Zpět

Divadelní střípky bez sentimentu

recenze, Ondřej Doubrava, 27.05.2019
Stýskání zažehnáno
Soňa Červená je nepřehlédnutelnou osobností napříč uměleckými žánry. Díky tatínkovi Jiřímu Červenému, zakladateli legendární Červené sedmy, a svému účinkování v Divotvorném hrnci stála pevně u zrodu československého nejen hudebního divadla dvacátého století. A v mnoha ohledech ho pomáhá utvářet i v současnosti – momentálně září i ve vlastním recitálu v Divadle Ungelt. Je proto logické, že její memoáry mohou být pro zájemce velice poutavou záležitostí. Jejich první část s názvem Stýskání zakázáno, mapující léta v exilu, svoji audiopodobu prozatím nemá, druhý díl, který nyní vydal Radioservis, ovšem může stát zcela samostatně.
Pětidílná zkrácená četba z knihy Soni Červené Stýskání zažehnáno, kterou loni v královéhradeckém rozhlase připravil herec a režisér Jan Sklenář, mapuje období čtvrtstoletí od počátku 90. let, až po rok 2015. Je zajímavé sledovat, jak koketování Červené s návratem do Prahy probíhá naprosto pozvolně na ploše několika let a uskuteční se spíše díky v tu chvíli příznivým okolnostem. Posluchač prožije jak období nesmělých námluv, tak suverénní, ale nanejvýš pokorné sbírání prestižních cen na domácí scéně v posledních letech.

Pokud čekáte hlubší ponor do divadelní historie, nebo analýzu režijních postupů, nedočkáte se ho. Ostatně délka nahrávky, přesahující jen mírně dvě hodiny, to ani nedovoluje. Můžete si ale vychutnat drobné střípky často úsměvných zákulisních historek, jen tak mimochodem občas zarámovaných nějakou historickou událostí. Dramaturgové, či vůbec lidé „od fochu“ se občas mohou pobavit více – hodně vděčné určitě bude například trochu svérázné setkání s Lou Reedem. I když do partitury osudu Soni Červené občas pronikl nějaký ten hořký tón v podobě morální volby nebo nemoci, je prakticky okamžitě vystřídán notou optimistickou, smířlivou.
 

Zásadní linkou vyprávění je dlouholeté umělecké pouto Soni Červené s režisérem Robertem Wilsonem a to od proslulé inscenace The Black Rider s hudbou Toma Waitse pro hamburské Thalia Theater až po Čapkovu Věc Makropulos pro pražské Národní divadlo v roce 2010. Navazující projekt s názvem 1914 už je zde zmíněn jen okrajově. Nechybí ani vhled do zásadní spolupráce se skladatelem Alešem Březinou na soudobých operách o osudu Milady Horákové Zítra se bude… a Toufar o faráři Josefu Toufarovi.

Četba je svěřena hned třem interpretům. Sama autorka nemůže chybět, je však střídána podobně zabarveným, avšak mladým, energickým hlasem Pavlíny Štorkové. Prvních pár minut zní toto řešení trochu zvláštně, ale brzy se ukáže jako dobře fungující natolik, že oba hlasy subjektivně splynou v jeden (což je krásně akcentováno v úplném závěru). Navíc hlas Soni Červené stále hraje v mnoha pasážích prim. Miroslav Zavičár potom čte úryvky z recenzí nebo korespondence, u níž účelně mění náladu, tempo a barvu hlasu.

Pečlivě vybraná je hudební složka nahrávky, jíž vévodí Janáčkova Liška Bystrouška. Zaslechneme i archivní záznamy, vztahující se přesně k daným projektů. V tomto žánru obvyklé koláže, v nichž se s ukázkami pracuje často necitlivě a nechronologicky, se zde chvályhodně nevyskytují.

Primární cíl textu, tedy s vděkem zavzpomínat na oblíbené spolupracovníky, je v audioknize Stýskání zažehnáno zpracován s lehkostí. Připočteme-li grácii Soni Červené a poctivý režijní přístup, máme před sebou příjemný tip zejména pro milovníky divadla.