Čím jiným začít takto limitovaný výčet nahrávek než Cimrmanem – postavou, která je se Zdeňkem Svěrákem neodmyslitelně spjata. Dlouhá léta byly právě gramofonové desky a kazety Supraphonu pro mnoho zájemců jedinou možností seznámit se s hrami Divadla Járy Cimrmana. Dnes jsou již na CD vydány všechny v několika reedicích a k dispozici jsou samozřejmě také prostřednictvím digitální distribuce, například v kompletu Všech 15 her a texty, na které se nedostalo. A fanouškům DJC by neměly uniknout ani tituly z produkce Radioservisu Půlstoletí s Cimrmanem a samozřejmě Vinárna U Pavouka – výběr z legendárního rozhlasového pořadu, kde se jméno Jára CImrman objevilo vůbec poprvé.

Rozhlasová tvorba je ostatně velmi podstatnou oblastí Svěrákovy práce. V tomto našem přehledu musíme zmínit výsostně rozhlasovou hru Posel hydrometeorologického ústavu, která je posluchačům dostupná ve dvou verzích. Ta pozdější, ale známější se Zdeňkem Svěrákem v hlavní roli vznikla v roce 1992 zejména proto, že původní nastudování z roku 1969 bylo počátkem 80. let smazáno a dlouho se mělo za to, že je nenávratně ztraceno. Dnes je však i tato nahrávka s Jiřím Sovákem, Karlem Högerem a dalšími k dispozici, byť ve špatné technické kvalitě. Posluchači tak mohou srovnávat.

Obloukem se dostáváme k Svěrákově tvorbě pro děti, kterou reprezentativně mapuje supraphonský komplet nazvaný lakonicky Pohádky. Obsahuje rozhlasovou dramatizaci Tři auta z roku 1963, o dva roky mladší Krápník a Františka, která je první československou stereofonní rozhlasovou hrou a konečně Kolo se zlatými ráfky s historií velmi podobnou výše zmíněnému Poslu hydrometeorologického ústavu. Trojici rozhlasových pohádek doplňuje ještě dvanáct Radovanových radovánek v autorově interpretaci. „Komplet“ Pohádky však zdaleka není všeobjímající – novější Svěrákovy příběhy pro děti vyšly samostatně.

Neméně obsáhlá je i Svěrákova tvorba pro dospělé, z níž pro tento náš přehled vybíráme audioknihy Povídky a Nové povídky, které vycházejí ze stejnojmenných knižně vydaných souborů. Zvukovou podobu vydal v několika výběrech (což může být pro posluchače nepřehledné až matoucí) Supraphon a kromě autora se na nich interpretačně podílely také herečky Daniela Kolářová a Libuše Šafránková. Jistě není bez zajímavosti, že Povídky, které knižně vyšly poprvé v roce 2008, jsou vůbec první Svěrákovou beletrií pro dospělé.

Čtěte také: Kompletní povídkový Svěrák ►

Prozatím jsme se zaměřili na Svěrákovu autorskou tvorbu. Posluchači se ovšem mohou seznámit také se Svěrákem coby interpretem cizích textů. V nabídce jsou například benefiční audioknihy Příběhy Petra Šabacha a Rybí povídky Oty Pavla nebo například fejetony Milana Lasicy. My vám s radostí doporučíme Dětské etudy Ludvíka Aškenazyho, které v citlivé Svěrákově interpretaci dokonale sledují povahu původního textu.

 Čtěte také: Poetické etudy v citlivé interpretaci ►

Díky audioknize vydavatelství Tympanum z roku 2012 je možné vychutnat si celý příběh bez dramaturgických změn filmové režie, a to vyprávěný někdejším rozhlasovým redaktorem Jaroslavem Dolečkem. Vzájemné vydírání starce a mladíka rostoucího rychle v monstrum dokázal interpret hlasově podat bez zbytečné excitace, jen s lehkým přídechem ironie, zejména při přednesu vět Todda Bowdena, při partech přímé řeči Arthura Dussandera pak užívá až plazí podtón. Hlas Jaroslava Dolečka si však zachovává určitou rovinu, po níž plyne přednes tak, aby v jeho serióznosti vyniklo sdělení textu samo o sobě. Strašné věci lépe zapadnou do úrodné půdy naší mysli podané klidně, střízlivě a bez zvláštního zvyšování hlasu. Účinku prospívá i rozhodnutí dramaturgie nedělit jednotlivé úseky textu žádným hudebním vkladem. Kdyby však na světě existovala dokonalost, užil by Jaroslav Doleček ve svém pojetí Dussanderových replik německý přízvuk a audioscénář by obsahoval správnou výslovnost města Dunkerque.

