální kráse, ctí jejich strukturu, opečovávají jako základní jednotku přednesu verš. Oba jsou na hony vzdáleni tolik módnímu civilismu, který zhusta přechází do nezáživného prozaického čtení, přičemž se nezřídka z básně vskutku stává próza, ba dokonce strohé oznámení. Je-li však tzv. civilní způsob hlasitého čtení básní více méně normou, jeho popření znamená i značnou míru odvahy, a to jak od interpretů, tak od režiséra. O zvukové zpracování své básnické knížky se postaral sám autor, který též složil a s přáteli nahrál hudbu, jež je významnou složkou audioknihy a vrcholí ve třech zhudebněných básních v jejím závěru.
 
U málokoho můžeme proces psaní poezie jakožto pevné a přirozené součásti způsobu, jakým člověk je, vidět v takové míře jako právě u Ravena. I když všechny básně mají svou kvalitu a význam samy o sobě, je právě možnost být svědkem Ravenova básnění čímsi nesmírně cenným a fascinujícím.
 

Bonusem nahrávky jsou tři básně autorem zhudebněné a nazpívané. Poezie žije.

 
Kupodivu ani autorská četba není špatná. Pokud lze Langerovi něco připsat jako plus, je to hluboký, posluchačsky příjemný hlas a také solidní práce s frázováním. V tom by se od něj mohlo nemálo začínajících básníků vystupujících na autorských čteních lecčemu přiučit. Nebývale důležitým aspektem audioknihy je hudba, která je opravdu dobrá, na druhou stranu se v ní Langer občas mírně ztrácí a vyznívá tak jako slabší interpret, než jakým ve skutečnosti je. Obecně zde však hudba nefunguje jen coby podkres, ale je tu plnohodnotnou součástí nahrávky, což ostatně napovídá i cover audioknihy, kde jsou kromě Langera uvedení i oba muzikanti. Hudbu mají na starosti kytarista Norbi Kovács a violoncellistka Olin Nejezchlebová a jejich jazzové podklady se ozývají pod značným počtem básní. Ne pod všemi, na druhou stranu, v okamžicích, kdy Ivan Langer čte básně do ticha, vyniká skutečnost, že je i vcelku zdatný rétor a že nejspíš stačilo jen málo, aby se v jiných pasážích nenechal hudbou úplně převálcovat a nehrál vedle ní druhé housle, protože jeho relativně suchý projev má tendence ve výrazných hudebních podkresech zanikat.
 
Langerova četba ovšem není úplně jednotvárná, a tak má svá silnější i slabší místa. Ke druhým jmenovaným patří například báseň „Kalašnikov“, v níž se interpret pokouší o jakési strojové frázování, které opravdu nezní dobře. Stejně, jako u textů, nejlépe mu v projevu sedí civilní a jakoby upřímná poloha, pro kterou mu posluchač odpustí i zmíněné nedostatky.
 
Více než o klasickou audioknihu jsou Zvukosochobásně do jisté míry recitačně-hudebním albem, a jako takové funguje nečekaně dobře. Byť po obsahové stránce vlastně nejde o poezii v pravém slova smyslu, ale spíš o politické glosy tak nějak ve verších, musíme Ivanu Langerovi přiznat, že za pomoci Kovácse a Nejezchlebové se mu v audiálním provedení povedl solidní výsledek.

Výsledná nahrávka působí suverénně, plyne s lehkostí, a lze ji označit za bezchybnou ukázku hlasového herectví, která rozhodně stojí za pozornost i náročnějších posluchačů. Apollinairův Pražský chodec natočený duem Adler-Rösner je skutečným požitkem pro každého milovníka literatury a zároveň poslechu nejvyšší kvality.

V režii Petra Adlera účinkuje Boris Rösner.

text: Radioservis