Zpět

Do zákoutí minulosti

recenze, , 11.12.2017
Divný kořeny
Vzpomínky jako pátrání, vzpomínky jako cesta za poznáním dlouho skrytého. Hana Frejková se ohlíží zpět za svým životem, ne kvůli sobě, ale aby odkryla prachem pokrytý háv, který zahaluje jejího otce. Ve svém rodném listě má napsáno: matka: Elisabeth Henke-Warnholtz, otec: Ludwig Freund, dítě: Hannah Elisabeth, girl. Tolik jmen, tolik identit. Tolik tajemství, která se s nimi pojí. A k tomu jedna velká tragédie. Otec byl v roce 1952 souzen v procesu s Rudolfem Slánským a také popraven. Kde má tento akt svůj počátek a příčiny?

Recenze audioknihy Divný kořeny.
Útlou knížku před deseti lety vydalo nakladatelství Torst, pro Český rozhlas ji o rok později načetla sama autorka. Anotace, ale vlastně i text samotný dává tušit, že máme možnost se vydat po cestě, která putuje nitrem a která bezpochyby musela stát vypravěčku spoustu sil. Jaká škoda, že zvuková verze Divných kořenů účinky předlohy oslabuje.

Začít lze už tím, co se k posluchači dostane hned ze samého kraje: hudební složka, která dělá předěl mezi jednotlivými kapitolami, je až trestuhodně nepřívětivá. Ne snad, že by bylo potřeba libozvučných melodií, k dramatu, o jakém Frejková vypovídá, by naopak přílišná „hladkost“ mohla škodit. Ale i disharmonie může být něčím jiným než jen sledem not bez konceptu a vize. A především, z každého tónu ční syntezátor, ale tak moc, až to bolí.
 

Bohužel, jakmile hudba dohraje a nastoupí samotné čtení, pocity se kdovíjak nezmění. Paní Frejková je sice herečka, ne nutně ji to musí kvalifikovat pro úlohu interpretky. Vlastně je až paradoxní, že ačkoliv čte vlastní vzpomínky, dává jim emoce, které mně osobně k textu mnohdy zcela nesedí. Kupříkladu úvodní kapitola, byť se zaobírá ještě dětstvím, zní jako ne zcela vyvedené čtení pohádky pro nejmenší děti. Taková nálada se sice neudrží (naštěstí) dlouho, zůstává melodie a frázování, které boří schopnost se plnohodnotně soustředit a zejména pak vcítit do osudů Hany Frejkové. Autorka totiž naprosto nadbytečně klade důraz na několik slov ve větě. Někdy dokonce rozdělí i samotné slovo na několik slabik tak, jako by každá z nich měla nést něco obrovsky důležitého.

Až kacířsky mě napadá, že ve výsledku vyznívá autorská četba Divných kořenů spíše parodicky než jako snaha vtáhnout posluchače do pochmurných časů, kdy komunistická strana systematicky šlape lidem na štěstí (a životy). A z pátrání po autorčině minulosti se stává spíše boj posluchače s nahrávkou.