Četba ovšem vznikla původně v roce 2006 pro potřeby nevidomých, Tympanum ji teprve následně vydalo v rámci své Edice Načteno, kde vycházely právě nahrávky Knihovny a tiskárny pro nevidomé K. E. Macana. Audiokniha momentálně není v prodeji. Uvidíme, zda se třeba jednou do distribuce nevrátí.

Dýchací metoda je však především jednou ze dvou vůbec prvních českých nahrávek nějakého Kingova díla určených k prodeji – tedy nejen pro potřeby Knihovny a tiskárny pro nevidomé Karla Emanuela Macana (KTN). Ta se sice zasloužila o pěknou řádku Kingových nahrávek, ty však nebyly nikdy určeny široké veřejnosti. Z těch nejstarších jmenujme například titul Cujo v podání Hany Makovičkové, Dolores Claibornovou, kterou načetla Helga Čočková, a Temnou půli s Janem Hyhlíkem. KTN ale neopomněla ani Kingovu knihu Čtyři roční doby (poprvé knižné vydanou v roce 1982), z níž Dýchací metoda pochází. U nás se však čekalo na český překlad, takže četby téměř pětisetstránkové knihy se pro KTN ujal pedagog, redaktor a publicista Jaroslav Doleček až v roce 2006. Ze čtveřice delších povídek či novel obsažených na této nahrávce vyšly následně v listopadu 2012 (dva roky po interpretově náhlé smrti) dvě ve vydavatelství Tympanum v edici Načteno. Konkrétně jde o novely Nadaný žák (Příběh o zkaženosti), pojednávající o zvráceném spiklenectví chlapce s bývalým říšským důstojníkem, a Tělo (Příběh o nevinnosti), jež vypráví o čtveřici kluků, kteří podniknou několikadenní cestu, aby našli mrtvolu ztraceného chlapce.

Již v roce 2009 se ovšem pustilo Tympanum do natáčení první komerční nahrávky Stephena Kinga, takže už začátkem ledna 2010 na jednom mp3 CD vydalo v interpretaci Oldřicha Kaisera a režii Dimitrije Dudíka audioknihu Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank (Příběh o věčné naději). Ještě v listopadu téhož roku pak Tympanum vydalo na třech zvukových CD právě Dýchací metodu (Příběh o smrti a přežití) v překladu Libuše a Luboše Trávníčkových.

Rámcová kompozice, v níž David Adley v podání Petra Pelzera vypráví o pánském klubu, zastřešuje vánoční příběh bývalého lékaře Emlyna McCarrona o jedné mladé a velice odhodlané těhotné ženě. Tří a půlhodinová uhrančivě magická audiokniha, perfektně sladěná s příznačně mysteriózní hudbou Ladislava Železného, dosud patří k tomu nejlepšímu, co na české audioknižní scéně vzniklo. Tím spíš, že Pelzerova neuvěřitelně lidská a přesvědčivá interpretace charakteru Kingem stvořeného vypravěče onen příběh bezmála zhmotňuje – přesně v intencích toho, jak se King snažil vyvolat pocit zhmotňování cizího vyprávění v onom záhadném klubu, kde se David Adley ocitl.

Stojí za to dodat, že pro Michala Bureše, který má později na svém režijním kontě desítky audioknižních titulů, z nichž mnohé získaly ocenění v Audioknize roku, šlo o vůbec první práci tohoto typu mimo studia Českého rozhlasu (zároveň šlo bohužel o jednu z posledních hereckých rolí Petra Pelzera). Dá se říci, že jak Dudíkovo Vykoupení z věznice Shawshank, tak Burešova Dýchací metoda po právu sebejistě manifestují, jak má moderní audiokniha vypadat, a více než deset let účinně nastavují laťku ostatním audioknižním tvůrcům, třebaže už nějakou dobu nejsou v prodeji. Jediný nešvar, který lze nahrávce vytknout je Harriet White Memorial Hospital čtená tak, že slovo Memorial Pelzer vyslovuje jako „Mýmoryl“. Vzhledem k propracovanému charakteru nahrávky lze ale toho považovat spíše za pihu krásy než za puklinu v glazuře.

