Svatopluk Beneš
24. února 1918 se v Roudnici nad Labem narodil populární divadelní, filmový a televizní herec Svatopluk Beneš, muž s noblesou prvorepublikového gentlemana, kterou dokázal přenést i do rolí, u kterých by to divák příliš neočekával.
Vystudoval konzervatoř a po patnáctiletém angažmá v Divadle na Vinohradech se v roce 1950 stal na pětatřicet let jednou z hlavních tváří Městských divadel pražských. Jeho filmografie čítá přes šedesát filmových rolí, poslední ztvárnil již téměř nevidomý ve snímku Želary v roce 2003.
Jeho činnost rozhlasová a studiová je natolik rozsáhlá, že je prakticky nezmapovatelná. Z bohaté žně nahrávek pro dnešek vybíráme výtečně načtené Myšlenky lenivého člověka anglického humoristy Jeroma Klapky Jeroma, které vyšly u Supraphonu v roce 2009. Jako rozhlasového herce ho můžeme slyšet třeba v roli ředitele varieté Rimského ve slavné dramatizaci Bulgakovova opusu magnum Mistr a Markétka z roku 1987 po boku Ladislava Freje, Heleny Friedrichové, Miloše Kopeckého a dalších.
Spojení výrazů Svatopluk Beneš a mluvené slovo však v mysli každého audiofila okamžitě vyvolá jméno Sherlocka Holmese, jehož byl Beneš jedním z nejvýraznějších a nejčastějších představitelů. Ve třech dramatizovaných povídkách A. C. Doyla (Záhada na Thorském mostě, Tři Garridebové a Umírající detektiv) vydaných souborně jako audiokniha Z pamětí dr. Watsona mu v roli přítele a poněkud nedůvtipného spolupracovníka sekunduje Soběslav Sejk. Jedním z Holmesů byl i v dramatických hříčkách pro mládež podle předloh Waclawa Golembowicze a Rudolfa Čechury, které následně vyšly jako dvě audioknihy 15 případů Sherlocka Holmese a 15 případů Sherlocka Holmese podruhé. Perličkou je, že v dramatizaci odlehčené povídky hudebního skladatele Ilji Hurníka Symfonie s úderem kotlů si Beneš zahrál Watsona, přičemž Sherlockem byl pro tentokrát Josef Kemr.
Jan Otčenášek
24. února 1979 velmi předčasně zemřel spisovatel a filmový scenárista Jan Otčenášek, který ve věku nedožitých 55 let podlehl rakovině plic.
Po několika nevalných budovatelských románech se do popředí jeho zájmu dostal milostný motiv, který často konfrontoval s neveselou realitou. V roce 1958 napsal svůj nejslavnější text, novelu Romeo, Julie a tma o milostném vzplanutí studenta Pavla a židovské dívky Ester v období nacistických represí po atentátu na Reinharda Heydricha. Tu v roce 2021 načetl pro vydavatelství Tympanum herec Saša Rašilov.
Milostný příběh o vývoji vztahu dvou mladých lidí, filosofa Petra a učitelky Ludmily, kteří se snaží nalézt klid a štěstí uprostřed divoké šumavské přírody, přináší jeho kratší román Když v ráji pršelo. Jeho zvukovou verzi pořídil a vydal Supraphon v roce 2020, interpretace se ujala herečka Tatiana Dyková.
V roce 1977 vydal Supraphon nahrávku Kosmas a paní Božetěcha. Jde o speciálně upravenou zvukovou stopu televizního filmu, který podle Otčenáškova scénáře na motivy Obrazů z dějin národa českého Vladislava Vančury natočil režisér Jaroslav Balík. V titulních rolích můžeme slyšet Čestmíra Řandu a Pavlu Maršálkovou a jako vypravěče Karla Högera.
Ludvík Aškenazy
24. února 1921 se v Českém Těšíně narodil spisovatel a rozhlasový reportér Ludvík Aškenazy.
Dětství prožil v polské Stanislavi, dnešním ukrajinském Ivano-Frankivsku, později studoval v polském Lvově slovanskou filologii. Po vypuknutí druhé světové války odešel do Kazachstánu a přidal se k 1. československému armádnímu sboru pod velením pozdějšího prezidenta Ludvíka Svobody. Bojoval u Sokolova a byl vyznamenán československou i sovětskou stranou za statečnost v boji.
Po válce se oženil s dcerou německého spisovatele Heinricha Manna Carlou Henriettou, s níž měl dva syny – Jindřicha Manna a Ludwiga Manna, z nichž obou vyrostli filmoví režiséři. Jeho manželka ale v roce 1947 zemřela na následky svého válečného pobytu v terezínském koncentračním táboře.
Už v roce 1945 nastoupil do zahraniční redakce Československého rozhlasu, působil například jako válečný zpravodaj v Izraeli. Koncem 50. let ale Rozhlas opustil a stal se spisovatelem z povolání. Láska k rozhlasu však v Aškenazym rozhodně nevyhasla, jak o tom svědčí celá řada původních rozhlasových her, které napsal jak v průběhu 60. let, tak i po svém odchodu do německého a později italského exilu.
Jedním z největších klenotů v pokladnici českého, ale i německého, anglického a maďarského mluveného slova je Aškenazyho dokumentární hra Kůže o událostech, které předcházely vypálení Lidic. Pro Československý (ale později rovněž pro německý) rozhlas ji natočil Jiří Horčička v roce 1967 s Rudolfem Hrušínským, Růženou Merunkovou, Jiřím Adamírou a Ladislavem Kazdou.
V roce 1980 měla na rakouské stanici ORF-W premiéru hra Nachruf auf ein Pony, kterou v roce 1997 natočil pod názvem Vzpomínka na poníka režisér Jiří Horčička. V příběhu tří mužů a poníka, kteří putují s kolotočem po demobilizovaných protektorátních Čechách se v hlavních rolích představili Jan Skopeček, Lubomír Lipský a Ivan Trojan.
Důležitou součástí Aškenazyho díla je také tvorba pro děti. Putování za švestkovou vůní, příběhy trpaslíka Pitrýska, který uteče z pohádkové knížky před hloupou a domýšlivou husou, patří do zlatého fondu česné dětské literatury. Ty v roce 1999 natočili v Českém rozhlasu Viktor Preiss a Jitka Molavcová. Už v roce 1964 ale vznikl v rámci pořadu Hajaja patnáctidílný seriál Pitrýsek, pro který Aškenazyho příběhy převyprávěli Jiřina Jirásková a Karel Höger.
