S Martinem Fingerem jsme hovořili po křtu audioknižního seriálu Nad propastí, který na pražském veletrhu Svět knihy pořádala Audioteka. Vidí v příběhu, odehrávajícím se v letech po druhé světové válce, nějaké paralely s dneškem? Jak se jako herec vyrovnává s tím, když natáčí příběhy z temných dob?
Znamená pro vás spolupráce s Jiřím Havelkou, že to bude něco dobrého?
V tomto případě to bylo tak, že ještě než jsem dostal více než jen anotaci k projektu, čili než jsem si to celé přečetl, rozhodla skutečnost, že to bude režírovat Jirka Havelka. Ten u nás v Činoherním klubu tou dobou zrovna jako režisér zkoušel inscenaci Heda Gablerová – naostro. A tak jsem si řekl, že budu mít s Jirkou propojených několik týdnů, což mě lákalo, protože jsme spolu předtím nepracovali. Když jsem si potom přečetl celý scénář, tak jsem byl nadšený a byl jsem rád, že jsem na to kývnul.
Jaké souvislosti byste jmenoval se současností, které vás na tom zajímají? Proč je potřeba o tom tématu hovořit dnes?
O těchto věcech je potřeba hovořit pořád. Momenty opakování stejných chyb mě v tom oslovily asi nejvíc. Zaujalo mě, jak je to velmi konkrétní skrze postavy a konkrétní místa a čas, co kdy kdo řekl, kde byl, kam naopak nepřijel, i když by tam být měl, co řekl a někoho se to osobně dotklo. A těmito zdánlivě malými věcmi pak lidé z masa a kostí tvoří dějiny. Nemohl jsem při čtení nemyslet na to, že ten kolovrátek souboje dobra se zlem je věčný a my se mu jako lidstvo bohužel zřejmě nikdy nevyhneme. Máme to v DNA někde z vesmíru, protože ten je taky jeden velký chaos, výbuchy a boření a po něm zase tvoření. Paralela s dneškem je v Nad propastí veliká. Když čtete, jak Američané tenkrát podcenili situaci a například o vlivu Moskvy prohlašovali, že bude slabší a slabší, protože u nás jsou lidé rozumní a Československo nebude pod nadvládou Sovětského svazu, když pak slyšíte, co říkali diktátoři Hitler a Stalin o tom, že cizí území si dobudou násilím, jak křičí do světa, že oni jsou pupek světa, tak to jsou věci, které slyšíte dennodenně ve zprávách i dnes. Často myslím na to, jak my jako lidstvo můžeme zabránit tomu, aby takoví lidé o nás rozhodovali. Ale člověk je někdy taková marnost, řítíme se zas a znova do podobných průšvihů. Nechci ale být pesimista. Tuhle mě v tom neveselém tématu potěšilo, když se v jednom z průzkumů ptali mladých lidí, jestli by šli bránit svoji vlast se zbraní v ruce a čtyři z pěti odpověděli ano. Překvapilo mě to. Já bych určitě šel, ale nečekal jsem, že je nás takových tolik.
Je důležité, aby si lidé uvědomili osobní zodpovědnost a neskrývali se v pozici obětovaného národa?
Ano. Nevím, kolik lidí si Nad propastí poslechne a už vůbec netuším, kolik z nich o tématu diktátorů, agresorů a lhářů uvažuje podobně jako já. Kolik z nich nepochybuje o tom, že bránit se zlu je nutnost. Kolik z nich si myslí stejně jako já, že například v otázce války na Ukrajině není jiná alternativa, než stát na straně Ukrajiny. Jde tam o věčný boj dobra a zla a nechápu, že někteří stojí na na té druhé straně. Ti, kteří zpochybňují legitimitu Ukrajiny bránit svou nezávislost před zločineckým Ruskem, mě vždycky naprosto ohromí. Jako bychom nebyli z jednoho národa, který svou suverenitu v dějinách musel tolikrát bránit. Který trpěl pod brutalitou svých nebo cizích lidí, jako i v době, kterou Nad propastí popisuje. Mnoho lidí své informace raději čerpá z jiných, prostších a často propagandě upravených zdrojů. Ale kdyby bylo třeba jen deset, lépe sto lidí, kteří si tuto fundovanou knihu o naší historii poslechnou a otevře jim oči, měl bych radost.