Co se týče produkce dalších audiálních vydání Stephena Kinga, v tomto ohledu si posluchači museli bohužel počkat. Až na již zmíněné vydání Dolečkových nahrávek z roku 2006 se na komerční scéně dlouho nedělo nic. Audioknižní vydavatelé se pustili, zato s vervou, do Kingových děl až od roku 2016, kdy se začaly rýsovat velkolepé projekty jako systematické natáčení Temné věže pro Audiotéku, nebo téměř dvaapadesátihodinový román TO, který měl vyjít roku 2017 ve vydavatelství OneHotBook. To už by byla ale jiná historie…

A kde je tedy zmíněný háček? Nahrávce bohužel před časem vypršela autorská práva, poslechnout si ji tedy můžou jen ti, kteří si ji už koupili, nebo uloví v některém z bazarů či antikvariátů vydání na CD. Doufejme, že se jednou podaří vrátit ji do distribuce.

Pokud by vás audioknihy podle románů Stephena Kinga zajímaly, doporučujeme náš seriál Stephena Kinga slyšeti.

Když jednoho dne slepici zhypnotizuje televizní reklama na automatickou pračku, v jisté panice volá místnímu veterináři Lorainovi Bottaiovi. Z textu se tak pomalu vytrácí vypravěč a vše se přetaví v dlouhý telefonní rozhovor, v jehož rámci se z vtipných i absurdních banalit vynořují střípky minulých životů a z nich se postupně složí jak komplexní obraz obou postav, tak i celkový obraz venkovské společnosti zalidněné množstvím lidí, kteří jsou ve své předvídatelnosti právě tak originální a zajímaví, nakolik to jsme schopni a nakolik to chceme vnímat. Stejným způsobem jsou zajímaví a originální i Nives, Loraine a jeho žena Donatella, jejichž na první pohled obyčejné životy změní jediný noční telefonát k nepoznání.

Autor knihy je mimo jiné vyhledávaný scenárista a divadelní dramaturg, což je zřetelné na první pohled. V rámci dlouhého rozhovoru dokáže v několika větách dynamicky měnit náladu i rytmus, ví, kdy zapojit vypravěče a jak velká porce popisnosti se na tom kterém místě čtenáři nepřejí. A díky půdorysu, na kterém svůj text vystavěl, stvořil dvě prvotřídní herecké role.

Ještě o jednom musíme mluvit: knížku přeložila plodná překladatelka Alice Flemrová, jedna z nejvýraznějších tváří tohoto podceňovaného, přesto extrémně důležitého uměleckého řemesla u nás. Vtiskla české verzi italský temperament a nutné je ocenit i vynalézavé převody Naspiniho nezvyklých přirovnání a slovních spojení do českého kontextu.

Zvukového zpracování, pro které jako by byla novela stvořena, se v koprodukci zmíněného nakladatele a vydavatelství Tympanum ujal režisér Hynek Pekárek, muž, který spoluvytváří ráz zdejší audioknižní krajiny jako málokterý jiný. Vsadil nepřekvapivě na vícehlasou četbu obsazenou prvotřídními interprety a výsledkem je jedna z nejvtipnějších a také nejlépe zahraných vícehlasých audioknih, které jsou k dispozici. Je nicméně vhodné zdůraznit, že se nejedná o dramatizaci, nýbrž nezkrácenou četbu, přestože velká většina nahrávky víc než připomíná dobrou rozhlasovou hru.

Zuzana Slavíková, oceňovaná interpretka, jejímž hlasem mluví na šest desítek titulů, se nejprve jen mihne jako Donatella, ale na závěr dostane solidní příležitost předvést mnohé ze své neuvěřitelné schopnosti práce s hlasem. Od prvního rozespalého „haló, Nives“ skládá zkušený Jaromír Meduna obraz Loraina, který přehnaným chlapáctvím a chrapounstvím zakrývá vlastní nejistotu a pohodlnost. A Martina Hudečková, na kterou krom partu Nives připadla i role vypravěče, nejspíš především výrazně promluví do výsledků letošní audioknihy roku, přičemž je nutno říci, že všechny tři výkony jsou mimořádné a vzácně vyrovnané.

Vynikající herectví pak doplňuje nádherná hudba Maria Buzziho, vyhledávaného skladatele scénické hudby a pedagoga brněnské JAMU. Složil a nahrál italsky náladovou muziku, v níž se zvuk tahací harmoniky a mandolíny snoubí s dynamickými silnými melodiemi, a přestože jde jen o dvakrát několik desítek sekund na začátku a konci nahrávky a vždy několik vteřin na konci kapitol, jde o ilustrativní případ pocitu lítosti, že k audioknihám nevychází samostatné soundtracky.

Audiokniha Nives, co to povídáš? je vynikající počin, v němž se hravost italských komedií snoubí s hloubkou italských sociálních dramat. Jistě se stane ozdobou každé audioknižní sbírky.

