Audiokniha pro to má všechny předpoklady. Režírovala ji zkušená Markéta Jahodová a posluchači se mohou těšit na Miroslava Donutila, Taťjanu Medveckou, Igora Bareše, Ivanu Uhlířovou, Luboše Veselého, Pavla Baťka a Evu Hacurovou. Nahrávka má rozsah lehounce přes osmnáct hodin. A co na zvukovou podobu svého příběhu říká autor? Zeptali jsme se v době její finalizace.
Jste spokojen s audioknižním pojetím svého románu Tisíc očí?
Audiokniha se ještě dokončuje, takže jsem ji celou neslyšel. Občas jsem při natáčení zašel do studia, líbilo se mi pojetí režisérky Markéty Jahodové. Poslouchal jsem, jak jednotlivé pasáže ožívaly. Při psaní jsem měl určitou představu, tu ale překonaly herecké výkony – obsazení je skvělé. Přál jsem si, aby postavu nacisty, masového vraha a geniálního malíře ztvárnil Miroslav Donutil, rád bych ho viděl i ve filmu, pokud dojde k realizaci, byla by to i podle něj jeho životní role.
Když píšu, nečtu jiné autory, abych se ničím neovlivňoval a nerozptyloval.
Ivan Fíla, spisovatel
Jak na knihu doposud reagují čtenáři?
Nikdy se mi ještě nestalo, abych na svou knihu dostal jen samé pozitivní ohlasy. Na všechny reakce odpovídám, mám ještě přes sedm set nezodpovězených zpráv. Je zajímavé, že knihu čtou i lidé, od kterých bych to typově nečekal. Nejčastěji píšou, že se nemohou od příběhu odtrhnout, že ho četli jedním dechem. Zajímavou reakci mi napsala ředitelka knihovny v Javorníku: Je to démonický příběh, stejně jako autor sám. V nedaleké Bílé Vodě jsem strávil dva roky a ona mohla trochu sledovat moje strádání při psaní a vžívání se do charakterů, což bylo nejtěžší. Slogan knihy Příběh nebudete číst, ale žít je pravdivý, já jsem ho skutečně žil. Stal jsem se masovým vrahem a malířem, bývalou luxusní prostitutkou, která mi celý příběh vyprávěla, i ostatními figurami, abych byl schopný je věrohodně popsat a charakterizovat. Bylo to náročné psychicky i co se týká rešerší, musel jsem nastudovat historická období posledních osmdesáti let i nejrůznější povolání.
Jsem šťastný, že se knize daří, dokonce jsem se v jedné recenzi dočetl, že jde o můj opus magnum. Při psaní jsem se ničím nestresoval, ani myšlenkami na komerční úspěch. Nejdůležitější je pro mne čtenář, aby k němu příběh promlouval, aby se v něm sám poznal. Strávil jsem několik let v Americe a Steven Spielberg mi k otázce, co je a není komerční dílo, řekl: Vůbec se tím netrap, z každé práce musí člověk teprve komerční dílo udělat, ať jde o cokoliv. Nejlepší reklama je ale taková, co si lidé o dílu řeknou mezi sebou, takzvaná šeptanda.
Přirovnal byste se sám k nějakému literárnímu autorovi? Igor Bareš, jeden z interpretů audioknihy, je například velkým vyznavačem díla Vladimíra Körnera, který se také zabývá historickými dramaty s přesahem do současnosti.
Mám rád dílo Vladimíra Körnera, před časem jsme spolu telefonovali. Literárně jdu však svou vlastní cestou, snažím se být čtivý, v tom smyslu, aby každá věta, každý odstavec, každá stránka nutila čtenáře číst dál, to je moje premisa. Nikoho nenapodobuji. Nechci být srovnáván s někým nebo s něčím, usiluji o to, aby moje knihy, stejně jako mé filmy, byly rozpoznatelné, aby můj styl byl osobitý. Když píšu, nečtu jiné autory, abych se ničím neovlivňoval a nerozptyloval.
Při psaní stejně jako ve fotografii cítím na rozdíl od filmu obrovskou svobodu. Realizaci filmu diktuje ve všech ohledech ten, kdo má moc, včetně scénáře, natáčení a později ve střižně.