Jste mimořádně aktivní umělec. Kde vás můžeme vidět nebo slyšet?
Audioknihy načítám sporadicky, protože je to disciplína, která vyžaduje především hodně času a ten já nazbyt nemám. Knihu přečtu vždycky třikrát. Nejdřív celou, pak si ji čtu znovu po částech před nahrávacími frekvencemi a potřetí ji čtu na mikrofon. Nenačítám tedy přehršle knih, ale dělám to rád. Třeba na podzim načtu úplně nového Zaklínače od Sapkowského. Všechny předchozí díly jsme nahrávali už před pár lety, takže to bude hezký návrat. Z jiných aktivit můžu kromě šéfování Činohernímu klubu zmínit natáčení nekonečného seriálu, také mě brzy čekají premiéry dvou filmů, ve kterých hraju. Komedie Kouzlo derby Petra Kolečka a Vladimíra Skórky bude ten mainstreamový a bude mít premiéru v červenci. Wirbel v režii Petra Hubáčka bude divácky náročnější a bude mít premiéru někdy na podzim. V současné době probíhá natáčení filmu Bojovník, kde hraji zápasnického trenéra. Na konci léta budu točit jeden televizní projekt, a také pohádka mě bude za delší čas čekat. Kromě toho hraju v Činoherním klubu nebo v Divadle v Řeznické, v příští sezóně mě u nás v Činoheráku čekají dvě nová zkoušení a víc už se mi do diáře asi nevejde.
Posloucháte někdy sám audioknihy?
Když už si najdu čas, tak spíše čtu. Ale vždycky jsem rád poslouchal rozhlas. K některým hlasům, které mě už kdysi zasáhly, třeba Rudolfa Hrušínského, se zase, až budu mít ten čas, rád vrátím.
Nesete si sebou těžká témata po natáčení i dál?
Vždycky, když vyjdu ze studia po několika hodinách nahrávání audioknihy, mám hlavu nafouklou jako balon. Najednou jsem uprostřed hlučné ulice, kde cinkají tramvaje, vrčí auta a všude jsou lidé. Na to si moje přecitlivělá hlava vždy chvíli zvyká. Ale žádná, ani těžká témata, si s sebou dál nenesu. Ono by to ani nemuselo prospívat mé roli uměleckého šéfa, kterou dost často po nahrávání jezdím plnit. To musím být hodně při zemi a nelítat někde ve vesmíru.
Kromě vážných témat vás slýcháme i v detektivkách. Jaký k nim máte vztah?
Já jsem se s detektivkami setkal už na základní škole, kde se ve mně zrodila myšlenka, že bych se chtěl stát kriminalistou. Jednou, když jsem jel s rodiči na výlet, mě napadla otázka: Kdo byl největší detektiv na světě? A táta za volantem okamžitě odpověděl, že Sherlock Holmes. Když jsem chtěl vědět, kdo to byl, odkázal mě na naši knihovnu, kde jsme měli hned pět knížek se Sherlockem. A to první seznámení s touto postavou, chlapíkem, který mlátí holí do čerstvé mrtvoly, aby zjistil, jak dlouho po smrti se dělají modřiny, mě dostalo. Psa baskervillského jsem v rozhlase točil rád, byl to takový můj skoro návrat na základku. Točili jsme tenkrát hodně venku. Zůstane to asi jedním z natáčení, na které jen tak nezapomenu i proto, že namísto psa baskervillského jsem tehdy od jednoho z kolegů chytil covid.