Letošní jedenáctá Audiokniha roku

Abychom však mohli porozumět tomu, v čem spočívá výjimečnost zmíněných ale i dalších oceněných titulů, proč uspěly nebo jak byly odbornou porotou vybírány, je potřeba si nejprve něco říct o kategoriích, v rámci nichž se ocenění Audiokniha roku udílí.

Hra o kategorie

První z nich je vyhrazena pro jednohlasou četbu. Z toho, jaké tituly se v posledních pěti letech v rámci klání umísťovaly na vrchních třech příčkách si lze utvořit obrázek, jaký typ audioknih porotu nejvíce zaujal, respektive čím se vydavatelé rozhodli porotu oslovit. Obyčejně jde totiž na první pohled o nějaký typ výzvy. Šanci mají zpravidla ambiciózní projekty zahrnující notoricky známou literární klasiku jako Egypťan Sinuhet či Sophiina volba, případně takové, u nichž si i laik pomyslí „to jsem zvědavý, jak se s tímhle poprali“. Ty zastupuje třeba Mechanický pomeranč Anthonyho Burgesse nebo Serotonin Michela Houellebecqa.
 

Jak (ne)dostat Audioknihu roku

 
Každopádně ani bezchybnost už dávno není zárukou vítězství. Stejně jako postupem času posbírali zkušenost vydavatelé, zkušenějšími se stali i posluchači. Konkurenční boj a v souvislosti s ním i Audiokniha roku způsobily, že porota se dnes nachází v úplně jiné situaci než dejme tomu před šesti lety. Dnes už porotce na vyloženě špatně udělanou audioknihu narazí v rámci nominací jen vzácně. Jinak řečeno nahrávka pořád ještě může být kvalitní a bez zjevných chyb – přeřeků, nezřetelných hlásek, nevhodných akustických změn, slyšitelných střihů, nepříjemných nádechů, podivných pauz, nevyrovnané hlasitosti, nejednotné výslovnosti… a pořád to ještě nestačí, protože takových je ve výběru většina. Hodnotí se tedy, zda je četba dynamická, zda interpret mění tempo i naléhavost podle charakteru scény, jestli rozumí tomu, co se právě odehrává. Intonace nesmí být tvořena mechanicky, jak se leckdy stává, když se herec dostatečně nesnaží nebo čte „z voleje“. A pokud ani to nerozhodne, je třeba přihlédnout k dalším okolnostem a parametrům. Porotce se může v posledku zamyslet nad tím, které dílo bylo z hlediska přípravy, natáčení, interpretace nebo výsledného střihu s ruchy a hudbou náročnější. Čímž jsme zpátky u toho, proč v posledních letech často uspějí tituly, které byly úspěšně zvládnutou výzvou.

Závěrem

Je třeba říct, že rok od roku vlivem mnoha faktorů – mezi něž patří náročnost posluchačů, úsilí porotců, snaha uspět na trhu, ale i prostá láska k profesi – se na českém trhu objevuje stále větší procento výjimečně poctivě připravených audioknižních vydání a s mnoha z nich se pojí značná přidaná hodnota. Ceny Audiokniha roku tento vývoj reflektovaly posledních jedenáct let a zdá se už prakticky nemyslitelné, kdyby tomu tak nemělo být i nadále.

Pozn.: Autor je dlouholetým členem poroty ocenění Audiokniha roku a vyjadřuje svůj názor, nikoliv celé poroty.

V tomto článku se tedy primárně nebudeme zabývat samostatně vydanými nebo znovu vydanými povídkami a novelami, byť některé z nich by rozhodně neměly být zapomenuty, jako například Romance pro křídlovku Františka Hrubína v interpretaci Luďka Munzara, poprvé vydaná Supraphonem v roce 1966 a později znovu v roce 2023 – byť těch sedmačtyřicet minut opravdu patří k těm výjimečným. Pozornost budeme upírat především ke kompletům, ať už vznikly původně pro knižní vydání nebo v tomto složení příběhů existují pouze ve vydání audioknižním. Nemůže se dostat na všechny, tím spíš, že povídkových sbírek jako třeba Opravdová láska Roberta Fulghuma (Tympanum, 2019) nebo – vyjdeme-li z českého prostředí – Hod mrtvou labutí Ondřeje Hübla (Audioberg, 2019) bylo zvukem natočeno mnoho. Řeč bude tedy hlavně o specifických, výrazných, případně lehce kuriózních případech.