Jak byste popsal svůj přístup ke psaní?
Píšu vizuálně, aby každý čtenář viděl svůj vlastní film. Oprošťuji text od zbytečných slov a vět, a dokud s pasáží nejsem spokojený, nejdu dál. Než jsem knihu pustil do světa, celý vysázený text jsem patnáctkrát přečetl a udělal kolem šesti tisíc změn, ku prospěchu díla. Nekompromisní zacházení s textem a krácení jsem se naučil od Anny Kareninové, když redigovala mou první knihu Muž, který stál v cestě, skvělým způsobem zbavila text všech možných pentliček, byť literárních, ale zdržujících. Tisíc očí jsem psal velmi sugestivně, aby především nacistická zvěrstva při čtení doslova bolela a čtenáři si je uvědomovali.
Dva a půl roku strávených při psaní v Bílé Vodě jste sám nazval svým osobním Zločinem a trestem a Přeletem nad kukaččím hnízdem. Mohl byste tyto metafory vysvětlit?
Psal jsem v Psychiatrické nemocnici Marianny Oranžské v Bílé Vodě, ne jako pacient, ale ubytovaný v lékařském domě s psychology a adiktology. Bylo to zajímavé soužití. Zpočátku jsem trávil dost času přímo v areálu nemocnice, kde se léčí závislosti. Hovořil jsem s pacienty a zajímal se o jejich osudy, při psaní mi to dost pomáhalo. Úmyslně jsem se rozhodl žít na konci světa, můj román to vyžadoval. Jsem si jist, že kdybych jej psal jinde, psal bych ho jinak. Jedinečný genius loci a fluidum toho místa mě neskutečně ovlivnily. Metaforicky jsem v sobě nosil Zločin a trest a byl jakousi součástí Přeletu přes kukaččí hnízdo.
Úmyslně jsem se rozhodl žít na konci světa, můj román to vyžadoval. Jsem si jist, že kdybych jej psal jinde, psal bych ho jinak. Jedinečný genius loci a fluidum toho místa mě neskutečně ovlivnily. Metaforicky jsem v sobě nosil Zločin a trest a byl jakousi součástí Přeletu přes kukaččí hnízdo.
Ivan Fíla, spisovatel
Jak byste popsal svou autorskou rutinu?
Jsem dost disciplinovaný, což je někdy destruktivní, žiju jen svým dílem. Vzdal jsem se také denního limitu napsat určitý počet stran, kterého jsem se držel při psaní předchozích knih a scénářů, vytváří to zbytečný tlak. Původně jsem měl román odevzdat mnohem dřív, ale ožívalo přede mnou něco tak zásadního, co jsem předtím nikdy nenapsal. Přibližně rok z celé práce mi zabraly rešerše, nejen po internetu, ale i v archivech, doma i v zahraničí. Objevoval jsem v nich nové a nové příběhy, některé jsem posléze zabudoval do děje. Netvořím si předem koncept a dějové linky, příběh si je diktuje sám. Vždy mě jako autora vede a tady mě postupně začal přesahovat. Postava Reicharda byla původně jednou z vedlejších, až nakonec zmohutněla v ústřední.
Kdy vznikl motiv románu?
Inspirovala mě žena, Němka, která mi svůj příběh vyprávěla. Zeptal jsem se jí, co by dělala, kdyby její biologický otec, masový vrah, žil v nedalekém domově pro seniory ve Velkých Losinách. Bez váhání řekla: Zabila bych ho. To byl pro mě impuls. Nejdřív jsem ale do své fotoesejistické knihy Jeseníky: Čas, ten pohyblivý obraz věčnosti napsal povídku Tisíc očí. Po autorském čtení na vernisáži výstavy mých fotografií v Kasselu v roce 2022 mi primátor města řekl, že bych z té povídky měl udělat román.
Myslíte si, že některé činy jsou neodpustitelné?
Jsem vypravěč, kladu otázky, nedávám odpovědi. Každý si musí ujasnit sám, jestli by takovému člověku odpustil. Tisíc očí by mělo čtenáře animovat, aby se zamysleli nad dějinnými souvislostmi, současností, sami nad sebou.
