Syn nemajetného tkalce vyrůstal v děsivé chudobě jako churavé dítě trpící křivicí a špatným zrakem, dokázal ale vystudovat pedagogický seminář a stát se učitelem v saském Glauchau. Za údajnou krádež hodinek se dostal do vězení, psychicky se zhroutil a zcela bez prostředků a se zákazem vykonávat učitelské povolání se ocitl na šikmé ploše – za podvod byl nejprve odsouzen ke čtyřem rokům nucených prací, jeho psychické obtíže se nadále zhoršovaly (patrně trpěl tím, co se dá s velkým zjednodušením označit za rozdvojení osobnosti) a ve vězení se ocitl i do třetice. V této chvíli však jeho život dozná pozoruhodného obratu, protože ve svých téměř třiceti letech se ve waldheimské káznici pustil do psaní.
Často úspěšně obesílal svými povídkami nejrůznější časopisy, po propuštění se stal nakladatelským redaktorem a postupně i spisovatelem na volné noze, jehož postavení v tehdejší německé společnosti se postupně dostalo do fáze srovnatelné s postavením dnešních hudebních celebrit. Jeho knihy z Divokého západu nebo z Arábie, kterých je dohromady zhruba padesát, vycházejí ve stále nových vydáních i u nás, a je celkem přirozené, že vznikají i zvukové podoby alespoň těch nejpopulárnějších z nich.
Na tuto utěšenou hromádku už třetím rokem přidává další tituly i populární vydavatelství Tympanum, které zatím v sérii „Májovky“ uvedlo hned pět kompletních audioknih v podání trojice mimořádných interpretů. Na romány a povídky vydané dříve i jinými vydavateli jsme se podívali dříve v našem starším článku o Karlu Mayovi.
Pavel Soukup
V roce 1875 vyšla v časopise Deutsche Familienblatt delší povídka Old Firehand, v níž se poprvé objevuje jméno, které dětem a mladistvým následujících generací až po tu současnou změnilo život: Vinnetou. V roce 1893 pak vyšly první tři díly tetralogie Vinnetou složené z částí Indiánské léto, Rudý gentleman a Poslední výstřel, v letech 1909-10 pak May dokončil poslední díl nazvaný Vinnetouova závěť. Česky vyšly první tři díly péčí Vilímkova nakladatelství už v roce 1901, a i zde se kniha dočkala řady reedic a nových překladů, z nichž ten nejvydávanější je z pera Vítězslava Kocourka. Ten se také stal předlohou pro audioknihu Vinnetou, kterou pro Tympanum načetl výtečný Pavel Soukup (a dodejme rovnou, že Tympanum využilo u všech následujících titulů právě tyto čtivé Kocourkovy překlady, na jejichž kvalitě je hlodání zubu času překvapivě jen málo zřetelné).
Notoricky známý, zfilmovaný a mnohokrát převyprávěný či recyklovaný příběh je vyprávěn v první osobě z pohledu hlavní postavy, Mayova alter-ega Old Shatterhanda. Je to hrdina, jenž dokáže ranou pěstí omráčit člověka a kterého v protikladu k nespoutané divočině a bělošsky supremacistické anarchii Divokého západu zdobí dokonalá čest a obrovský smysl pro spravedlnost. Soukup si – vedle klasických atributů prakticky všech svých výkonů, tj. výtečné kontroly tempa, pečlivé výslovnosti a dokonalého porozumění významu i struktury vět – Mayův text slyšitelně užívá a čte s lehkou, byť slyšitelně nadsazenou nostalgií nikoli nepodobnou stylu, jakým pojal třeba několik rozhlasových příběhů Léona Cliftona.
Tento mimořádně příjemný a radostný styl četby zopakoval i ve zvukové podobě románu Syn lovce medvědů, kde se Old Shatterhand objevuje sice jen jako sice vedlejší, ale stále důležitá postava. Dobrodružný román pojednává o skupině zálesáků a Indiánů, kteří se vydají na výpravu s cílem osvobodit otce jednoho z nich, Martina Baumanna, ze zajetí kmene Ogallallů (Siouxů).