Povídkové soubory českých i zahraničních hvězd

Na začátek by měla přijít z dnešního hlediska již klasika. Tou je v tomto případě povídka Já, truchlivý Bůh z knihy Milana Kundery Směšné lásky. Celá kniha byla nastudována v Brně v roce 2008 v režii Antonína Přidala a mezi interprety bychom našli taková jména jako Igor Bareš nebo Ladislav Lakomý. Jednotlivé příběhy pak vysílal Český rozhlas a na mp3 cd vydal Radioservis ještě v listopadu téhož roku. Když ale měl být 12. července 2023 k úmrtí Milana Kundery z celkových bez mála devíti hodin stopáže vybrán a reprízován jeden příběh, byl to právě čtyřicetiminutový Já truchlivý Bůh v nenahraditelné interpretaci Jana Kolaříka. Díky následné reedici pak vyšly roku 2023 audiální Směšné lásky znovu a posluchači se tak mohli po patnácti letech vrátit i k výše zmíněnému vyprávění sukničkáře prahnoucího po krásné a naivní Janě, která se touží stát operní pěvkyní, až je svedena na jedno místo s Apostolkem, který není tak úplně řecký dirigent.
 

Žánrově ne tak odlišnou, byť stylem i tématem samozřejmě velmi svébytnou je povídka Propagační kampaň ve Městě světel z knihy Toma Hankse s názvem Neobvyklý typ. V roce 2018 pro Nakladatelství Domino knihu v překladu Vladimíra Medka a režii Tomáše Soldána načetl jediný interpret a tím byl Šimon Krupa. Posluchače samozřejmě může zaujmout i příběh zvaný Tři úmorné týdny, je to ale právě Propagační kampaň ve Městě světel, která nejspíš nejvíce uvízne v paměti. Jednak tím, že zde se atmosféra vyprávění a energie Šimona Krupy nejlépe setkávají s hravou příjemně staromilsky koncipovanou hudbou Tomáše Rosiho, jako dělanou pro audiální seriál. Nezapomenutelných a chytře zábavných šestačtyřicet minut mělo dostat především interpreta Krupu k dalším audioknižním angažmá, nicméně se tak nestalo. Stopa této povídky jaksi zapadla mezi ostatními a nedokázala zvrátit celkový dojem z audioknižní sbírky. Od kritiky to svého času audiokniha jako celek schytala, samotná povídka Neobvyklý typ, vyprávějící příběh mladého herce, který je po boku hollywoodské herečky hnán filmovou společností na únavné promo turné třetího dílu filmové série, ale funguje dokonale.

Do třetice je záhodno vypíchnou nějakou z pokud možno nejčerstvějších nahrávek. Tuto úlohu by mohla sehrát povídka Já nejsem Ed, kterou britská autorka mystery thrillerů C. J. Tudor zařadila do sbírky s názvem Škvíra (Témbr, 2023). Zatímco autorčin komentář k povídce čte v režii Jana Drbohlava Jitka Ježková, samotnou svižnou a příjemně odlehčenou prózu si vzal do parády Vasil Fridrich. A těch sedmnáct minut příběhu o muži, který se ocitá na místě, kde je s ním zacházeno v rukavičkách, jelikož se domnívají, že jde o jakéhosi Eda, je jako herecká etuda. Fridrich v ní dává posluchači naplno poznat, jak rozumí nadsázce, jak umí pracovat s tempem, načasováním a vytvořit pomyslný oblouk směřující přímo k pointě.
 

(Nejen) detektivní sbírky, sestavené podzěji

Některé povídkové sbírky, jež můžeme nalézt na současném knižním a následně i audioknižním trhu ovšem nesestavil sám jejich autor, ale byly vydány jako tematický výbor domovským nebo zahraničním vydavatelem – často až po autorově smrti. Jako příklad může posloužit dvojice knih Mrazivé vraždy (2021) a Letní záhady (2022). Na jejich audioknižním vydání ve vydavatelství Voxi se podíleli z režijního hlediska Jindřiška Nováková a Daniel Tůma, z interpretačního pak celkem deset herců včetně Otakara Brouska ml. a Růženy Merunkové, kteří mají na svědomí i četbu povídky s názvem Vánoční tragédie. V příběhu, který v kruhu přátel vypráví slečna Marplová, hraje úlohu lázeňský penzion, klobouk, mrtvá služebná i zdánlivá nehoda na horní plošině tramvaje. Slyšet jsme jej mohli už v roce 1994, kdy ho pro rozhlas jako dramatizovanou četbu s Violou Zinkovou v hlavní roli zrežíroval Petr Adler. Vánoční tragédie z kompletu Mrazivé vraždy je ale se svými osmačtyřiceti minutami stopáže první nahrávkou původní nekrácené povídky.
 

