Zpět

Já chci psát cool!

recenze, , 14.8.2017
Spad
Prosadit se v žánru, na kterém (dodnes) ulpívá cejch „béčkovosti“, který ale zároveň dokáže světu představit mimořádně trefnou reflexi současnosti, aniž by přestal nutně bavit, není jednoduché. Každý autor sci-fi musí být tak trochu frajer, aby se do takového zápasu pustil. František Kotleta jím očividně je.
Ve zvukovém zpracování právě vychází jeho přibližně rok starý titul Spad – první díl trilogie, která na svůj závěrečný kousek ještě čeká. Kotleta nás v něm přivádí do ruin Prahy (jasně, i na Brno dojde). Po válkách každého s každým, po bojích prakticky bez vítěze, se v roce 2050 seskupují lidé do oddílů a všelijakých skupin, kdy přežití (i na úkor jiného) je pochopitelně jednou z hlavních náplní dne.

Upřímně, snažit se vyhmátnout ústřední téma a dějovou linii nemá valný význam. Nejenže se toho vlastně ani moc neodehraje (a téma není ničím nové), ale mohlo by to vlastně zkreslit podstatu Kotletova románu. Jeho přednost rozhodně nespočívá v odvyprávění něčeho, co vás bude překvapovat. Rukopis si vybudoval na všelijakých stříkancích krve a houpajících se ňadrech, tentokrát vlastně ani na jedno z toho moc nedojde. O to pečlivěji se však autor věnuje vykreslení postav. A za to nelze nepoděkovat. Právě některé z nich tvoří záchytné body, díky nimž se mi k poslechu audioknihy Spad chtělo vracet.

Ještě jedno přiznání: tuzemská sci-fi scéna mi v řadě případů přijde příliš okázale „krutopřísná“, Kotletu nevyjímaje. Je pak na schopnosti čtenáře vyhmátne-li, zda ten „super-cool-look“ je umělohmotná náhražka za absenci obsahu (a často i talentu psát), nádivka pro velmi nenáročné čtenářstvo, nebo spisovatelská hříčka v duchu toho nejlepšího z postmodernismu. Nebudu zastírat, že jsem to u Kotlety neprokoukl. Jestli jen hodlá krmit „ovečky“, nebo si literárně špásuje se žánrem, a to prostřednictvím polo až velehloupých klišé. Nepomohlo mi v tom ani načtení románu.

Borek Kapitančik má výtečnou barvu hlasu, umí náležitě dobře zacházet s temporytmem a i když přechází z role do role, stále se drží svého charismatického chrapláku. Na straně druhé právě Kapitančik posiluje zmiňovanou „krutopřísnost“, která na nás z těch postapokalyptických vojáčků má plynout. A když sečtete Kotletův text a Kapitančikův projev, pak vzniká „cool“ na druhou. A teď babo raď, jestli tedy z toho má vzniknout inteligentní hříčka (nadsázka), nebo ultra-sci-fi pro kluky, co ještě ve dvaceti chodí na nákupy v maskáčích a do auta si zavěšují voničky s dámami bez negližé. Já nevím. A stejně tak nejednoznačný mám pocit z celé (audio)knihy. Chvílemi mě bavila, chvílemi mi přišla z výše uvedených důvodů děsně otravná.

Pokud však máte v Kotletovi mnohem více jasno, stěží vás zvuková verze knihy zklame. Má navíc velmi vydařený (s ohledem na žánr a drsňáckého Kotletu) přebal a potisk, který však vychází z původní knižní předlohy.