Syn lovce medvědů je volně, především některými postavami, propojen s románem Duch Llana Estacada (1888), se kterým často vychází ve zkrácených verzích v jediném svazku pod názvem Mezi supy, případně pod autorským názvem Hrdinové ze Západu. Tento – i na Mayovy poměry výjimečně čtivý – příběh o boji „správných hochů“ s bandou tzv. tyčkařů, která přesouvá značení bezpečné cesty pouští s cílem zmást, zabít a snáze okrást poutníky, posloužil i jako hlavní předloha pro koprodukční snímek Mezi supy režiséra Alfreda Vohrera z roku 1964.
Martin Finger a Jiří Vyorálek
Zbývající dva romány si rozdělili herci Martin Finger a Jiří Vyorálek. Oba na rozdíl od Soukupa sázejí spíše na realistickou, chvílemi možná dokonce naturalistickou interpretaci, která na první místo nestaví okouzlení Mayovým světem, ale samotný děj příběhu a především jeho dobrodružnou a napínavou povahu.
Ve Fingerově výsostně hereckém načtení ožívá román Poklad ve Stříbrném jezeře (1894), zřejmě nejslavnější z Mayových románů a mimochodem i námět prvního z několika kultovních filmů německého režiséra Haralda Reinla s Lexem Barkerem a Pierrem Bricem, které ve své době (první polovina 60. let) znamenaly neuvěřitelné znovuoživení zájmu o Mayovy „indiánské“ knihy.
Hlavní linií románu je souboj „naší party“ se skupinou banditů vedenou Cornelem Brinkleyem o mapu vedoucí k bájnému indiánskému pokladu. S mnohými odbočkami a dějovými zvraty se Martin Finger vypořádal se ctí, a třeba scéna souboje o ranč a jeho následné vypálení, jeden z vrcholů celé Mayovy tvorby, je vylíčena natolik plasticky a se strhujícím tempem, že má potenciál ožít v posluchačově mysli jako filmový obraz.
Posledním zářezem na pažbě audioknižní „májovkové“ pušky z produkce Tympana je méně známý román Černý mustang (1899), někdy uváděný též pod názvem Míšenec. Vinnetou, Old Shatterhand a jejich přátelé stojí proti zákeřné dvojici Komančů – náčelníku Černému mustangovi a jeho vnukovi, míšenci bílého otce a Mustangovy dcery Lstivému hadovi. Ti se snaží všemi prostředky zabránit výstavbě železnice, například hodlají vypálit a povraždit bělošskou osadu a v jedné z peripetií dokonce ukradnou dva slavné atributy Old Shatterhandovy identity, pušky Henryovku a medvědobijku.
Jiří Vyorálek podobně jako Finger pojímá Mayův román především jako akční dobrodružné vyprávění, čemuž podřizuje tempo i dikci své interpretace, přesto v ní zaslechneme i leccos z nadsázky, jakou používá Pavel Soukup. Každopádně lze říct, že všech pět nahrávek má vždy adekvátní pojetí a vysokou uměleckou úroveň, a to i přesto, že vznikly pod dohledem čtyř různých režisérů: Syn lovce medvědů v režii Vladimíra Srba, Černý Mustang Jana Rimona, Duch Llana Estacada Jana Koukala a zbývající dvě Vratislava Hubičky, který je též skladatelem doprovodné hudby.
Je samozřejmé, že veškeré Mayovo psaní je čirá fikce prakticky bez jakékoli opory v realitě a zejména pro vykreslení původních amerických obyvatel podle evropských šablon se dokonce stalo předmětem kulturních válek. I přes tuto svou poměrně značnou problematičnost zůstávají Mayovy texty vrcholnou ukázkou humanistického světonázoru založeného na sepjetí člověka s přírodou, rovnosti ras, silné představě spravedlnosti a dokonce i pacifismu. Proto jsou jak jejich obliba, tak stále nové edice velice potěšující skutečností.
V množství nahrávek Mayových příběhů z doby a prostředí, kde „každý dostane nové jméno podle své povahy a svých skutků“, které jsou za ta léta k dispozici, se počin Tympana v žádném případě neztratí, ba dokonce představuje jeden z vrcholů zvukového zpracování „májovek“.