Tím bychom však mohli opustit sféru audioknižních sester dříve knižních povídkových sbírek. V posledních čtrnácti letech přicházeli vydavatelé i s projekty, kdy sestavili povídkový komplet čistě pro poslech. Jedním z prvních a tedy i poněkud neobratných pokusů byly například Vánoční detektivky (Popron Music, 2011). Vydání dvou příběhů A. C. Doyla a G. K. Chestertona v podání Ladislava Freje o celkové stopáži necelých dvou hodin se však neslo v duchu až úmorného množství popisných zvukových samplů.

Mnohem lépe dopadl výběr povídek Agathy Christie, který v roce 2020 vyšlo u vydavatelství OneHotBook v režii Michala Bureše jako Svědkyně obžaloby a další povídky. Nejchutnějším bonbónem z této pomyslné – a nutno říct, že veskrze podařené – bonboniéry je pětadvacetiminutová Nehoda v interpretaci Martina Preisse. Zmínit bychom ale mohli také prózy Ten čtvrtý v podání Viktora Preisse nebo Dobrodružství pana Eastwooda, které čte Otakar Brousek ml. a které známe již také z dřívějšího rozhlasového zpracování pod názvem Záhada španělského šálu (1993).
 

Petr Stančík a tajemná města

Několik antologií, kde je svými povídkami zastoupeno více autorů, už tu bylo zmíněno, avšak tento následný oddíl bude pouze o nich – především pak o těch, kde se nachází nějaký ten klenot. První z nich je soubor Praha NOIR, který sestavil Pavel Mandys a na audioknižním vydání ve OneHotBook se v roce 2016 podíleli hned tři režiséři: Petr Gojda, Michal Bureš a Hynek Pekárek. Povídkou, kde se nejlépe potkal autorský naturel, režijní přístup a herecká interpretace byl Kabinet sedmi probodnutých knih Petra Stančíka. Třicet minut věnovaných jasnovidcům i temnovidcům na pozadí tajnosnubné Prahy přelomu devatenáctého a dvacátého století čte se smyslem pro nadsázku sobě vlastním Lukáš Hlavica.
 

Povídka Petra Stančíka však vévodí i jinému, byť podobně koncipovanému sborníku, tentokrát zaměřenému na Brno a brněnský Cejl. Vypravěčsky vybroušená a zábavná Turbína a mordýrna z audioknihy Krvavý bronx, kterou v roce 2020 natočili v brněnském rozhlase a vysílali ještě téhož roku v cyklu Dopolední četba, nás seznámí s tím, jak se osudy tamní parukářky a jejích devíti nápadníků mohly proplést s vynálezem Kaplanovy turbíny. V režii Radima Nejedlého čte dvacetiminutovou nahrávku Jana Štvrtecká, celou audioknihu pak v roce 2021 vydal Radioservis.

Společenská próza českých tvůrců

Zcela realistickou prózu naproti již dříve zmíněným představuje příběh V náručí Piny Bausch, který pro magazín Reportér svého času napsala Dora Kaprálová. Souborné vydání každoměsíčně publikovaných povídek s poněkud vágním názvem Povídky současných českých autorů vydala Audiotéka v interpretaci Matouše Rumla a Terezy Dočkalové v roce 2020. A je to právě Tereza Dočkalová, kdo se v průběhu pětadvaceti minut zcela „potkává“ s charakterem vyprávění o tanečnici a choreografce, která se za pomoci syntézy slavné Piny Bauch a filozofie Ludwiga Wittgensteina pokouší prosadit v Berlíně.
 

A aby té společenské prózy nebylo málo, po léta připravoval tematické povídkové soubory pro vydavatelství Listen Boris Dočekal. Ty od roku 2019 začaly pod touže značkou, později pod značkou Témbr vycházet i audioknižně a nabízejí tak velmi početný arzenál nejen témat, ale i autorských přístupů a především rozličných příběhů. Jedním z příkladů zcela ojedinělých setkání autorů a herců je pak povídka Sem smějí jenom tihle Josefa Moníka, kterou pro audioknihu Zamilované povídky načetl v režii Jana Drbohlava v roce 2020 svým nezaměnitelným způsobem Tomáš Hanák. Těch šestadvacet minut nahrávky pojednávající o jednom ne příliš nadějném vztahu za tuhých režimních poměrů výrazně vyčnívá nad ostatními. Dalším příkladem podobného typu může být Umauuu Petry Dvořákové z antologie Soukromá tajemství (taktéž Témbr 2020). Šestatřicetiminutové vyprávění stárnoucí kartářky o jednom neobyčejném setkání s minulostí načetla citlivě i zábavně Martina Hudečková.

