.“ Už v krátké vstupní kapitole, kterou začíná zvuková nahrávka románu Vladimira Nabokova Lolita, rozehrává Miloslav Mejzlík polohy, s nimiž se posluchač setká v následujících hodinách poslechu. Nenaplněná – protože nenaplnitelná – touha, občasné záblesky radosti, byť pokřivené, melancholický smutek, vědoucí cynismus… Volba Miloslava Mejzlíka pro mnohovrstevný text Vladimíra Nabokova (do češtiny výborně převedený Pavlem Dominikem) byla víc než šťastná. Skoro bych řekl, že si po poslechu neumím lepšího interpreta představit. Humbert Humbert je v Mejzlíkově podání přesně takový, jaký má být – zároveň odpuzující i přitažlivý, či alespoň hodný našeho soucitu.
Ruský porevoluční exulant Nabokov nosil téma Lolity v hlavě dlouhá desetiletí. Román postupně dozrával v řadě rozličných náčrtků a fragmentů, téma probleskuje i v některých jiných románech, byť třeba v pozměněném gardu (autor o tom podrobněji píše v textu, který uzavírá české knižní vydání, a věnuje se tomu i Václav Jamek v doslovu k druhému českému vydání). Když záměr dozrál a Lolita vyšla – nejprve roku 1955 v Paříži (anglicky) a teprve o tři roky později i ve Spojených státech, kde od roku 1940 autor žil – konal se pochopitelně skandál. Ten zajistil Nabokovovi finanční nezávislost i širší věhlas. Lolita je od té doby obecně známa a jméno, které vypravěč Humbert objektu své touhy přiřkl, dokonce žije svým vlastním životem – stalo se synonymem „nymfiček“. Obecná známost ovšem s sebou až příliš často nese mnohá zjednodušení, literární dílo se scvrkává na banalitu. To se stalo i Lolitě, k jejímuž „věhlasu“ přispěly dvě filmové adaptace (1962 a 1997), v nichž byl mnohavrstevný a komplikovaný text nutně osekán na pouhopouhou obscénní historku o obsesivním vztahu dospělého muže k dvanáctileté nymfičce – tu první, černobílou, nezachránilo ani režijní umění Stanleye Kubricka.
Nabokovovu Lolitu totiž, podle mého názoru, nelze převést z jazyka literatury do jazyka nějakého jiného uměleckého žánru, aniž by utrpěla nějakou citelnou ztrátu. Načíst ji jako audioknihu je naopak ideální řešení – pokud najdete interpreta, jenž textu dokáže proniknout pod kůži, jako právě Miloslav Mejzlík. Nahrávka režiséra Michala Bureše je tedy v tomto ohledu téměř dokonalá. Vadou na kráse je snad jen to, že Nabokovův text byl proškrtán. Sice ne tolik, jako se to děje třeba u rozhlasových čtení z románů, ale přesto se z Lolity vytratily některé detaily, které mi připadají podstatné.
Nahrávky OneHotBook se už tradičně vyznačují nápaditými zvukovými doplňky čteného slova, které dotvářejí celkovou náladu. Tentokrát jsou zvukové předěly dílem Benoîta Boriese, který s vydavatelem spolupracoval už na titulech Poslední Laponec či Nebezpečné známosti. Zvuková koláž využívá hudbu Lukáše Hurníka pro dechové nástroje, která prohlubuje pocit smutku, jenž se posluchače s odvíjejícím se příběhem nutně zmocňuje, a rozličné zvuky, ruchy, šumy či hlasy, které souzní s mnohovrstevnatostí vyprávění.
Lolita je prvním titulem Vladimira Nabokova, který u nás získal podobu audioknihy. Možná, že se dočkáme i dalších, autor – jeden z nejlepších, které literatura 20. století měla – by si to bezesporu zasloužil. V archivu Českého rozhlasu ostatně odpočívají, kromě nahrávek rozličných povídek, přinejmenším tři četby z větších próz – Bend Sinister, Lužinova obrana a Slídil.