Trocha čisté fantastiky

Nejvíce tematickými antologiemi, které byly později vydány audioknižně přispělo českým čtenářům a posluchačů nakladatelství Epocha. Z počátku byly zvukem vydávány jen konkrétní texty z jinak rozsáhlých svazků. Od roku 2021 však vycházejí s jistou pravidelností načtené kompletně. Hned první povídkou, která si nebere servítky a přesto je nejspíš nejzábavnější poslechovou záležitostí z celého svazku, je Xenofil Jana Kotouče z antologie Krásky a vetřelci vydaného Epochou ve spolupráci s Audiotékou v roce 2021. V režii Jana Žáčka více než šedesátiminutovou četbu bez problému utáhl Jakub Saic, který se mimojiné královsky vypořádal s četbou replik poněkud neurvalých vesmírných plazů, takzvaných Ralgarů. Jistý podtón drsňáctví v Saicově interpretaci pak ostře kontrastuje s tím, jak citlivě a s něhou načetla Klára Sedláčková-Oltová v režii Heleny Rytířové prózu Kristýny Sněgoňové Pan Frýdek a slečna Místek z knihy Hlubiny města (Audiotéka, 2023). Pětasedmdesát minut vyprávění o dětech, které se pokoušejí zabránit sváru dvou na sebe dětinsky navztekaných měst se potkalo s barvou hlasu i hereckým charakterem Sedláčkové-Oltové způsobem, který uvízne v paměti.
 

Jistě by se našel ještě nějaký ten povídkový soubor, více či méně oblíbený nebo zcela zapomenutý, který v sobě ukrývá jedinečnou shodu tvůrců a jejich pochopení literárního díla. Ostatně stejně jako žádné kompletní vydání povídek jednoho autora nikdy není tak zcela kompletní, ani žádný výčet toho nejlepšího si nemůže obsahovat všechno. Tím spíš že je na každém, kde by načrtl onu pomyslnou čáru, za níž už není prostor se vydávat.

Nejspíš nikdy nevznikne souhrnné vydání nejlepších audioknižních povídek, tím spíš že by bylo tematicky velice roztříštěné a nahrávky byly za ta léta rozesety mezi velké množství vydavatelů. Snad ale ty jmenované neupadnou v zapomnění a posluchači mezi nimi najdou i ty své oblíbené.

Znalci Bryndzova díla vědí, že série kriminálních románů s Erikou Fosterovou prokládá spisovatel psaním knih s další ženskou hrdinkou – Kate Marshallovou. Stojí za to připomenout, že v budoucnu není vyloučeno setkat se s vyšetřovacími postupy zrozenými v mysli tohoto plodného autora dokonce možná i v televizním seriálu. Zpět ale k Andělu smrti, v němž se Erika vypořádává nejen s případem, se skloubením svého soukromého a pracovního života a zkorumpovanými nadřízenými, ale i se svým věkem – srovnává se s mladšími kolegyněmi a soudí sebe samotnou. Robert Bryndza tuto detektivní partii nechá rozehrát na úvodní historce, kdy se Erice dělá zle z toho, že by měla být požádána o ruku. Více však nenapovídat! Koktejl plný napětí má okamžitě našlápnuto díky následujícím ingrediencím: vražedným nástrojem jsou dívky s chybou v Matrixu, první obětí sériového vraha je významný politik, který navíc doplatil na svou inklinaci k sadomasochistickým sexuálním praktikám.
 
Nechybí ani anonymní muži v šedých oblecích, kteří se snaží ovlivnit vyšetřování svými vyděračskými manýrami. Erika však vždy měla problém s autoritami, takže poslušnost není její zrovna silná stránka. Přisypme téma sexuálního zneužívání v zařízeních pro děti a vzrušující, takřka dvanáctihodinová jízda je na světě. Pokud tyto prvky vyprávěcí strategie považujete za klišé, pak je zajímavé se podívat, že i s nimi Bryndza zachází zdatně a podává bizarní okolnosti střízlivě a současně poutavě. Krátce – nemáte pocit, že je to celé tak nějak přitažené za vlasy.
 

Ale nyní už k tomu, jak si s Andělem smrti poradili v nakladatelství Cosmopolis, kteří dílo vydali rovněž knižně a v elektronické formě. Je to již poosmé, kdy můžeme sledovat v románu Eriku Fosterovou, a rovněž poosmé se setkáváme s hlasem Martina Stránského. Jako interpret se silnou narátorskou zkušeností za sebou odvypráví veškeré dění plynule a neudělá tu chybu, aby zrychloval dikci v těch chvílích, kdy sledujeme akční scény. Nepropadá sentimentu, i když se dozvídáme o skutečně hořkých traumatech, ale zůstává citlivý, tak trochu jako samotná hlavní postava, která kromě své práce a svého lehce odtažitého vztahu s partnerem nejvíc na světě zbožňuje svého kocoura. Atmosféru dobře vyjadřující citlivě napsaný příběh o brutální promyšlené pomstě pak poměrně vkusně dokreslují klavírní hudební předěly mezi kapitolami.

 
Během první světové války napsanou povídku o potrestání vojenského sluhy za podřimování ve službě V kárném táboře načetl výtečný Jaromír Meduna, kterého přizval zkušený režisér Hynek Pekárek. Ten vedl i Davida Novotného v asi nejvtipnější Kafkově povídce vůbec, polidštěným šimpanzem vyprávěné Zprávě pro jistou akademii.
 
Jistým překvapením je v rámci vydavatelství debutová účast básníka a režiséra Víta Maloty, který vedl mladého herce zajímavého pražského divadla X10 Václava Marholda v dlouhé povídce Popis jednoho zápasu, nejstarším dochovaným textem Franze Kafky.
 
Druhým debutujícím režisérem je Tereza Verecká, oceňovaná dramatička a režisérka, která stojí za třemi zbývajícími povídkami. Miniaturu Návštěva v dole, v níž bezejmenní horníci popisují návštěvu inženýrů, kteří přišli vyměřovat nové štoly, výborně načetl herec Jan Holík. Povídka Zpěvačka Josefína aneb Myší národ je jedním z posledních Kafkových textů a čte ho Otakar Brousek ml. Ten je také interpretem Doupěte, apokalyptického textu vyprávěného zvířetem podobným jezevci. Herec s režisérkou zvolili nenávodný, popisný styl četby, v němž vynikají absurdní i existenciální prvky Kafkovy prózy.
 
Audioknihu doplňuje jako další jednotící prvek předělová smyčcová hudba, která vhodně rámuje všech dvanáct mimořádných textů v mimořádných a pečlivých interpretacích.

 
Kurkov však není z těch spisovatelů, od nichž jako byste slyšeli poučný podtón, s nímž by shlížel z pozice moralisty. Tomu napomáhá i citlivý, přemýšlivý hlas, jímž jemně sází své věty jednu vedle druhé Matrin Preiss. Vydavatelství Tympanum se chopilo látky uznávaného autora, přezdívaného novodobým Bulgakovem, kterou knižně vydalo nakladatelství Paseka, a režie Vratislava Hubičky prokázala šťastnou ruku při výběru zkušeného vypravěče. Odkrajuje slova ve vzácně volené čisté skladbě vět, jako by ukrajoval chléb. Nenechá se strhnout všude se valící beznadějí a prozaicky v jemném rytmu sleduje Sergejičovy cesty a myšlenkové pochody. Díky jeho podání souzníme s optikou člověka, jakým jsme zvyklí říkat obyčejní hrdinové. Na chvíli se stáváme ztraceni mezi Donbasem a Krymem, mezi pravoslavím a islámem, a přesně jako to Andrej Kurkov plánoval, ztrácíme se i mezi realitou a sny, které se Sergejičovi zdají. Ryzí nevyumělkovaný příběh nečiní dojem dokumentární zprávy o náročném životě ve válečné zóně, přestože Andrej Kurkov je nejen autorem více než dvou desítek knih a scenáristou bezpočtu realizovaných filmových děl, ale rovněž novinářem. Vešel do role jednoho z bezejmenných obyvatel země, kde doslova nevíte, čí jste, a Martin Preiss tento záměr dokonale naplňuje. Dokonce i výrok jedné postavy: „Bylo to přesně tak, jak řek Putin. Putin přece nelže!“ dokáže říct bez ironie, s přesvědčením, jakým oplývá daná mluvčí.
 
Na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti byl uveden pro české diváky stejnojmenný snímek podle Kurkovovy předlohy v režii Dymytra Mojsejeva. Ve zpracování nakladatelství Tympanum díky uměleckému vkladu Martina Preisse máme dokonalou možnost vidět Sergejiče, Pašku, Vitalinu s Angelikou, Galju, Ajsilu, Bekira, Ajše i další postavy z vnitřku jejich osudů.